co on, Kresťjane Ivánoviči! Žvatlá i tak, i onak, i mne že zná, a jeho excellence že je blahosklonný pán – a tak dále, slovem, začal se rozplývat… Ale což jiného? Stáří, jak se říká, pořádně ho už podrazilo."
„A! Takové to je tedy nyní!"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči! My všichni na něho stejně, ale což plátno. Stařec, jednou nohou v hrobě, na kadidlo dýše, jak se říká, ale jakmile někde zapletou nějaký babský klep, už je tam a poslouchá. Jakoby se to bez něho nespravilo…"
„Klep, pravíte?.."
„Ano, Kresťjane Ivánoviči, zapletli klep. Omočil si v něm ruku i náš medvěd, i jeho synovec, naše zvláštnůstka.
Spojili se se starými babami a rozumí se, uvařili pěknou kaši.
Co byste řekl? Co si smyslili, aby zabili člověka?.."
„Aby člověka zabili?..
„Ano, Kresťjane Ivánoviči, aby člověka zabili, totiž mravně zabili. Rozšířili klep… mluvím tu stále o svém blízkém známém…"
Kresťjan Ivánovič přikývnul hlavou.
„Rozšířili tedy o něm klep… Přiznávám se vám, Kresťjane Ivánoviči, že se až stydím vypravovati to…"
„Hm…"
„Rozšířili klep, že se už zavázal podpisem oženiti se, že už je ženichem na jiné straně… A co byste myslil, Kresťjane Ivánoviči, čím ženichem?"
„Nu?"
„Stravovatelky, jisté ne zcela slušné Němky, u které obědvá. Že prý jí nabízí ruku za to, co je jí dlužen za obědy."
„To oni vypravují?"
„Věříte, Kresťjane Ivánoviči? Němka, hrubá, ohyzdná, nestoudná Němka, Karolina Ivánovna, znáte-li ji?.."
„Přiznám se vám, co se mne týče…"
„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím, a co se mne týče, také to cítím…"
„Řekněte mně, buďte tak dobrý, kde bydlíte nyní?"
„Kde nyní bydlím, Kresťjane Ivánoviči?"
„Ano… rád bych… dříve, tuším, jste bydlel…"
„Bydlel, Kresťjane Ivánoviči, bydlel, i dříve jsem bydlel.
Jak pak bych nebydlel!" odvětil pan Goljadkin, provázeje svoje slova drobným smíchem a zaraziv trochu svou odpovědí Kresťjana Ivánoviče.
„Ne, vy jste mne špatně pochopil. Chtěl jsem také sám…"
„Já také jsem chtěl, Kresťjane Ivánoviči, také jsem chtěl sám," pokračoval se smíchem pan Goljadkin. – „Ale, Kresťjane Ivánoviči, zdržel jsem se u vás příliš dlouho. Doufám, že mně dovolíte nyní… abych vám popřál dobrého jitra."
„Hm…"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči, chápu vás. Nyní vás úplně chápu," zvolal náš hrdina, trochu se vynášeje před Kresťjanem Ivánovičem… „Protož dovolte, abych vám popřál dobrého jitra."
Tu náš hrdina šoupnul nožkou a vyšel z pokoje, zanechav Kresťjana Ivánoviče krajně zaraženého. Slézaje s doktorových schodů, usmíval se a radostně si třel ruce. U východu, vdechnuv svěží vzduch a cítě se na svobodě, byl opravdu hotov přiznati se, že je nejšťastnější smrtelník a odebrati se přímo do kanceláře – když tu znenadání u podjezdu zarachotil jeho kočár. Vzhledl na něj a rozpomenul se na všechno. Petruška otvíral už dvířka. Jakýsi divný a velice nepříjemný pocit schvátil celého pana Goljadkina. Jakoby se byl na okamžik zapýřil. Cosi ho bodlo. Už zdvihal jednu nohu na podnožku u kočáru, ale náhle se obrátil a vzhlédnul na okna Kresťjana Ivánoviče. Skutečně! Kresťjan Ivánovič stál u okna, hladil si pravou dlaní licousy a dosti zvědavě pohlížel na našeho hrdinu.
„Tenhle doktor je hlupák," pomyslil si pan Goljadkin, zalézaje do svého kočáru, „ohromný hlupák. Možná, že své pacienty léčí dobře, ale přec je hloupý, jako špalek."
Pan Goljadkin se usadil, Petruška křiknul „jeď!" a kočár se rozejel opět na Něvský prospekt.
Celé to jitro pan Goljadkin měl plno klopot. Když přijeli na Něvský prospekt, náš hrdina poručil, aby zastavili u kupeckého dvora. Vyskočiv ze svého povozu, vběhl pod podloubí v průvodu Petrušky a vešel přímo do stříbrnického a zlatnického krámu. Už po tváři pana Goljadkina bylo vidno, že má plno starostí a hromadu práce. Smluvil tam úplný stolový a čajný příbor za více než tisíc pět set rublů v assignacích, potom smluvil s kupcem za tutéž cenu důmyslně provedené pouzdro na doutníky a úplné stříbrné náčiní k holení brady; poptav se konečně ještě na cenu lecjakých užitečných a příjemných věciček, pan Goljadkin ukončil tuto záležitost slibem, že sem zejtra zcela jistě zajde, a možná ještě dnes pošle pro smluvené věci, dal si podati číslo krámu a vyslechnuv pozorně kupce, jenž by byl rád dostal závdavek, slíbil, že i závdavek pošle v čas. Na to se kvapně rozloučil s překvapeným kupcem a bral se podél řady krámů, pronásledován celým zástupem prodavačů, sedících pod podloubím, při čemž se stále ohlížel po Petruškovi a bedlivě pátral po jakémsi novém krámě.
Mimochodem zaběhl do směnárny a vyměnil si za svou velkou bankovku drobné. Při měnění utrpěl sice ztrátu, ale za to proměnil a jeho tobolka tim značně stloustla, což mu patrně způsobilo veliké potěšení.
Konečně se octnul ve skladě různých ženských látek. Smluviv zboží opět na značnou část peněz, slíbil i zde kupci, že si zcela jistě zajde pro smluvené věci, vzal si číslo krámu a na žádost o závdavek opět podotknul, že i závdavek bude dán svým časem.
Pak navštívil ještě několik krámů; ve všech smlouval, tázal se na ceny různých věcí, přel se tu a tam dlouho s prodavači, odcházel z krámu a třebas třikrát se vracel – slovem projevoval neobyčejnou činnost.
Z kupeckého dvora náš hrdina se vypravil do jistého známébo skladu nábytku, kde si vyhlédl a smluvil nábytek do šesti pokojů, prohlédl si se zálibou jeden módní a velice důmyslný dámský toiletní stolek nejnovějšího vkusu, a ubezpečiv obchodníka, že si zcela jistě pošle pro všechno, odešel ze skladu jak obyčejně, se slibem, že dá i závdavek, načež zajel ještě ledakams a ještě ledaco kupoval. Slovem, jeho běhání – zdálo se – nebude konce.
Konečně však, jak se zdá, vše to počalo nudit samého pana Goljadkina. Ba i – Bůh ví, z jaké příčiny – začal pro nic za nic pociťovat hryzení svědomí. Za nic na světě, na příklad, nechtěl by se nyní setkati s Andrejem Filippovičem, ba ani s Kresťjanem Ivánovičem.
Posléze na městských hodinách odbily tři s poledne. Když si pan Goljadkin usedl na konec do kočáru, ukázalo se, že veškeren statek,
