k Alois
F. L. Věk (Díl pátý)
I. POČÍNÁ SE PODIVUHODNOU KOMETOU, JAKOŽ I TRUDNOU NOVINOU
Mladý Věk sám sebe v duchu konejšil, že snad přece není doma s majetkem otcovým tak zle, když jej rodiče přijali tak jako jindy, když sestra Liduška jej uvítala s hlučnou radostí, když si jenom jeho hledéli jako vždy, kdykoliv přijel na prázdniny, když nikdo si ani slovem neposteskl, ani nepovzdechl. Tím se konejšil, to bral za důvod své nadéje; než v tom teple upřímného vítání cítil přece jakýsi zarážející stín a najisto uspokojen nebyl.
I tu mu zůstal tajný strach, jenž jako temný přízrak tížil jej z Litomyšle až domů a zkazil mu cestu, jež mohla být radostnější nežli jiná léta, když se tentokráte vracel jako hotový, absolvovaný filosof.
U souseda Bílka mu na chvíli od trnulo; pozapomněl, když staroch sypal otázky o světě, o novinách, událostech, jmenovitě když se vyptával, jak je v kraji, bylo-li tam také takové sucho, co jak tam platí, je-li tam také taková drahota jako tady, to že snad ne, to že ó bože už nemůže nikde být hůř, nikde větší nouze mezi lidem nežli tu a dál tady při horách. A co „pangrot“, vyptával se vzrušeněji, co ten zlořečený „štátspangrot“, ten že tam jistě jako všude tady potlouk a žebráků nadělal.
Starý Bílek mluvil už rozhorleně a tak se rozohnil, že prudce šermoval pravou rukou, v níž držel červenou hliněnou hlavičku své krátké dýmky zahnuté, prosté troubele, a hněvivě rozkládal, to že je, okrást tisíce tisíců, a co tisíce, milióny lidí, může-li ten ministr, co vydal ten financpatent, spát, a bude-li moci umřít —
Než i u Bílků přimihl se Vašíkovi ten přízrak; tajný strach o rodiče, o rodný dům se mu ozval a nutkal jej, aby se starého Bílka optal, jak je u nich, doma u Věků, Bílek že jistě dobře ví, že by mu spravedlivě pověděl. Ale neodvážil se; bál se pravdy. Nechtěl si hroznou asi jistotou kazit chvíle prvního pobytu doma. Dnes ne, říkal si, dnes večer ne, až zítra, a kdož ví, nepovědí-li mu sami ještě dnes večer.
Nepověděli. Věková ohromená zprávou, kterouž jí svěřil muž té chvíle, co syn meškal u starého Bílka, trhla sebou, když zaslechla, že se vrací od souseda, a ulekaně prosila muže, ať Vašíkovi nic neříká, aby hned večer neslyšel, co jej a je všecky snad čeká.
U večeře i po ní hovořila nejvíc Liduška, nemajíc potuchy o tom, co matka od otce zvěděla. Věková se nutila do hovoru; vyptávala se na cestu, na Litomyšl, na tetu Barušku, na tetu Máli, a co ta hvězda, co tam o ní říkají. Mínila kometu, kteráž před týdnem, tj. dne 7. září (1811) se zjevila a od té chvíle co večer svítila.
Syn filosof vypravoval, jak ji v Litomyšli poprvé uviděl, jak se na ni dívali na zahradě za stavením, jak tety trnuly, Máli víc, jak obě úzkostně obracely oči na divnou hvězdu, Máli úzkostněji a vzdychajíc, obě že se křižovaly a teta Baruška že se skoro až zlobila, co zase bude, to že zase nová metla uhodí, jaké boží dopuštění.
Vikovi si ani nepovšimli, že se Lidka vytratila ze světnice. Přiběhla však ihned vzrušeně oznamujíc, aby se šel Vašík podívat, že kometa už vyšla, že zase svítí. A kvapila znovu ven.
Václav vyšel za ní, i matka, a také Věk vstal. Stanuli na dvorečku za stavením u zahrady, na níž se protmívalo pod zčernalými stromy. Nad nimi, nad temnými střechami sousedních příbytků a jejich přístavků, nad ztichlými, tmavými korunami stromů sousedských zahrad vysoko na hvězdnatém nebi vznášela se velká kometa neobyčejná o dvou ohonech, tvořících zářivou parabolu. Její jádro jen svítilo; oba ohony však byly bledší a ke koncům řídce mlhavé, takže za nimi viděli prokmitovat lesklý svit jiných hvězd.
