Stropy se vypínaly patnáct metrů vysoko a celou jednu zeď zdobila barevná vitráž. Zdi a podlahy byly z kamene dobré dva metry tlustého. Do místnosti se pohodlně vešlo sto hodnostářů. Ale ve dnech jako byl tento, kdy zasedal pouze on a jeho rada, tu byl jen sám s hrstkou svých rádců. Dominantou sálu byl obrovský stůl ve tvaru půlkruhu, za kterým rádci stáli.
Král rychle přešel sál a mířil rovnou ke svému trůnu. Vystoupal po schodech, vedoucích k trůnu, minul přitom hlídající zlaté lvy, a posadil se na rudé sametové čalounění jinak beze zbytku zlatého trůnu. Jeho otec tu sedával, a předtím i jeho otec. Stejně jako všichni MacGilové před nimi. Jakmile se posadil, pocítil MacGil tíhu všech generací svých předchůdců.
Potom přehlédl své rádce. Byl zde Brom, jeho nejslavnější generál a rádce pro vojenské záležitosti. Kolk, generál chlapecké Legie. Aberthol, nejstarší z rádců, učenec, historik a učitel králů posledních tří generací. Firth, rádce pro vnitřní záležitosti, hubený muž s krátkými, šedými vlasy a hlubokýma očima, který nikdy nevydržel ani chvilku v klidu. MacGil Firtovi nikdy zcela nezačal důvěřovat a vlastně mu ani nebylo zcela jasné, co přesně jeho činnost pro korunu obnáší. Ale jeho otec, i děd před ním, si udržovali nablízku poradce pro vnitřní záležitosti, takže i on tento úřad respektoval. Dále zde byl Owen, královský pokladník. Bradaigh, poradce pro zahraniční záležitosti. Earnan, výběrčí daní. Duwayne, poradce pro komunikaci s poddanými a jejich zástupce. A nakonec Kelvin, zástupce šlechty.
Král měl, samozřejmě, absolutní autoritu. Ale království jako takové mělo liberální základnu a už jeho předchůdci vždy dopřávali sluchu názorům urozených, kteří se na ně prostřednictvím svého zástupce mohli obracet. Vznikla tak křehká rovnováha mezi úřadem krále a šlechtou. Zdálo se, že systém funguje správně.
Když MacGil přehlédl radu, zjistil, že jeden její člen chybí. Muž, se kterým potřeboval mluvit ze všech nejvíc – Argon. Jako vždy bylo těžké předvídat kdy a kde se druid ukáže. MacGil se kvůli tomu rozčiloval znovu a znovu, ale stejně mu nezbývalo nic jiného, než situaci přijmout takovou, jaká byla. I pro krále byli druidi velmi nevyzpytatelní. Bez Argonovy přítomnosti chtěl MacGil zasedání ukončit ještě rychleji. Rychle to tu vyřidít, aby se mohl vrhnout na tisícovku dalších věcí, než se bude moci konečně zúčastnit oslav.
Jeho rádcové seděli teď naproti němu kolem půlkruhového stolu v dvoumetrových rozestupech, na těžkých dubových židlích s vyřezávanými opěradly.
„Můj pane, pokud bych mohl začít,“ zahájil sezení Owen.
„Můžeš. A udělej to stručně. Můj dnešní rozvrh je nabitý.“
„Tvá dcera dnes obdrží velké množství darů, což, jak všichni doufáme, naplní její pokladnice. Deset tisíc lidí platí daně, přinášejí dary pro Tebe osobně a zaplňují městské nevěstince a taverny. To naplňuje zase naše pokladnice. Ale přípravy na královskou svatbu, a všechny oslavy s ní spojené, tuto pokladnici zároveň vyčerpávají. Dovoluji si navrhnout úpravu daně prostého lidu i šlechty. Jednorázová speciální daň by mohla pomoci zlikvidovat dopad dnešní výjimečné události.
MacGil viděl obavu ve tváři svého pokladníka a jeho útroby sevřela tíseň při představě, že budou pokladnice prázdné. Ale stejně nehodlal znovu zvyšovat daně.
„Je lepší mít prázdnou pokladnici a loajální poddané,“ odvětil MacGil. „Náš poklad tkví ve spokojenosti našich lidí. Nemůžeme požadovat ještě více.
„Ale, můj pane, pokud ne…“
„Takto jsem rozhodl. Co máme dalšího?“
Owen se sklíčeně zabořil do křesla.
„Můj králi,“ řekl Brom hlubokým hlasem. „Podle tvého rozkazu jsme rozmístili velké množství našich sil po městě. Ukázka síly bude impozantní. Má to ale nevýhodu. Pokud by někdo zaútočil kdekoliv jinde v království, budeme zranitelní.
MacGil přikývl a zamyslel se nad problémem.
„Naši nepřátelé nás nenapadnou zatímco je krmíme.“
Muži se rozesmáli.
„Jaké jsou zprávy z Vysočiny?“
„Žádná hlášená aktivita už dlouhé týdny. Vypadá to, že stáhli své jednotky kvůli přípravám na svatbu. Možná jsou opravdu rozhodnutí k uzavření míru.“
MacGil si tím nebyl nijak jistý.
„Stejně tak to může znamenat, že vyčkávají, aby nás mohli napadnout ve vhodnější dobu. Kterou z těchto možností vidíš jako pravděpodobnější, starší?“ otočil se MacGil na Aberthola.
Aberthol si odkašlal a chraplavým hlasem řekl: „Můj pane, tvůj otec i jeho otec před ním nikdy McCloudům nevěřili. To, že předstírají spánek neznamená, že se nikdy neprobudí.“
MacGil přikývl na znamení, že má stejný názor.
„A co Legie?“ zeptal se potom Kolka.
„Dnes jsme přivítali nové rekruty,“ odpověděl Kolk s krátkým pokývnutím.
„Můj syn je mezi nimi?“ zeptal se MacGil.
„Drží se mezi ostatními se ctí. Je to dobrý jinoch.“
MacGil přikývl a obrátil zrak k Bradaighovi.
„A jaké jsou zprávy z druhého břehu Kaňonu?“
“Můj pane, naše hlídky registrují za poslední týdny zvýšený počet pokusů o překročení. Může to znamenat, že se Divocí připravují k útoku.“
Mezi muži se roznesl tichý šepot. MacGil cítil, že se jeho žaludek ještě více stáhnul. Energetické pole bylo neproniknutelné, ale stejně mu nedokázal plně důvěřovat.
„Co když se pokusí o útok v plné síle?“ zeptal se.
„Dokud je štít aktivní, nemáme se čeho obávat. Divocí se nedostali přes Kaňon už několik století. Nemáme důvod čekat, že tomu teď bude jinak.“
MacGil si tím nebyl vůbec jistý. Útok zvenčí už nepřišel příliš dlouho a král nemohl přestat přemýšlet, kdy k němu dojde.
„Můj pane,“ řekl Firth svým nosním přízvukem. „Cítím se zavázán vám sdělit, že město je dnes zaplněné hodnostáři z McCloudova království. Mohlo by být považováno za urážku, pokud jim neprokážeme náležitou úctu, nehledě na fakt, že se jedná o protivníka. Rád bych doporučil, abyste věnoval některou ze svých odpoledních hodin k přátelskému setkání s každým z nich. Přivedli s sebou početný doprovod, mnoho darů - a šíří se zvěsti, že i mnoho špiónů.“
