které podle proroctví zničí všechno dobré v našem světě.“
Thor se nad tím vším přemýšlel.
„Potom ho musím získat zpátky,“ řekl a okamžitě pocítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Lycoples někde vysoko nad nimi zakřičela.
Ragon chytil Thora za zápěstí. Na to, že bojoval o každé nadechnutí, měl v rukou překvapivě stále ještě slušnou sílu. Podíval se na Thora s takovou intenzitou, že ten uhnul pohledem. Připomněl mu tak bratra Argona.
„To nesmíš,“ řekl přísně. „Krvavá země je pro každého člověka smrtelně nebezpečná. Nejsi dostatečně mocný to přežít. Cena za vstup je příliš vysoká. I se všemi tvými schopnostmi je zcela jisté, že tam zemřeš. Vy všichni. Nejsi na to připravený. Potřebuješ více tréninku, musíš nejprve plně ovládnout své síly. Vypravit se tam teď je šílenství. Nemáš naději získat syna zpět a zaplatíš za to životem.“
Thor se však již rozhodl.
„Už jsem se postavil všemu možnému zlu a nikdy jsem nebyl zcela připravený,“ odpověděl. „Čelil jsem i svému ďábelskému otci Andronicovi a nikdy jsem se před ničím nesklonil. Postavím se i tomuto temnému lordovi, ať už jsou jeho síly jakékoliv. Vstoupím do Krvavé země a nebudu se ohlížet na cenu. Guwayne je můj syn a já ho získám zpět, anebo při tom pokusu zemřu.“
Ragon zakroutil hlavou a znovu se rozkašlal.
„Nejsi připraven,“ řekl slabým hlasem. „Nejsi připra…připraven…potřebuješ… moc…potřebuješ…prsten.“
Rozkašlal se a z úst se mu vyřinula krev.
Thor se na něj užasle díval a přemýšlel, co má ten umírající muž na mysli.
„Jaký prsten?“ ptal se. „Myslíš Prsten? Naši domovinu?“
Dlouhou dobu se mu nedostalo žádné odpovědi. Ragon pouze sípavě dýchal a teprve po chvíli znovu nabral síly k odpovědi.
„Čarodějův…prsten.“
Thor jej křečovitě chytil za ramena a byl by jím zacloumal, kdyby k němu necítil tolik respektu. Udělal by cokoliv, aby jej přiměl povědět mu více, ale najednou pocítil, jak Ragonovo tělo přímo v jeho rukách tuhne. Jeho oči zesklovatěly a on naposledy vydechl. Potom už jenom nehybně ležel, připomínaje dokonalé ztělesnění klidu a míru.
Byl mrtev.
Thor měl pocit, že se snad zblázní.
„NE!“ zařval nejprve hněvivě, ale potom se mu roztřásla ramena a on vzlykaje mrtvého druida objal. Ten skvělý muž obětoval vlastní život ve snaze zachránit jeho syna. Thor měl pocit, že je to všechno jen a pouze jeho vina. Nemohl to tak nechat. Nemohl dopustit, aby se to stalo jen tak pro nic za nic.
Zaklonil hlavu a s odhodlaným výrazem ve tváři se podíval přímo nad sebe.
„LYCOPLES!“ zařval hlasem tak strašným, že se všichni z jeho družiny otřásli.
Dračice jeho výkřik slyšela a dobře porozuměla tónu jeho hlasu. Odpověděla mu s nemenší intenzitou a potom se v kruzích začala snášet k zemi, dokud nepřistála vedle něj.
Thor ani vteřinu nemeškal, rozběhl se k ní a vyskočil jí za krk. Jakmile se jí dotkl, pocítil, jak se energie jeho těla spojila s tou její.
„Počkej!“ vykřikl O’Connor a společně s ostatními se vrhnul k němu. „Kam sakra letíš?“
Thor se na ně podíval pohledem plným hněvu.
„Do Krvavé země,“ odpověděl odhodlaně. „Zachráním svoje dítě ať to stojí cokoliv.“
„Umřeš tam,“ řekl Reece temným hlasem.
„Potom umřu se ctí,“ odsekl Thor rozzlobeně.
Zadíval se na horizont, kde stále ještě bylo možno vidět černající se hejno odlétajících oblud. Dobře věděl, kterým směrem se má vydat.
„Potom bys neměl jít sám,“ odpověděl mu Reece. „Budeme tě sledovat na lodi a znovu se setkáme.“
Thorgrin netrpělivě přikývnul a poplácal Lycoples po krku. Jako za starých časů se svou Mycoples se potom vznesl do vzduchu.
„Ne, Thorgrine!“ uslyšel pod sebou zoufalý Angelin hlásek.
Na malý okamžik pocítil vinu za to, že ji opouští, ale stejně se neohlédl.
Jeho syn byl odnášen pryč a to pro něj znamenalo celý svět. Musí jej najít a zabít přitom všechny, kteří se mu postaví do cesty – anebo při tom sám zahynout.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Gwendolyn procházela vysokým klenutým vchodem do královské trůnní síně. Několik sloužících jí i všudypřítomnému Krohnovi drželo dveře. Byla překvapena tím, co v sále objevila. Byl totiž prázdný. Král na jeho vzdáleném konci seděl na svém trůně zcela sám. Když za ní byly zavřeny dveře, prázdnota sálu byla ještě podtržena ozvěnou. Vydala se kupředu po mramorové dlažbě a přímo skrz sérii světelných sloupů vytvářených důmyslnými průzory ve střeše a ještě podtrhujících výjevy z rytířské historie království, vyvedené na podlaze. To místo bylo zároveň uklidňující i strašidelné, inspirativní i stísněné válečnickou historií královského rodu. Gwen měla pocit, že doslova cítí přítomnost dávných králů. Mnoha způsoby jí to vlastně připomínalo její domov v Králově Dvoře. Pokaždé, když sem vkročila, zmocnil se jí smutek a stesk po všem, co musela opustit. Strašlivě jí chyběl otec.
Král MacGil seděl na svém trůně, bradu měl opřenou o pěst a vypadal zamyšleně. Gwendolyn velice dobře rozuměla, jak může člověka tížit vláda. Připadal jí osamnělý, jakoby uvězněný na tomto místě a vědoucí, že chod i osud celého království spočívá především na jeho ramenou. I ten pocit znala až příliš dobře.
„Ach, Gwendolyn,” řekl a jeho tvář se při pohledu na ni rozjasnila.
Očekávala, že zůstane sedět, ale on okamžitě vstal a pospíšil si po schodech dolů z trůnu. Celou dobu se na ni přitom upřímně usmíval. Jeho chování a přátelskost na ni po setkání s jeho synem, ze kterého se ještě nestačila zcela vzpamatovat, působily jako živá voda. Napadlo ji, jestli by o tom králi neměla povědět, ale potom se rozhodla, že raději bude držet jazyk za zuby a uvidí, kam se bude konverzace ubírat. Nechtěla působit nevděčně a začít koverzaci tématem, které by vlastně vypadalo jako stížnost.
„Od našeho předešlého rozhovoru jsem téměř nemohl myslet na nic jiného,”
