Zpěvy páteční. Jan Neruda

      Ten rudý prapor náš s tím bílým vedle polem —

      jak bije, šlehá po svém bidle holém!

      Hned plapolavě v rušnou dál se nese,

      hned truchle choulí se a zimničně se třese,

      a barva barvu v divé honbě stíhá,

      až v očích, ve lbi, v srdci se nám míhá.

      Viz – viz! teď ve výši se vzdmula krev

      a po ní varem tryskla bílá pěna!

      teď vítr zadul – náhle nový zjev —

      hle návěj sněhu, krví pokropená! —

      a teď jak bílá holubice by se byla vznesla

      a mihem do plamenů sražena zas klesla! – —

      myšlénku volá, myšlénku nám drtí

      hned vedle barvy života ta hrozná barva smrti.

      Ej vždyť ten prapor jak ty naše děje!

      Když kroniku svou drahou do ruky si berem,

      tu jedna stránka, jak když anděl sám ji pěje

      a psána brkem z bělostného jeho křídla,

      však druhá psána již zas rudým ďábla perem

      a namočeným v kouřná pekel vřídla.

      A jaké děje, taký ten náš lid!

      zlo – dobro, démon – bůh jej žilobně probíhá,

      dnes jak by zářné z úběle byl slit a zítra tělo ssedlou krví plíhá.

      Tvář jeho chvílí červená a druhou chvílí bledá,

      dnes bílé křtěňátko – kmet zítra ubodaný,

      dnes jasný učitel, jejž lidstvo k nebi zvedá —

      a zítra mučedník zas lůze ve psí daný.

      Tak kolotáme vratkým životem se stále,

      nám každý bílý den se do červánků zmhouří,

      a červánky – ach víme – novou věstí bouři:

      bij, prapore, jen bij, toť osud tvůj – bij dále!

      Dvě číše zvedám květně pozavilé,

      v té jedné víno červené a v druhé víno bílé;

      vy barvy dvě, dvě světla, přes věky nám svěťte

      a národ bojem, mírem k slávy chrámům veďte!

      A pakli lidstvo po zemi se hlubným mořem vlní,

      Čech bílý, rudý korál buď, jenž moře vzdorně plní;

      a pakli lidstvo výší se jak alpstvo nad tou zemí,

      Čech buď Mont blanc a Mont rosa a zvýšen nade všemi;

      a pakli lidstvo podobá se nebes hvězdné tváři,

      Čech buď v ní bílou jitřenkou a rudým Marsem záři! —

      Leť vzhůru, prapore náš rudě svěží!

      jak Spartán v svém rudém bitev kroji

      pod tebou Čechové ať s mečem v ruce stojí —

      ty veď nás, k předu leť a vrahy oslň, sežži!

      Leť vzhůru, prapore náš mléčně bílý,

      Přemyslův orle plný vzdušné síly —

      pod tebou květ se rozlož krásou tklivý:

      jak bílý bůh to národ spravedlivý!

      Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese,

      pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se,

      z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem —

      buď v Čechách bílý den a plno růží kolem.

      Ne, ne – já nebyl žádným bílým květem!

      Já nerozkročil jasný se tím světem,

      má cesta nešla krajinami míru:

      jak divá řeka, která v skalách bouří,

      tak plná pádů, plná byla vírů,

      dno v černých tmách a povrch v šedém kouři.

      Že přece nejsem skvrnitého čela,

      že život nezkován meč na dvousečný,

      že duše v propast zhouby nevhučela,

      jen Tobě jsem, Ty anděle můj, vděčný.

      Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem,

      Tvé oko jako hrob se hlubně tmělo,

      jak lilje klonilo se krásné tělo,

      a s nevýslovným děl Jsi se zármutkem:

      „Což svému k smrti zmučenému lidu

      ni chvilkového nechceš popřát klidu?

      Chceš klesajícímu pod břevnem kříže

      na vyschlá bedra přidat hanby tíže?

      Chceš, Tvá by na hlavu mu padla vina,

      on studem hořel za Tě, svého syna?“

      A zdrcen klečel jsem a v hlasném lkání

      mé srdce sbíralo se ku pokání. —

      Já nedím: „Bohu dík, jsem lepší jiných!“

      Kdož smí se přímit, než se život zhroutí,

      než poslední doběhne z hodin stinných,

      že cesty kal mu roucho neposmoutí?

      Však tolik vím, Ty Jsi-li při mém boku,

      že srázem každým pevného jdu kroku.

      Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze,

      zář Tvého zraku veď mne v světa mlze,

      Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti,

      anděle strážný, svatá lásko k vlasti!