o Matuška
Povesti
Svatý zákon
1.
Pověst z Polska
Co to za vicher od půlnoci bije?
Ha, jak ty buky před ním se shýbají,
Ptactvo, zvěř divá do skalin se kryje,
Jak zbůjce v strachu, dýše jen podtají,
Temné chodníky jsou osudu země!
Čehož se, bídní, ještě dožijeme?
Ne je to vicher, toť koně vzdech divý!
S jezdcem uhání ku polední straně;
Letí přes hory, řeky, bahna, nivy,
Až zemdlen nízké u chyžky zastane.
„Starušku, popřej mi – na tvé šediny —
Pooddechnouti jen za půl hodiny!“
Čím ti posloužím? Málo mám z požinku,
U nás kmeň vinný ostrý nůž nečeká!
Jestli ti libo, uží odpočinku,
Zajez si chleba, zapí z nášho mléka.
Co nám Pán popřál, toho radi dáme,
Pojď dnu – o koně my se postaráme.
Rytíř šedivce bližej k sobě volá,
By mu odezdal sladkotěžké břímě.
Divě otáčí zraky své dokola:
Ticho, pusto je, jak příroda v zimě.
Tu máš! – ne! – kdo jsi? – snáď mi zradu strojíš?
Než tys šedivec, ty se zrady bojíš.
Podává starci – a větřík poduje,
Z ruky záclona zlehka se odhalí:
Zemdlená panna pod ní oddechuje,
Krev jí jde kradmo – žíly snad zastaly —
Ležíc na lůžku, na matičku volá,
A rytíř pláče! – Kdo srdci odolá?
„Ty jsi to u mne, drahý můj Ivane?
Nik nás nestíha, jsme-li již v bezpečí?
Nejdime dále – nic se ti nestane?
Nepočujem zde známé zvuky řeči.“
Rytíř s ousměchem dí: Tu zůstaneme,
Pokud s tělem i s duchem omladneme.
V tom stařec vkročí, od strachu se chvěje
A v bolném žalu rytíři cos šepce:
Ivan vyskočí, divě se zasměje,
Běhá a zuří a na svůj los repce:
Běda mi, běda, již je po náději,
Vztěku i prosbě ti se jen vysmějí!
Spustí závoru – dveře vybořené,
Pláč i plesání v chalupě panuje,
Šest mužů polských do chyže se vžene,
Schytia Ivana, kladou ho v okuje.
On se nebrání, tvář slzou porosí,
O milost dívky zemdlené jen prosí.
2.
Již nad Přemyslem dávno zašly zoře,
Hvězdy hrajíce svítí a se tratí —
Měšťané z rady v celé jdou pokoře,
Voj[1] města smuten domů se navrátí. —
Těžko je otci, syna vidět zrádce,
Na smrt odsoudit ještě těžší práce.
K Ivanu vejde, líbá ho, proklíná:
Dožil sem žalu, – já tě na smrt soudil,
Nad tvojí zradou teď upí otčina,
Z mé krvi pošlý červ se do ní vloudil.
Unesls dívku do cizí krajiny,
Otec Leščinský vyhnal ji z otčiny.
Nic sem necítil pri měšťanech v radě,
Zapřel sem syna, neznav o dítěti,
Zítra ousvitem v Leščinského hradě
Zrádcům k výstraze můj syn má viseti.
Běda mi, sám smrt synu oznamuji!
Zajdi potupně – já tě nelituji!
3.
Blízko Přemysla, málo od chodníka,
Prostý kříž stojí mezi skalinami.
Často tam vidět přicházet poutníka,
Žaluje, plače horkými slzami:
Synu, pro tě sem vyhnán z mé otčiny,
Chodím žebraje z města do dědiny.
A v hrůzné době, když se noc v půl dělí,
Bars hromy bijí, aneb měsíc plane,
Veždy se něco zpod kříže zabělí.
Toť cizí ženská: pomodlí se, vstane,
Ubíhá do hor, k skalám se přivine —
A hlas modlitby po okolí hyne.
Hrdoš. Pověst z časů pohanských
Vstup
Kstraně polední od siné Oravy,
Tam hrdá skála v oblacích se shlédá;
Někdy pevný hrad – teď již kanec dravý
V jeho si rumích utočiště hledá.
Mnohé barvy dnes o ní pověst lítá,
Hora oblačným skalám ohlas dává,
A pravda holá v lidu bajku vítá,
Příštím potomkům čas ji zanechává.
Láska
Vpůvabném kraji, v zelené dolině,
Stál posvatný háj božstvu pohanskému.
Toť místo svaté, kam kněžstvu jedině
Vchod byl povolný; i běda jinému,
Jenžby směl nohou hříšnou sem vkročiti,
Běda každému to místo zprzniti!
Uprostřed háje velebný oltář čněl,
Kde oběť svatá bohům se dávala;
Nížej pár kroků dávnoletý smrek pněl,
Zpod něhož voda tiše odtekala.
Kolem studánky sedánka zelená
Trávou a mechem byla zarostená. —
Půlnoc se blíží, luna již již bledne
A tma hustější nad krajinou leží.
Dolů chodníkem ňaká ženská běží,
Kolkolem pátrá, dole něco zhlédne —
Pozná
Voj znamená v Galicii soudce, purkmistr
