vzal tiše do ruky jakýsi hubeňoučký domáci denníček. Když přečetl asi dvě řádky, vstal, vzhlédl se v zrcadle, opravil na sobě šat a přihladil si vlasy; potom přistoupil k oknu a podíval se, je-li tam jeho kočár; pak usedl zase na své místo a vzal do ruky noviny.
Bylo znáti, že náš hrdina byl značně rozčilen. Pohlédnuv na hodiny a vida, že je teprve čtvrt na čtyři, a že tedy zbývá ještě hodně dlouho čekat, a chápaje zároveň, že je neslušno, seděti tak na prázdno, pan Goljadkin dal si přinésti čokoládu, na kterouž ostatně v tu dobu značné chuti nepociťoval. Když vypil čokoládu a spozoroval, že čas trochu pokročil, šel zaplatit. Náhle ho někdo klepnul do ramene.
On se obrátil a spatřil před sebou své dva soudruhy z úřadu, ty samé, s nimiž se setkal ráno na Litějné ulici – hochy ještě velice mladé i co do stáří, i co do úřadní hodnosti. Poměr našeho hrdiny k nim nebyl ani takový, ani makový, nebyli přátelé ani zjevní nepřátelé. Rozumí se, dbáno bylo slušnosti z obou stran: dalšího však sblížení nebylo a být ani nemohlo. Setkání v tuto chvíli bylo krajně nepříjemno panu Goljadkinu. Trochu se zachmuřil a na okamžik byl na rozpacích.
„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči!" zaštěbetali oba registrátoři, „vy jste zde? Co vás sem přivedlo?"
„A! To jste vy, pánové!" vpadl jim honem do řeči pan Goljadkin, jenž byl trochu na rozpacích a styděl se za to, že se úřadníci jednak diví jeho návštěvě v hostinci, a jednak si vedou s ním příliš kamarádsky. Nicméně snažil se býti volným a hrdinou z nouze. „Pánové dezertirovali, che-che-che!" Při tom, aby si nezadal a ukázal se shovívavým ke kancelářské mládeži, k níž se držel stále v patřičných mezích, zkusil poklepat jednomu mladíku na rameno. Ale populárnost v tomto případě se nepovedla panu Goljadkinu a místo slušného, přátelského gesta vyšlo cosi dokonce jiného.
„Nu, a co náš medvěd, sedí?"
„Kdo to, Jakube Petroviči?"
„Nu, medvěd; jakobyste nevěděli, komu říkají medvěd?.." Pan Goljadkin se zasmál a obrátil se k číšníkovi, který mu dával nazpět. – „Mluvím o Andreji Filippoviči, pánové," pokračoval, když byl hotov s číšníkem a obrátil se tentokrát s velmi vážnou tváří k úřadníkům. Oba registrátoři význačně na sebe mrkli.„Sedí ještě. Také se na vás ptal, Jakube Petroviči," odvětil jeden z nich.
„Sedí, a! Nu, ať si sedí, pánové. A na mne se ptal, co?"
„Ptal, Jakube Petroviči; ale co se to s vámi děje? Voníte pomádou, voňavkami, hotový švihák…"
„Ano, pánové, pravda! Ale přestaňte…" odpověděl pan Goljadkin, pohlížeje stranou a napjatě se pousmál. Úřadníci, vidouce, že se pan Goljadkin usmívá, dali se do smíchu. Pan Goljadkin se trochu zachmuřil.
„Víte, pánové, řeknu vám po přátelsky," začal po krátké pomlčce náš hrdina, jakoby se byl odhodlal (ať už to dopadne jakkoliv) odhaliti cosi úřadníkům: „Vy, pánové, znáte mne všichni, ale doposud znali jste mne pouze s jedné stránky. Vinu sváděti v tomto případě není na koho, neboť z části, přiznám se, byl jsem vinen já sám."
Pan Goljadkin stisknul rty a významně pohlédnul na úřadníky.
Uřadníci znova na sebe mrkli.
„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo. Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové, neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem, pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se vzdálil.."
Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého, krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil.
„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte," namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke dveřím.
„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více – mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou, pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli; zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán – a tím se pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě, pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě otázka, pánové!"
Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel, zanechav je plné udivení.
„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška, kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným, vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po třetí, když sestupoval se schodů.
„K Izmajlovskému mostu."
„K Izmajlovskému mostu! Jeď!"
„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin; „nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve; a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans fagon, proto i já mohu…"
Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve svém rodinném kruhu – sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi.
Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý. Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se vzhůru po schodech.
„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel.
„Doma, to jest není, on není doma."
„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já – já jedu k obědu, přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?"
„Kterak
