style="font-size:15px;"> Tu nastal dosti podivný výjev.
Trochu zaražený Kresťjan Ivánovič na okamžik jakoby byl přirostl ke svému křeslu a pomateně pohlížel přímo do očí panu Goljadkinu, jenž právě tak hleděl na něho. Konečně Kresťjan Ivánovič vstal, drže se trochu výložků úředního fraku pana Goljadkina. Několik vteřin stáli tak oba nehybně, nespouštějíce očí druh se druha. Tu našlo svůj východ – ovšem způsobem neobyčejně zvláštním – i druhé hnutí pana Goljadkina. Rty jeho se zachvěly, brada se mu zatřásla a hrdina náš dal se znenadání do pláče. Vzlykaje a kývaje hlavou bil se do prsou pravou rukou, kdežto levicí chopil se výložku domácího kabátu Kresťjana Ivánoviče, chtěl bezpochyby něco promluvit, něco honem vysvětlit, ale nemohl promluviti ani slova. Konečně Kresťjan Ivánovič se vzpamatoval ze svého ztrnutí.
„Ale přestaňte, upokojte se, sedněte!" promluvil konečně snaže se usaditi pana Goljadkina do křesla.
„Já mám nepřátely, Křestjane Ivánoviči, mám nepřátely; mám zlé nepřátely, kteří se zapřísáhli, že mne zahubí…" odpověděl pan Goljadkin bázlivé a pošeptmu.
„Přestaňte, přestaňte; jací nepřátelé! Netřeba vzpomínati nepřátel! Toho dokonce není třeba. Sedněte, sedněte," pokračoval Kresťjan Ivánovič, usazuje pana Goljadkina do křesla.
Pan Goljadkin konečně sedl, nespouštěje očí s Křestjana Ivánoviče. Kresťjan Ivánovič s obličejem krajně nespokojeným počal přecházeti z kouta do kouta svého kabinetu.
Nastalo dlouhé mlčení.
„Jsem vám povděčen, Kresťjane Ivánoviči, velmi povdečen a dobře cítím všechno, co jste nyní pro mne učinil. Do hrobu nezapomenu vaší laskavosti, Kresťjane Ivánoviči," pravil konečně pan Goljadkin, vstávaje se sedadla s pohledem člověka, jemuž bylo ublíženo.
„Přestaňte, přestaňte! Povídám vám, přestaňte!" odpověděl dosti přísně Kresťjan Ivánovič na projev pana Goljadkina, znova ho usazuje do křesla. „Nu, co se vám přihodilo? Povezte mně, co se vám tam přihodilo nyní nepříjemného," pokračoval Kresťjan Ivánovič. „O jakých nepřátelích mluvíte? Co se vám přihodilo?"
„Ne, Kresťjane Ivánoviči, raději toho nyní necháme," odvětil pan Goljadkin, spustiv oči k zemi; „raději to odložíme všechno stranou, na čas – na jinou dobu, Kresťjane Ivánoviči, na příhodnější dobu, až všechno vyjde na jevo, až spadne škraboška s některých tváří a všechno se odhalí. A nyní prozatím, rozumí se po tom po všem, co se mezi námi přihodilo… sám uznáte, Kresťjane Ivánoviči… Dovolte, abych vám popřál dobrého jitra, Kresťjane Ivánoviči," dodal pan Goljadkin, vstávaje tentokrát už rozhodně a na určito se svého místa a bera do ruky klobouk.
„Inu, jak chcete… hm… (Nastala na okamžik pomlčka.) Já se své strany, jak sám víte, všechno, co mohu… a upřímně vám přeju všeho dobrého."
„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím; nyní vám úplně rozumím… Na všechen způsob odpusťte mně, že jsem vás vytrhoval, Kresťjane Ivánoviči."
„Hm… Ne, to jsem vám nechtěl říci. Ostatně, jak je libo.
Léky přijímejte, jako dříve…"
„Budu přijímati léky, jak pravíte, Kresťjane Ivánoviči, budu je dále přijímat a v téže lékárně je budu kupovat… Nyní i lékárníkem býti, Kresťjane Ivánoviči, je důležitá věc…"
„Jak? V jakém smyslu to pravíte?"
„V docela obyčejném smyslu, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, že nyní chodí to ve světě tak…"
„Hm…"
„A že každý klouček, nejen z lékárny, před pořádným člověkem zdvihá nos do výšky."
„Hm. Jak tomu rozumíte?"
„Mluvím, Kresťjane Ivánoviči, o jistém člověku… o našem společném známém, Kresťjane Ivánoviči, na příklad třebas o Vladimíru Semenoviči…"
„A!"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči; a já znám některé osoby, Kresťjane Ivánoviči, které se nehrubě drží obecného mínění, jen aby časem mohly říci pravdu."
„A! A jak to?"
„Tak už; ostatně to je vedlejší věc; umějí tak časem podati člověku vajíčko s podpouštkou."
„Co, co umějí podati?"
„Vajíčko s podpouštkou, Kresťjane Ivánoviči; to je ruské pořekadlo. Umějí na příklad v pravý čas vysloviti někomu gratulaci. Jsou tací lidé, Kresťjane Ivánoviči."
„Gratulaci?"
„Ano, gratulaci, Kresťjane Ivánoviči, jako učinil ondyno jeden z mých dobrých známých…"
„Jeden z vašich dobrých známých… vida! A jak to?" optal se Kresťjan Ivánovič, pozorně pohlédnuv na pana Goljadkina.
„Ano, jeden z mých blízkých známých přednesl gratulaci k nové hodnosti, gratulaci k hodnosti assesorské druhému, také velmi blízkému známému, a k tomu ještě příteli, jak se říká, nejmilejšímu příteli. Naskytla se náhodou příležitost. ,Srdečně jsem – povídá – rád příležitosti, že vám mohu, Vladimíre Semenoviči, vysloviti svou gratulaci, svou upřímnou gratulaci k nové hodnosti. Jsem tomu tím více rád, že nyní, jak je celému světu známo, vymřely už babičky, které uměly přičarovat štěstí.'" – Tu pan Goljadkin šelmovsky kývnul hlavou a přimhouřiv oči, pohlédl na Kresťjana Ivánoviče.
„Hm. Takovými slovy to řekl…"
„Řekl, Kresťjane Ivánoviči, tak to řekl a při tom pohlédl na Andreje Filippoviče, strýčka naší zvláštnůstky, našeho Vladimíra Semenoviče. Ale co mně je do toho, Kresťjane Ivánoviči, že ho udělali assesorem? Co mně je do toho? Vždyť on se chce ženit, ačkoli mu mléko, s odpuštěním, na bradě ještě neuschlo. Zrovna jsem mu to řekl! Tak a tak, povídám mu, Vladimíre Semenoviči! – A nyní jsem vám pověděl už všechno; dovolte tedy, abych se vzdálil."
„Hm…"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči, dovolte mi nyní, jak pravím, abych se vzdálil. A víte, abych už najednou dva vrabce jedním kamenem zabil – jakmile jsem chlapíka sebral čarující babičkou, obrátím se ke Kláře Olsufjevne (přihodilo se to předvčírem u Olsufija Ivánoviče) – ona v tu chvíli právě dozpívala cituplnou romanci – pravím jí tedy: ,S citem jste ráčila romanci zpívat, ale nemáte upřímných posluchačů.' Tím jasně narážím, rozumíte, Kresťjane Ivánoviči, jasně narážím, že teď už nedbají tak o ni, ale hledají trochu dále…"
„A! Nu a co on?"
„Spolknul citron, Kresťjane Ivánoviči, jak praví pořekadlo."
„Hm…"