Liduška, přehodivši zástěrku přes nahé paže, hleděla s naivním úžasem na tajemné znamení nebes. Tvář Věkové, kteráž v tu chvíli zapomněla se přemáhat, změnila se zármutkem i úzkostí. Ta hvězda jí dotvrzovala jejich strasti a hlásí, že bůhvíco ještě uhodí. Věk byl zachmuřen; ani si nevšiml, když se dcera na něco tiše ptala a když jí Václav něco vykládal.
Žádný z Věkový rodiny nezpozoroval, že kdosi stanul za nimi a že se s nimi dívá. Až Václav se náhle obrátil, když ucítil, že se někdo dotkl jeho paže. Starý Bílek dlouhých, bílých vlasů za uši sčesaných tu stál, v koženkách po kolena, bos, v košili v týlu zapjaté. Vrásčitá jeho tvář zapadlých úst, vyvstalé brady, s jamkami pod lícními kostmi zdála se bledší v přísvitu hvězd a zapadlé oči jako by strnuly výrazem divné tajemnosti.
Když se Václav obrátil, zdvihl Bílek levou ruku směrem k vlasatici a vydechl tlumeně v uctivé bázni: „Napolion!“
Bílek Napoleona neměl v lásce, ale obdivoval jej náramně; jak ten obdiv rostl, rostl i strach z vítězného válečníka. Z toho obdivu i strachu věštíval, že Napoleon se nezastaví, že půjde ještě dál, dál, ať se nikdo netroštuje, že přestane, že má již dost, ten že obrátí svět naruby. Byl o tom přesvědčen, a teď mu na to vyšla kometa; tajemné to znamení měl za jistotný doklad svých „proroctví“.
„Napolion!“
Václav se obrátil po Bílkovi překvapen; nesrozuměv mlčel. Staroch hned vykládal, ať si učení třeba nevěří, ale že je jistotné, že uvidí, svět že uvidí, že ta kometa hlásí něco neobyčejného, co Napoleon jistě zas chystá, něco náramného a jistě hrozného, všecko že se před ním třese, všecko že ho poslouchá.
„Englicko ne —“ vyhrkl Václav.
Bílek mávl rukou a hned odrazil: „Ale taky mu nic neudělá.“
„Ale Rusko!“
„To je to, Vašíčku, Rusko, jediné! Tím dosud o zem neuhodil, to bude chtít porazit. Z toho bude hrozná vojna a tu nám ohlašuje tu ta —“ Obrátil zapadlé oči plné tajemné bázně ke kometě. Nedbal, že Věk zatím ustoupil do stavení a s ním Věková i Liduška. Zůstal sám s Václavem. Listí v korunách se ani nehnulo; bylo ticho. Cvrčkův hlas odkudsi ze zahrady zněl v něm ostřeji.
„Rusko, Rusko,“ povzdechl Bílek; smekl čepici a starostně pohladil své bílé, dlouhé vlasy.
„To se nedá,“ hájil Václav. „Je silné.“
„Je silné, je, viděli jsme jeho sílu, i ty, pamatuješ-li se, jak jsme před léty byli u Josefštotu se podívat na ruské vojsko. Kozáci, pěší, atalérie – Kozáci – jaké vojsko! Pravda, síla, veliká síla, ale dnes je Rusko samo a ostatní svět musí Napoliona poslouchat, i náš potentát. Rusko samojediné – počítej – A je to Napolion!“
„Ale Španihely má na krku, nemůže jich zmoci a taky nezmůže —“
„To nic, což o to; Španihely mu neublíží a Rusku nebudou nic platný. Kdežpak španihelská země! A i s těmi se vypořádá, uvidíš. Do té chvíle, nežli na Rusko udeří —“
Za té debaty došli až ke dveřím chodby, vedoucí dopředu stavení na síň. I tou chodbou rozkládal a dokládal starý Bílek své mínění; teprve na síni přestal. Do světnice již nevkročil; Věkovým dal jen ve dveřích dobrou noc, Vašíkovi však, který jej doprovodil až na podsíň, připomenul na rozchodnou:
„Snad se toho ani nedočkám, ale ty jo, a vzpomeneš na mne. Jak jsem řek: Napolion. Dej ti pánbůh dobrou noc.“
Vašík se ve světnici dlouho nezdržel. Lidka se chystala nahoru na pokojíček, kdež měla postel, a otec jej pobídl, aby si šel lehnout, že je po cestě jistě unaven. Václav cítil v tom nejen starostlivost, ale také to, že není otci do hovoru. A sám se ho také obával.
Vzadu, za velkou světnicí, v sedničce, kdež o prázdninách bývala
