krátké chvíle už letěl nad mořem a ostrov nechal někde za sebou. Před ním se rozprostírala nekonečná obloha a mořská hladina, oboje bez jediného bodu, kterého by se mohlo oko zachytit.
Drak ale přesto velmi dobře věděl, kam letí. To děťátko, které už teď miloval více, než si to dokázal vysvětlit, nesl na jedno konkrétní místo.
Velmi zvláštní místo.
KAPITOLA TŘETÍ
Volusia stála nad zkrvaveným Romulovým tělem a spokojeně si ho prohlížela. Císařova tělesná schránka pomalu chladla, ale spokojenost jeho přemožitelky naopak každým okamžikem rostla. Užívala si to. Už si ani nevzpomínala kolik mužů vlastně, navzdory svému mladému věku, stačila zabít. Odjakživa ji podceňovali a jejich zjištění jak nebezpečná a krutá ve skutečnosti umí být, bylo jedním z největších potěšení jejího života.
A teď dostala samotného Romula – ba co víc, dokonce vlastní rukou a ne za pomoci svých bojovníků. Veliký Romulus, legendární vojevůdce a samozvaný císař, bojovník, který dokázal přelstít i samotného Andronica a usadit se na jeho trůnu, svrchovaný vládce Impéria, byl mrtev.
Spokojeně se usmála. Tady ležela ta ikona. Pomaloučku se u jejích nohou měnila v nepodstatnou kaluž krve. A to všechno díky ní.
Cítila se povzbuzeně. Jako kdyby jejími tepnami už neproudila krev, ale živá voda. Cítila, že dokáže cokoliv. Tohle byl vskutku osudový moment jejího života. Přišel její čas. Stejně chladnokrevně, jako se tehdy odhodlala zabít vlastní matku, se teď ujme i vlády nad celým Impériem.
„Tys zabila našeho pána!" Ozval se roztřesený hlas. "Zabilas velikého Romula!“
Volusia musela mírně zaklonit hlavu, aby se podívala do tváře jednoho z císařových velitelů. Hleděl na ni pohledem, který kolísal mezi zděšením a obdivem.
„Zabilas,“ opakoval, „muže, který nemůže být zabit.“
Volusia mu věnovala dlouhý a chladný pohled. Jenom kousek za ním stály na palubě lodi stovky vojáků, oblečených v té nejlepší zbroji. Všichni celou událost sledovali a teď čekali, jaký bude její příští krok. A do jednoho byli připraveni uposlechnout rozkazu k útoku.
Romulův velitel však jenom nervózně přešlapoval a váhal. Za jejími zády totiž stály tisíce jejích vlastních vojáků. Ať už byla Romulova loď sebesilnější, v této situaci byla jednoznačně tím slabším článkem. Byli v pasti. Území patřilo jí a oni to dobře věděli. Věděli, že jakýkoliv pokus o útok nebo útěk by vyšel na prázdno.
„Tohle není něco, co můžeme ponechat bez odpovědi,“ pokračoval konečně velitel. „Romulus má pod svým velením milion oddaných mužů. Nyní jsou v Prstenu. Další milion má na jihu v imperiálním Kapitolu. Až se jim donese zpráva o tom, co jsi provedla, budou mobilizovat a potom zamíří sem. Možná jsi porazila velkého Romula, ale ne jeho armádu. Tvoje tisíce, i když nad námi dnes mají převahu, se jeho hordám postavit nemohou. Budou chtít odplatu. A věř mi, že se nezastaví, dokud ji nedostanou.“
„Budou?“ řekla Volusia s lehkým úsměvem a přistoupila o krok blíž. V sevřené dlani cítila čepel nože a už teď si představovala, jak jím tomu muži podřízne krk.
Velitel se podíval a spatřil ukrytou zbraň. Čepel, která zabila Romula. Polknul naprázdno, protože bylo naprosto jasné, co s ním dívka chce provést. V jeho očích se objevil strach.
„Nech nás odejít,“ řekl jí. „Propusť mé muže zpátky na cestu, nic ti neudělali. Nalož navíc naši loď zlatem a koupíš si i naši mlčenlivost. Odvedu své muže zpátky do Kapitolu a tam řeknu, že ty za nic nemůžeš. Řeknu, že Romulus zaútočil jako první. Nechají tě na pokoji. Na tvém severu bude pořád mír a oni mezitím najdou nového císaře.”
Volusia se pobaveně usmála.
„Jak víš, že se na novou císařovnu právě v tom okamžiku nedíváš?“ zeptala se.
Velitel se na ni šokovaně podíval, a potom se krátce uchechtl.
„Tebe?“ zeptal se. „Vždyť jsi jenom malá holka s pár tisíci vojáky. Myslíš si, že se ti Romulovy miliony pokloní jenom proto, že jsi zabila jejich velitele? Budeš hovořit o velkém štěstí, jestli z toho všeho nakonec vyvázneš s holým životem. Nabízím ti velký dar. Přestaň už s těmi hloupými řečmi, vděčně mou nabídku přijmi a propusť nás. Udělej to, než si to celé rozmyslím.“
„A co když si vůbec nepřeji vás někam posílat?“
Velitel se jí zadíval do očí a znovu nasucho polknul.
„Můžeš nás všechny nechat pobít,“ odpověděl. „To je také možnost. Ale zabiješ tím i sama sebe a všechny své lidi. Armáda, která sem totiž přijde, tě rozdrtí jako švába.“
„To dává smysl, má velitelko,“ pošeptal jí hlas do ucha.
Vedle ní stál Soku, její nejvyšší velitel. Byl to vysoký muž s širokými rameny, zelenýma očima a krátkými rudými vlasy.
„Propusť je zpátky na jih,“ řekl. „Dej jim to zlato. Zabilas Romula a teď je potřeba vyjednat příměří. Nemáme na výběr.“
Volusia se otočila zpátky k Romulovu veliteli. Spokojeně si jej prohlížela a vychutnávala si utrpení, které mu svým váháním působí.
„Udělám, oč žádáš,“ řekla nakonec, „pošlu tě do Kapitolu.“
Velitel se spokojeně usmál a už byl téměř na odchodu, když Volusia nakročila kupředu a dodala:
„Ale ne proto, abych zakryla to, co jsem tu udělala.“
Zarazil se a nechápavě na ni pohlédl.
„Pošlu tě do Kapitolu vyřídit zprávu o tom, že se prohlašuji novou císařovnou Impéria. Pokud přede mnou všichni pokleknou teď, budou i nadále žít.“
Velitel se na ni zděšeně podíval, ale potom se jeho tvář pomalu roztáhla do úsměvu.
„Jsi stejně šílená jako se to říkalo o tvé matce,“ uchechtl se, rychle se obrátil a jal se stoupat po dlouhém můstku zpátky na palubu.
„Nalož nám to zlato do podpalubí,“ dodal a ani se už neobtěžoval na ni pohlédnout.
Volusia se otočila k veliteli svých lučištníků, který klidně stál v čele svých mužů, a trpělivě čekal na rozkazy. Krátce na něj kývla.
Velitel se okamžitě otočil ke svým jednotkám a dal jim znamení. Tisíce šípů
