jim všem jasné, že Volusia je mnohem více než byla její matka, více než pouhá vládkyně a více než obyčejný člověk. Byla bohyní, která si zasluhuje být uctívána každý den. Budou se k ní modlit a klanět se před ní, stejně jako před ostatními bohy – anebo za to budou cedit krev.
Usmála se sama pro sebe. Veslice se blížila k městskému centru. Nemohla se dočkat, až uvidí jejich tváře a především až ji začnou uctívat stejně jako zbylých čtrnáct. Zatím nebudou vědět, že jednoho dne ty ostatní nechá zničit a jediné božstvo, které zůstane, bude to její.
Ohlédla se a spatřila zdánlivě nekonečný průvod menších veslic, který ji následoval. Byly naložené býky, kozami i berany, které se stanou obětinami pro bohy. A největší a nejkrásnější zvíře zabije před svou vlastní sochou.
Její loď konečně dorazila do hlavního kanálu, vedoucího k sedmi kruhům, z nichž každý byl širší než ten předchozí a uvnitř nich, vodou oddělená od zbytku města, byla velká pozlacená náměstí. Pomalu proplouvali kruhy, blížili se do středu a míjeli sochy čtrnácti bohů. Její srdce tlouklo vzrušením. Každý z bohů se nad nimi tyčil jako kolos a zářil na slunci zlatem. Žádný z nich nebyl nižší než deset metrů. Uprostřed toho všeho bylo další náměstí, jež bylo odjakživa prázdné, aby se na něm mohly konat oběti a všemožná náboženská shromáždění a rituály. Teď však v jeho středu stál zlatý piedestal a na něm dvacet metrů vysoká socha, překrytá ohromnou plachtou z bílého hedvábí. Volusia se usmála. Zatím byla jediná, kdo věděl, co je pod plachtou ukryto.
Nadešel čas vystoupit. Zástup služebníků se mohl přetrhnout, aby jí pomohl dolů na nejvnitřnější kruhové náměstí. Záhy připlula další loď, ze které byl vyložen ten největší býk, jakého kdy spatřila. Bylo zapotřebí dvanácti mužů, aby jej udrželi na uzdě. Každý z nich svíral v rukou pevně lano a s vypětím všech sil tu obludu postrkoval potřebným směrem. Tento býk byl zvláštní. Byl dovezen z nížin a byl mnohem větší než obyčejný skot. Měl sytě rudou srst a na končetinách mu hrály mohutné svaly. Také byl pořádně rozzuřený. Všemožně se vzpíral, ale mužů na něj bylo hodně a nebyli to žádní slaboši, a tak jej přece jenom dokázali bezpečně dovést k oltáři před její sochou.
Volusia uslyšela typický zvuk tasené čepele. Otočila se a spatřila Aksana, svého osobního zabijáka, který stál přímo za ní a v obou rukou třímal ceremoniální meč. Byl to ten nejvěrnější muž, kterého kdy poznala. Bez mrknutí oka by zabil kohokoliv, na koho by jenom lehce poukázala malíčkem. Zabíjení a týrání si navíc užíval a právě proto jej měla Volusia tak ráda. Mnohokrát si vysloužil její respekt. Byl jedním z velmi mála lidí, kterým bylo dovoleno, aby byli neustále po jejím boku.
Teď se na ni Aksan díval svým zvláštním pohledem hada s poďobanou tváří a čelem, ze kterého vystupovaly malé rohy.
Volusia od něj meč přijala. Byla to dlouhá ceremoniální zbraň s čepelí dlouhou půl druhého metru. Pevně jej uchopila oběma rukama. Když se potom otočila k zástupům přihlížejících, zvedla meč vysoko nad hlavu a ťala po býkově šíji, všichni napjatě ztichli.
Čepel byla tak ostrá a tenká, že hladce pronikla býčí kůží a pokračovala dál. Volusia pocítila vzrušení, když její tvář pokropila sprška horké krve. Ta najednou byla úplně všude a pokropila jí tělo i nohy. Bezhlavý býk se zapotácel a záhy padl u nohou její stále ještě zahalené sochy. Krev postříkala i spodní část bílého hedvábí. Lidé radostně jásali.
