návyků… Rozličná vyražení, nu… přátele, známé musíte navštěvovat a při tom se nesmíte štítit ani láhve vína; pěkně s mírou držeti se veselé společnosti."
Pan Goljadkin, stále ještě se usmívaje, namítl honem, že, jak se mu zdá, žije jako všichni, že si nečiní újmy, a má své zábavy, jako všichni… že ovšem může jezditi do divadla, neboť také má, jako všichni, prostředky na to, za dne že je v úřadě a večer doma, celkem tedy nic zvláštního; při tom dodal ještě mimochodem, že nakolik se mu zdá, není horší, než jiní, že bydlí doma ve svém bytě, a konečně že má i sluhu Petrušku. Tu však se pan Goljadkin zajiknul.
„Hm! Takový život není pravý a také jsem se vás nechtěl na to ptát. Mně záleží na tom, abych zvěděl, jste-li velký milovník veselé společnosti, trávíte-li vesele svůj čas… Totiž vedete-li dále melancholický nebo veselý způsob života?"
„Já; Kresťjane Ivánoviči…"
„Hm!.. povídám," přerušil ho doktor, „že musíte od kořene přeměniti svůj způsob života a – abych tak řekl – zlomiti svou povahu. (Kresťjan Ivánovič pronesl se značným důrazem slovo „zlomiti" a zastavil se při něm na okamžik s velice význačným pohledem.) Nesmíte se stranit veselého života; navštěvovat divadla a kluby, a zejména nebýti nepřítelem sklenky vína. Doma sedět se pro vás nehodí… vy doma sedět vůbec nesmíte."
„Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju ticho," promluvil pan Goljadkin, vrhaje význačný pohled na Kresťjana Ivánoviče a hledaje patrně slova, aby mohl zdvořileji vyjadřiti své myšlénky. „V mém bytě jsme pouze já a Petruška – chci říci, můj sluha, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, Kresťjane Ivánoviči, že kráčím svou cestou, zvláštní cestou, Kresťjane Ivánoviči. Žiju sám sobě, a nakolik se mně zdá, od nikoho nezávisím. A potom, Kresťjane Ivánoviči, já také chodím na procházku."
„Co?.. Ach tak! Nu, nyní chodit na procházku není nic příjemného, počasí je hrozně nepěkné."
„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Ačkoli jsem, Kresťjane Ivánoviči, člověk tichý, jak už jsem měl, tuším, čest vám vysvětliti, ale má cesta vede docela zvlášť, Kresťjane Ivánoviči. Dráha životní je široká… Já chci… chci tím říci, Kresťjane Ivánoviči… Odpusťte, Kresťjane Ivánoviči, neumím krásně se vyjadřovat."
„ Hm!.. vy pravíte…"
„Pravím, byste mně odpustil, Kresťjane Ivánoviči, že, jak se raně zdá, neumím se krásně vyjadřovati," řekl pan Goljadkin polouraženýra hlasem, trochu spleteně a zmateně.
„V tom ohledu, Kresťjane Ivánoviči, nejsem, jako jiní," dodal s jakýmsi zvláštním úsměvem; „ani mnoho mluvit neumím, ani svému slohu dodávat leposti jsem se neučil. Za to však Kresťjane Ivánoviči, jednám; já za to jednám, Kresťjane Ivánoviči!"
„Hm! … A kterak tedy.. jednáte?" ozval se Kresťjan Ivánovič. Na to na minutku nastalo pomlčení. Doktor jaksi divně a s nedůvěrou pohlédl na pana Goljadkina, pan Goljadkin se své strany také dosti podezřele zašilhal na doktora.
„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval pan Goljadkin stále týmž hlasem, jsa trochu podrážděn a zaražen svrchovanou tvrdošíjností Kresťjana Ivánoviče: „Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju klid a ne společenský hluk. Tam u nich, ve vznešené společnosti, Kresťjane Ivánoviči, člověk musí umět parkety leštit botami… (při tom pan Goljadkin trochu šoupnul po podlaze nohou), tam se to vyžaduje, a vtipy se též vyžadují.. člověk musí umět učiniti voňavkami páchnoucí kompliment… to všechno se tam vyžaduje. A já jsem se tomu neučil, Kresťjane Ivánoviči – takovým chytrostem jsem se neučil; času jsem na to neměl. Jsem člověk prostý, nedomýšlívý, nemám v sobě vnějšího lesku. V té věci, Kresťjane Ivánoviči, já skládám zbraň; skládám ji, mluvě v tom smyslu."
