se na trůně zatím třásl zlostí i strachem. Pomalu se postavil a to konečně způsobilo, že nastalo ticho. Pohledy všech se znovu upřely k němu.
Pomaloučku, krok za krokem, sestoupil Gareth ze schodů. Ozvěna jeho kroků byla jediným narušením ticha, které by se teď dalo krájet.
Uvolněným krokem došel do středu místnosti, až konečně stanul proti tomu otrhanci. Chladně se na něj potom několik okamžiků díval, zatímco se muž zmítal ve vojákově sevření. Jeho pohled přitom těkal do všech stran, jenom ne na krále.
„Zloději a lháři si v tomto království zaslouží jenom jediné,“ řekl Gareth téměř laskavě.
Potom najednou vytrhl z opasku dýku a s rozmachem ji vrazil muži do srdce.
Trhan vykřikl bolestí i úlekem, a potom se pomalu sesunul k zemi.
Velitel se na Garetha zachmuřil.
„Právě jsi zavraždil člověka, který proti tobě svědčil,“ řekl pomalu. „Nezdá se ti, že to v konečném důsledku jenom podporuje to, co vypověděl?“
„Jakého svědka,“ rozesmál se Gareth. „Mrtví nemohou svědčit.“
Velitel zrudnul vzteky.
„Nezapomínej, můj králi. Já jsem velitel poloviny královské armády. Ze mě nikdo blázny dělat nebude. Z tvých činů mohu vyvodit jediný závěr a sice, že jsi vinen tím, čím tě tu ten muž nařkl. A proto ti ani já, ani moji vojáci už nadále nebudeme sloužit. Namísto toho tě vezmeme do zajetí na základě zločinu velezrady proti Prstenu!“
Nato velitel pokynul svým mužům, bylo jich tu několik desítek, kteří ihned tasili meče a vykročili, aby Garetha zatkli.
Jenže lord Kultin měl v sále dvakrát tolik mužů. Ti všichni teď tasili meče též a vyrazili postavit se za Garetha.
Dvě řady vojáků stanuly naproti sobě, Gareth stál uprostřed a působil uvolněně.
Na tváři mu seděl triumfální úsměv, který celý patřil veliteli armády. Jeho muži byli silně přečísleni Garethovou gardou a on to dobře věděl.
„Nebudu zajat nikým,“ zasyčel na něj král. „A rozhodně ne tebou. Sbal si ty své vojáčky a vypadněte od mého dvora – anebo se můžete postavit mým elitním jednotkám.“
Po několika vteřinách napětí se velitel konečně otočil a pokynul svým mužům, aby sklonili zbraně. Ti potom pomalu a ostražitě ustupovali k východu.
„Od dnešního dne,“ zahřměl velitel ještě ve dveřích, „věz, že již nejsi mým pánem! Imperiální armádě budeš čelit úplně sám. Doufám, že se k tobě budou chovat hezky. Lépe než ses ty zachoval ke svému otci!“
Nato se početná jednotka definitivně dala na ústup z místnosti a za řinčení jejich zbrojí proudili ven na chodbu.
Zbytek osazenstva sálu, radní, sluhové i příslušníci šlechty, zůstali zaraženě stát. Sem tam si někdo šeptal.
„Nechte mě o samotě!“ zaječel Gareth. „VŠICHNI!“
Všichni se okamžitě vrhli k východu, aby krále ještě nepopudili svou váhavostí. Odcházela dokonce i jeho osobní bojová jednotka.
Uvnitř zůstal jediný člověk.
Lord Kultin.
Počkal až bude s Garethem v místnosti skutečně sám a potom vyrazil k němu. Zastavil se několik kroků od něj a zadíval se mu od tváře. Z lordova výrazu se, jako vždy, nedalo vyčíst nic o tom, co si ve skutečnosti myslí. Byla to tvář ryzího žoldáka.
„Je mi jedno, co jsi udělal nebo proč,“ začal temným, vážným hlasem. „Politika mě nezajímá. Já jsem bojovník. Zajímám se pouze o peníze, které platíš mně a mým mužům.“
Na okamžik se odmlčel.
„Ale přesto bych rád věděl, kde je pravda. To jsi těm mužům vážně nařídil, aby ten meč odnesli?“
Gareth se na něj nehnutě díval. V lordových očích bylo něco, čeho si považoval i sám u sebe: byly chladné, nelítostné a připravené skočit po jakékoliv příležitosti si polepšit.
„A jestli ano?“ odpověděl Gareth otázkou.
Lord Kultin se na něj dlouho jenom díval.
„Ale proč?“ zeptal se.
Gareth však zůstal němý.
Kultinovy oči se náhle rozšířily poznáním.
„Ty…ty jsi jej nemohl pozvednout…a tak to nebude moct zkusit ani nikdo jiný?“ zeptal se. „Je to ono?“
Potom se zarazil, jako by na chvilku přemýšlel o důsledcích. Pak usoudil, že mu nic nehrozí.
„Ale i tak,“ pokračoval, „musel jsi jistě vědět, že odnesení meče oslabí nebo dokonce zničí silové pole kolem Prstenu a učiní nás to zranitelnými pro útok zvenčí.“
Po Kultinově tváři náhle přelétlo poznání.
„Ty jsi chtěl, abychom byli napadeni, že je to tak? Někde uvnitř si přeješ, aby byl Králův Dvůr zničen,“ řekl ohromeně.
Gareth se usmál.
„Žádné místo na světě,“ odpověděl klidným hlasem, „by nemělo existovat navždy.“
KAPITOLA PÁTÁ
Gwendolyn putovala s ohromným doprovodem, tvořeným vojáky, rádci, služebníky, Stříbrnými, Legií a vlastně i polovinou poddanského lidu, z Králova Dvora. Všichni dohromady byli jedním velkým kráčejícím městem. Gwen byla zaplavena vlastními emocemi. Na jednu stranu se jí obrovsky ulevilo, že je konečně v bezpečí před Garethem, mimo jeho dosah a obklopena nejlepšími vojáky v království. Už se nemusela bát žádných úkladů o vlastní život ani toho, že bude proti své vůli provdána. Už se nebude muset neustále ohlížet přes rameno a bát se, že tam uvidí dalšího nájemného vraha.
Zároveň však cítila i velkou zodpovědnost za to, že se ocitla v čele celého toho obrovského zástupu lidí. Následovali ji, jako kdyby snad byla nějakou prorokyní a oni všichni si slibovali vyhlídky na lepší život, když s ní půjdou až do daleké Silésie. Viděli v ní svou vládkyni, to mohla vidět na každém kroku, a slibovali si od její vlády hodně. Ona měla ale spíše špatné svědomí, že nemůže tyto pocty předat některému ze svých bratrů a musí si je nechat kompletně a jenom pro sebe. Lidé tak moc