„Skvělé znamení, má paní,“ naklonil se k ní Aksan.
Započaly ceremonie. Všude kolem ní zněly trumpety, zatímco stovky zvířat byly vyháněny z lodí a hned vzápětí pobíjeny kněžími. Bude to dlouhý den plný zabíjení, orgií a pojídání obrovského množství jídla i pití - potom znovu příštího dne a pak ještě jednou. Volusia se k tomu všemu samozřejmě připojí. Zabere si nějaké muže a víno jenom pro sebe a potom jim podřízne krky jako obětem pro bohy. Už se těšila na den plný sadismu a brutality.
Ale nejdřív musela ještě něco udělat.
Dav se ztišil, když Volusia vystoupila na piedestal své vlastní sochy, otočila se a podívala se na lidi. Na druhé straně vystoupal nahoru Koolian, další z blízkých poradců. Byl to čaroděj oblečený do černého pláště s kápí, zpod které zářily dvě žlutozelené oči, a sem tam se dala zahlédnout zvrásněná tvář. Právě tato osoba výrazně napomohla v zosnování vraždy Volusiiny matky a byl to právě Koolianův nápad postavit sochu patnáctého božstva.
Lidé na ni beze slova zírali. Úmyslně vyčkávala a prodlužovala celé představení.
„Ctihodní občané Volusie!“ zahřměl potom její hlas. „Představuji vám sochu vašeho nejnovějšího a nejvyššího božstva!“
Radostně potom trhla za plachtu a ta se hřmotně potácela k zemi. Dav zalapal po dechu.
„Vaše nová bohyně a patnácté božstvo, bohyně Volusia!“ zahřměl Koolian.
Dav udiveně zašuměl a prohlížel si obrovskou impozantní sochu. Zářila na slunci, byla dvakrát tak velká jak ostatní a byla její dokonalou podobiznou. Teď trochu nervózně čekala, jak nakonec lidé zareagují. Už to bylo několik staletí od chvíle, kdy někdo přidal nového boha a ona si stále ještě nebyla zcela jistá, zda pro tak ambiciózní podnik má v davu náležitou podporu. Nestačilo pouze, že ji milují. Potřebovala, aby ji začali skutečně uctívat.
Ke své naprosté spokojenosti však sledovala, jak dav jako jeden muž padl na kolena a začal se směrem k soše klanět. Znovu a znovu.
„Volusia, Volusia,“ recitovali nábožně mezi úklonami. „Volusia, Volusia.“
Volusia rozpažila triumfálně ruce a užívala si okamžik. Právě se jí dostávalo tolik přízně, že by to jistě uspokojilo jakéhokoliv člověka, vládce a dokonce i boha.
Ale pro ni stále ještě nebylo dost.
*
Volusia procházela obrovskou vstupní branou do svého hradu. Její mramorové sloupy byly desítky metrů vysoké a haly, do kterých vzápětí vstoupila, byly lemovány vnitřními zahradami. A také strážemi. Volusijští vojáci, rovní jako svíčky, každý třímající zlatem zdobené kopí byli doslova všudypřítomní. Procházela halami pomalu a zlaté podpatky jejích bot přitom zvonily o leštěnou mramorovou podlahu. Vedle ní kráčeli její čaroděj Koolian a zabiják Aksan. O několik kroků za nimi potom vrchní velitel její armády Soku.
„Má paní, mohu s tebou jenom na vteřinku mluvit?“ řekl Soku. Snažil se s ní promluvit celý den, ale ona jej ignorovala. Jeho obavy a neustálá opatrnost ji k smrti nudily. Ona byla královnou svého času a sama se rozhodne, až přijde vhodný moment jej vyslechnout.
I teď pokračovala v chůzi, dokud nedošla ke vchodu do další skvostné místnosti. Tato byla zdobena dlouhými řadami smaragdů. Vojáci se mohli přetrhnout ochotou, aby jí mohli otevřít dveře.
