style="font-size:15px;"> „Co když ta řeka vůbec z Volusie neteče?“ zeptal se jeho mladší bratr.
Erec v jeho tváři viděl obavy a sám se jim také nedokázal bránit.
„Někam nás dovést musí,“ odpověděl. „Zatím pořád vede víceméně na sever a pokud nedoplujeme do Volusie přímo, dostaneme se alespoň do její blízkosti. Třeba si potom budeme muset probojovat zbytek cesty pěšky.“
„Takže někde necháme naše lodě? Jak se odsud potom chceš dostat? Jak se vrátíme zpátky domů na Jižní ostrovy?“
Erec pomaloučku zakroutil hlavou a povzdechl si.
„Možná, že se nevrátíme,“ odpověděl upřímně. „Žádné tažení přece není bezpečné. Ale to by mě nikdy nezastavilo. Tebe snad ano?“
Strom se na něj usmál.
„Proto přece žijeme,“ odpověděl.
Erec mu oplatil úsměv a podíval se na přicházející Alistair. Postavila se vedle něj z druhé strany, rukama uchopila zábradlí a zadívala se na neustále se zužující řeku. Její pohled byl skelný, jako kdyby se ztrácela ve vlastních myšlenkách. Erec si všiml, že se s jeho milou něco změnilo, ale nebyl si jistý, co to bylo. Působila, jako kdyby skrývala nějaké tajemství. Umíral touhou se jí zeptat, ale nechtěl působit příliš zvědavě.
Tu se odněkud zezadu ozvaly rohy a všichni se tázavě tím směrem podívali. Erecovi se leknutím sevřel žaludek.
„IMPÉRIUM! RYCHLE SE BLÍŽÍ!“ křičela hlídka v koši a zuřivě ukazovala rukou. „IMPERIÁLNÍ FLOTILA!“
Erec se Stromem se rozběhli na záď, aby měli co nejlepší výhled. Posádka se automaticky začala hotovit k boji. Všichni kontrolovali své zbraně, utahovali řemeny zbroje a psychicky se připravovali na bitvu.
Bratři doběhli na záď, sevřeli rukama zábradlí a začali se rozhlížet. To, co hlásila hlídka v koši, byla pravda. V ohybu řeky, jenom několik set metrů za nimi, se objevila řada imperiálních lodí, plujících pod svými černozlatými plachtami.
„Museli nás nějak vyčmuchat,“ procedil Strom hněvivě.
Erec zakroutil hlavou.
„Nejspíš jsou za námi celou dobu,“ odpověděl. „Jenom čekali na správný okamžik, kdy se nám ukážou.“
„Proč by čekali?“ zeptal se bratr.
Erec se ohlédl k přídi lodi a pohlédl proti proudu.
„Na tohle,“ řekl.
Strom sledoval jeho pohled a oba přibližující se břehy.
„Čekali na nejužší bod řeky,“ vysvětloval Erec. „Až budeme proplouvat tou soutěskou jedna loď za druhou jako husy na pochodu a až budeme příliš hluboko v úžině, abychom to ještě mohli otočit, udeří. Mají nás přesně tam, kde nás mít chtěli.“
Zadíval se na nepřátelskou flotilu, a znovu pocítil to zvláštní soustředění a zostření smyslů, které se jej zmocňovaly pokaždé, když mu před bitvou stoupal adrenalin v krvi. Tu jej najednou něco napadlo.
Podíval se na bratra.
„Přejdi támhle na tu loď,“ poručil mu a ukázal. „Dostaň se na konec naší formace a potom dostaň všechny pryč. Rozumíš? Všichni do posledního musí zmizet. Až bude prázdná, ty budeš poslední, kdo ji opustí.“
Strom se na něj díval a nechápal, kam bratr míří.
„Až bude prázdná?“ zeptal se. „Co máš za lubem?“
„Chci ji nabourat.“
„Nabourat?“ zeptal se Strom.
Erec přikývnul.
„V nejužším místě, tam, jak se břehy už skoro dotýkají, ji otočíš bokem k proudu a potom odtamtud zmizíš. Při troše štěstí uvízne a vytvoří bariéru. Nějaký čas nebudou schopni pokračovat dál. Jdi! Jdi!“
Strom se okamžitě vrhnul splnit bratrovy příkazy. To patřilo mezi jeho lepší vlastnosti. V okamžicích jako byly tyto, Ereca většinou bez meškání poslouchal, ať už s jeho rozhodnutími souhlasil anebo ne. Erec navedl svou loď vedle ostatních a Strom potom přeskakoval z jedné paluby na druhou. Jakmile se ocitl na správné lodi, začal okamžitě rozdělovat rozkazy a posádka se začala činit. Hned v prvních vteřinách loď opustila většina mužů a zbylí pomáhali Stromovi provést úkol.
Erec potom záhy s obavou sledoval, jak se dotyčná loď začíná oddělovat od konvoje.
„Použijte lana!“ křičel na ně. „Zahákujte se, jinak se odtamtud nedostanete!“
Posádka ihned poslechla jeho příkazy. Námořníci se rozběhli k bokům lodi, roztočili nad hlavami lana s háky a začali je házet do vzduchu. Hákovali vlastní lodě a potom se k nim s vypětím všech sil přitahovali. Tím se zastavilo vzdalování a oni mohli opouštět obětovanou loď rychleji. Desítky mužů z její posádky přeskakovaly z jedné paluby na druhou, pobravše předtím ve spěchu své nejdůležitější zbraně a vybavení.
Strom na všechno dohlížel, rozdával rozkazy a ujišťoval se, že loď opustili opravdu úplně všichni. Brzy osaměl.
Podíval se na Ereca, který na něj spokojeně kývnul.
„A co zásoby?“ vykřikl mladší bratr. „A rezervní zbroj a výzbroj?“
Erec zakroutil hlavou.
„Nech to tam,“ křičel nazpět. „Jen se postarej, aby uvízla.“
„TĚSNĚ K SOBĚ!“
Lodě se shlukly do sevřené formace a projížděly úžinou, sevřenou z obou stran ostrými skalami. Jakmile byli na druhé straně, Erec se ohlédl se a viděl, že se imperiální lodě rychle blíží. Teď už byly jenom sto metrů za nimi. Na jejich palubách se stovky vojáků připravovaly s luky a zapálenými šípy. Byli téměř na dostřel a času nebylo nazbyt.
„TEĎ!“ vykřikl na bratra v okamžiku, kdy jeho loď jako poslední vjela do úžiny.
Strom sledoval situaci a vyčkával. Když uznal, že nastala vhodná chvíle, zvedl meč a přesekal lana poutající jej k Erecově flotile. Zároveň otočil kormidlem prudce do strany a na poslední chvíli přeskočil na poslední z Erecových lodí. Loď bez posádky se v nejužším bodě říčního koryta okamžitě prudce obrátila doprava.
„POMOŽTE JÍ!“ křičel Erec, který viděl,