Vše to pan Goljadkin promluvil, rozumí se, s takovým vzezřením, které zřejmě ukazovalo, že náš hrdina nikterak toho neželí, že skládá zbraň „v tom smyslu", a že se neučil takovým chytrostem, nýbrž zcela naopak. Kresťjan Ivánovič, poslouchaje ho, hleděl dolů s velice nepříjemným posuňkem na obličeji a jakoby už předem cosi tušil. Po řeci pana Goljadkina následovalo dosti dlouhé a významné mlčení.
„Vy jste se tuším trochu vzdálil od předmětu," promluvil konečně Kresťjan Ivánovič tichým hlasem; „abych se vám přiznal, nepodařilo se mně dobře vám porozuměti."
„Neumím krásně mluvit, Kresťjane Ivánoviči; už jsem měl čest vám oznámiti, Kresťjane Ivánoviči, že neumím krásně mluvit," odpověděl pan Goljadkin, tentokrát už ostrým a rozhodným hlasem.
„Hm!..
„Kresťjane Ivánoviči!" začal opět pan Goljadkin tichým, ale výrazným hlasem, z části jakýmsi slavnostním způsobem, dělaje přestávky po každém odstavci: „Kresťjane Ivánoviči! Když jsem sem vstoupil, přede vším jsem se omluvil. Nyní činím totéž a opětně prosím za vaši shovívavost na některou chvilku. Nemám, Kresťjane Ivánoviči, co bych skrýval před vámi. Jsem člověk nepatrný, sám víte; ale na štěstí neželím, že jsem člověk nepatrný. Spíše naopak, Kresťjane Ivánoviči; ano, abych už pověděl všechno, jsem spíše hrdý, že nejsem člověk vznešený, mocný, nýbrž jen člověk nepatrný. Nejsem intrikán – i na to jsem hrd. Nejednám potají, nýbrž otevřeně, beze lsti, ačkoliv i já bych mohl škoditi a hodně škoditi a vím také komu a jak bych to mohl učinit. Ale já, Kresťjane Ivánoviči, nechci se špinit a v tomto smyslu umývám si ruce. V tomto smyslu pravím, že si je umývám, Kresťjane Ivánoviči!"
Pan Goljadkin na okamžik významně umlknul; řeč svou pronesl s krotkým nadšením.
„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval náš hrdina, „kráčím přímo, otevřeně a bez oklik, protože je přezírám a ponechávám je jiným. Nesnažím se ponížiti ty, kteří jsou snad pálenější než já a vy… t. j. chci říci, než já a oni, Kresťjane Ivánoviči; nechtěl jsem nikterak říci ,já a vy'. Nejsem přítel dvojsmyslných slov; mizerných ramenářů netrpím, kleveta a pomluva se mně hnusí. Škrabošku beru jen na maškarní ples a nechodím v ní před lidmi každodenně. Jen to mně povězte, Kresťjane Ivánoviči, jak byste se pomstil nepříteli svému, nejúhlavnějšímu nepříteli svému – tomu, jehož byste pokládal za takového?" dokončil pan Goljadkin, vrhnuv vyzývavý pohled na Kresťjana Ivánoviče.
Ačkoli pan Goljadkin promluvil vše to nad obyčej zřetelně, jasně, s přesvědčením, uvažuje každé slovo a počítaje na zcela jistý effekt, přece s neklidem, s velikým neklidem, možno říci se svrchovaným neklidem pohlížel nyní na Kresťjana Ivánoviče. Obrátil se nyní celý ve zrak a bojácně, s mrzutou, tesknou netrpělivostí čekal na odpověď Kresťjana Ivánoviče.
Ale ku podivu a k svrchovanému překvapení pana Goljadkina Kresťjan Ivánovič zabručel si cosi pod nos; potom pošoupnul křeslo ke stolu a dosti suše, ačkoliv uctivě mu oznámil cosi takového, jako že čas je mu drahý a že pořád dobře nerozumí jeho slovům; že jinak, čím může, jest hotov posloužiti podle svých sil, avšak všechno ostatní, co se jeho netýče, že ponechává stranou. Tu vzal pero, přitáhl papír, vyřízl z něho proužek lékařského
