povolila, znělo to jako dunění hromu, jako by celý svět zmizel pod lavinou skalních úlomků. Generála Havena zasypalo padající kamení a na místě, kde ještě před okamžikem stál, teď byla ohromná neproniknutelná stěna.
Thanos ohromeně zíral na vzniklý monument.
I tak ale věděl, že tím získali jen trochu času navíc.
Haylon byl ztracen.
Thanos jen doufal, že Ceres se daří lépe než jim.
KAPITOLA DRUHÁ
Ceres hleděla ze dna jámy vzhůru a sledovala kruh napůl mrtvých čarodějů, který ji obklopoval. Snažila se skrývat svůj strach. Sledovala, jak se shromažďují, a narůstal v ní odpor k nim. V rukou svírala jílce svých dvou mečů a čekala, co bude dál. Nedovolí, aby ji viděli vyděšenou.
„Mohla jsi nás osvobodit,“ pronesl vůdce čarodějů hlasem šustivým jako starý pergamen.
„Osvobodit vás, abyste mohli dál ničit?“ vykřikla Ceres. „Nikdy.“
„Pak si vezmeme tvoji krev a alespoň na chvíli získáme svoji starou podobu.“
Ceres stála a čekala. Který z nich zaútočí jako první? Použijí svoji magii a zničí ji shora? Ne, to přece nemohli, že ne? Ne, když potřebovali její krev. Dostala nápad. Napadlo ji, jak by se mohla dostat z pasti. Bude to ale nebezpečné. Velmi nebezpečné.
„Myslíte si, že se vás bojím?“ obořila se na ně. „Na podobných místech jsem už bojovala. Pojďte si pro mě. Klidně všichni.“
Pokud by se na ni nevrhli všichni, nezabralo by to. I tak ji ale vyděsilo, když se tiše spouštěli za ní dolů a bez jakéhokoli zvuku dopadali na kamennou podlahu. Vrhli se kupředu, aby na ni zaútočili.
Ceres sekala a uhýbala. V jámě bylo příliš málo místa, a tak neustále hrozilo, že jí zabrání v pohybu a přemůžou ji. Usekla ruku, která se po ní sápala, a vzápětí uhnula švihnutí ostrých nehtů, které jí mířilo na krk. Cítila, jak se jí něčí ruka chopila ze strany, a tak vykopla a odrazila dalšího čaroděje.
Nebyli tak silní jako dřív. Ceres předpokládala, že její pronásledování je stálo víc sil, než by sami chtěli. Nepřestávala sekat a uskakovat a čekala na okamžik, kdy je bude mít v takovém postavení, v jakém je chtěla mít.
Když konečně přišla její šance, Ceres ani na okamžik nezaváhala. Možná, že už neměla svoji nadpřirozenou sílu a rychlost, kterou jí propůjčovala její krev, ale pořád byla dost silná a rychlá na to, aby to zvládla. Srazila jednoho čaroděje na kolena, vyhodila meče z jámy a pak využila jeho záda k odrazu. Vyskočila na ramena dalšího nepřítele a pak se vší silou odrazila, aby se zachytila okraje jámy. Pokud by se jí to nepodařilo, přišla by tím o poslední možnost záchrany, protože se vzdala jediných zbraní, které měla.
Narazila do kamenné stěny a rukama se jí podařilo zachytit. Snažila se přitáhnout, ale ucítila, že se jí někdo sápe po nohách. Podvědomě kopla dozadu a ucítila zapraštění kostí, jak její noha narazila do čarodějovy hlavy. Současně se od ní odrazila a podařilo se jí tak překulit přes hranu pasti, do které předtím padla.
Chopila se svých mečů, vstala a podívala se dolů na čaroděje řvoucí zlostí.
„Dostaneme tě!“ vyhrožovali jí.
Jeden z nich zaječel a vyslal směrem k Ceres bojové kouzlo. Ceres před ním stihla uskočit, ale jako by to byl signál k útoku i pro ostatní. Z jámy vyletěly plameny a blesky, které ji pronásledovaly na útěku od zrádného místa. Ceres slyšela, jak okolní stěny praskají. Nejprve z nich začaly odpadávat menší kameny, pak následovaly větší.
Ceres zoufale utíkala dál, kolem padaly odlamující se kusy stěn, odrážely se od podlahy a ty větší se valily dál. Vrhla se skokem kupředu, a když se zastavila, zjistila, že tunel za ní je kompletně zasypaný.
Zastaví to bývalé čaroděje? Nejspíš ne napořád. Pokud nemohli zemřít, pravděpodobně se jim nakonec podaří dostat skrz, ale bylo to pořád lepší, než kdyby se za Ceres hnali rovnou. Alespoň na chvíli byla v bezpečí.
Pokračovala skrz tunely, aniž by věděla, kam přesně běží. Věřila ale svým instinktům a měkkému světlu, které ji vedlo do místa, kde se tunel rozšířil do větší jeskyně se stalaktity visícími ze stropu. Ozýval se tu měkký zvuk proudící vody a Ceres s překvapením zjistila, že středem jeskyně protéká široký potok.
A co víc, bylo zde i malé molo s přivázanou loďkou. Ceres předpokládala, že loďka je tu mnohem déle, než si vůbec dokáže představit. Přesto vypadala téměř jako nová. Dál po proudu viděla Ceres světlo, které bylo jiné než ve zbytku jeskyní, a podvědomě tušila, že právě k němu se musí vydat.
Nastoupila do loďky, odvázala ji a nechala proud, aby ji odnesl. Voda pleskala o boky malé lodi a Ceres cítila, jak v ní cestou vzrůstá napětí smísené s očekáváním. Kdykoli jindy by jí podobný proud dělal starosti. Mohl by vést k nepříjemnému jezu nebo ještě horšímu vodopádu. Tentokrát ale měla pocit, jako by tento proud byl vytvořen záměrně. Jako by ji měl donést až k jejímu cíli.
Loďka proplula tunelem tak úzkým, že kdyby Ceres rozpažila, mohla by se dotknout stěn na obou stranách. Světlo před ní se ve srovnání s příšeřím jeskyní zdálo být neskutečně jasné. Tunel se rozestoupil a kolem nebyl ani kámen, ani skála. Místo toho se na místě, kde by měla být další jeskyně, objevila idylická venkovská krajina.
Ceres okamžitě poznala, že se jedná o dílo Prastarých. Jen oni by dokázali vytvořit něco takového. Možná, že čarodějové zjistili, jak vyvolávat iluze, ale vše kolem působilo naprosto skutečně. Ceres dokonce cítila vůni trávy a rosy. Loďka přirazila ke břehu a Ceres před sebou spatřila rozlehlou louku plnou divokých květů, jejichž vůně byla příjemně nasládlá. Zdálo se, jako by se některé pohybovaly, když kolem nich procházela. Ceres ucítila ostrou bolest a všimla si, že se škrábla o trn jedné z květin. Na noze se jí objevily kapky krve.
Potom se květiny stáhly. Očividně, ať už měly tohle místo chránit před čímkoli, neměly ho chránit před ní.
Ceres chvíli trvalo, než si uvědomila, že na místě, kterým prochází, jsou dvě věci, které příliš nehrají. Tedy nehrají ještě víc než kus venkovské krajiny uprostřed rozlehlých jeskyní.
První zvláštní věc bylo to, že vize z minulosti jako by ustaly. V jeskyních nahoře se objevovaly a mizely, Ceres měla možnost sledovat konečný útok Prastarých na čaroděje. Tady ale svět nevypadal zachycený mezi dvěma časy. Vše tu bylo naprosto klidné, na rozdíl od okolí, které jako by se neustále měnilo.
Druhá zvláštní věc byl dóm světla, který se tyčil uprostřed toho všeho. Zlatě zářil na zeleném pozadí louky. Byl velký
