„Jakmile si nás všimnou, dostanou nás. Takhle budeme mít alespoň šanci se jim vyhnout a proplout bez povšimnutí.“
„Ale taky budeme mít šanci, že nás něco sežere,“ podotkla Kostějka.
Thanos pokrčil rameny. Žádná lepší možnost nebyla. Neměli čas plout jinam a nebyla ani žádná lepší cesta, kudy se tam dostat. Mohli buď riskovat plavbu Příšeří úžinou nebo jen tak sedět s rukama v klíně a čekat, až Akila zemře. A Thanos se rozhodně nechystal nechat svého přítele jen tak zemřít.
Ceres to zřejmě cítila podobně.
„Tak tedy Příšeří úžina. Vytáhněte plachtu!“
KAPITOLA PÁTÁ
Ulren, Druhý kámen, se blížil k pětiboké věži s chladným odhodláním muže, který naplánoval vše, co se bude v nejbližší době dít. Všude kolem vířil prach a popel ve svém obvyklém nekonečném tanci a nutil Ulrena si odkašlat nebo alespoň zakrýt ústa. Ulren to ale neudělal. Teď musel působit silně.
U dveří stáli strážní, jako vždy. Platilo je všech Pět kamenů, ale ve skutečnosti to byli Irrienovi muži. Proto před Ulrenem zkřížili svá kopí, aby mu, jako nižšímu kameni, připomněli, kde je jeho místo.
„Kdo přichází?“ zeptal se jeden.
Ulren se pousmál. „Nový První kámen Šeropelu.“
Na okamžik měl možnost si vychutnat šok v jejich očích. Pak z prachu vystoupili jeho muži a pozvedli kuše. Ulren neměl brutální sílu, kterou vládl Irrien, stejně tak neměl prohnané špiony jako Vexa, neměl Kasovo bohatství, ani vznešené Borionovy přátele. Měl ale dost jiných prostředků a teď, konečně, měl i odvahu je použít.
Líbil se mu pohled na letky šipek trčících z hrudí strážných. Po tom, co ho tolikrát zadrželi, cítil uspokojení z jejich smrti. Byla to drobnost, ale právě teď nastal okamžik, kdy si mohl takové drobnosti vychutnávat. Nastal okamžik, kdy se zmocní všeho, co kdy chtěl.
Pomocí svého klíče otevřel dveře a vstoupil do světla lamp ve věži. Co o městě vypovídalo to, že vzduch plný lampového kouře byl pořád lepší než vzduch venku? Přesto dnes Ulrenovi kouř voněl sladce.
„Rychle a nemilosrdně,“ řekl ženám i mužům, kteří ho následovali.
Jeho lidé se rozptýlili. Ostří zbraní měli začerněná sazemi, aby se neleskla. Když se jednou chodbou přiblížili strážní, zaútočili na ně a tiše je odstranili. Ulren se nezastavil, aby sledoval probíhající násilí a smrt. Právě teď na ničem z toho nezáleželo.
Vyrazil po zdánlivě nekonečně dlouhém schodišti vedoucím do nejvyšší komnaty. Stejnou cestou šel už tolikrát, ale vždy tam přicházel jako někdo podřízený. Druhý, třetí nebo i hůř. Ve městě, kde První z Pěti byla jediná pozice, na které opravdu záleželo.
V Ulrenových očích to byl skutečně krutý vtip. Všichni bojovali o možnost dostat se nahoru. Pět jich mělo pracovat ve vzájemné shodě, ale přitom všichni věděli, že První kámen je nejmocnější. Ulren se snažil stát Prvním kamenem, co si pamatoval.
Dával si pozor, i když si myslel, že mu tato pozice vždy náležela. Postupně získával moc, začal s rodinnými pozemky a časem k nim získával další. Staral se o své prostředky podobně, jako se zahradník stará o cennou květinu. Byl trpělivý, velice trpělivý. Vypracoval se až těsně k pozici Prvního kamene.
A pak se objevil Irrien a Ulren musel být znovu trpělivý.
Jak stoupal po schodech, kolem pokračovalo zabíjení. Služebníci v barvách Prvního kamene umírali, padali pod údery mečů Ulrenových lidí. Žádné zaváhání, žádné slitování. Šeropel byl zemí, kde dokonce i nevinně vypadající otrokyně mohla skrývat dýku a jen čekat na svoji příležitost.
Ze stínů vyrazil voják, Ulren s ním začal zápasit a snažil se získat převahu.
Muž byl silný, i když proti Ulrenovi hrál jeho věk. Cítil, že ho tělo bolí v místech, do kterých dříve, při zápasech v ringu, směle přijímal rány. Uvědomoval si, že otrokyně, které s ním dříve chodily téměř dobrovolně, teď odvracejí své zraky a skrývají zhnusení a zděšení. Také se mu stávalo, že vešel do místnosti a vlastně ani nevěděl, co tam chce dělat.
Neztratil ale nic ze svojí lstivosti. Využil setrvačnost útočícího muže, nastavil mu nohu a vší silou do něj strčil. Voják se zakymácel, klopýtl a pak se po hlavě zřítil ze schodů. Ulren si ho dál nevšímal, nechal ho svým válečníkům. Stačilo, že nepůsobil jako slaboch.
„Ve zbytku města jde vše dle plánu?“ zeptal se Travlena, kněze, který opustil svůj řád, aby mohl jít s Ulrenem.
„Ano, můj pane. Tvoji válečníci právě teď tvrdě zasahují proti Irrienovým lidem, kteří tu zůstali. Mnoho jeho obchodních partnerů se rozhodlo k nám přidat a ti, kteří ne, budou dobrou obětí bohům.“
Ulren přikývl. „To je dobře. Přiberte všechny, kteří se k nám chtějí přidat, a pak zjistěte, kdo má postranní úmysly. Se zrádci nechci mít nic společného.“
„Ano, můj pane.“
„Bohové,“ hekl Ulren, „mají ty schody někde konec?“
Kdokoli jiný by přemýšlel nad přesunem sídla šeropelské moci kamkoli jinam, jakmile by získal takovou možnost, ale Ulren věděl, že by to nebylo vhodné. V zemi, jako byl Šeropel, patřil respekt k tradicím k dalšímu způsobu, jak si udržet moc.
Dosáhl nejvyššího podlaží, kde sloužící a otroci připravovali ovoce a vodu a čekali na sebemenší pokyn od ostatních kamenů. Ulren před ně předstoupil a jeho válečníci se rozprostřeli kolem.
„Jsou tu nějací sloužící či otroci Prvního kamene?“ zeptal se.
Několik jich předstoupilo. Jak by také mohli udělat cokoli jiného? Irrien je opustil. Možná je tu chtěl mít, až se vrátí. Možná mu bylo jedno, jak skončí. Ulren přelétl pohledem ženy a muže, kteří před ním stáli. Věřil, že Irrien by si vychutnával strach v jejich očích. S Prvním kamenem strávil tolik času, že přesně věděl, jaký jeho rival je.
Ulrenovi ale byli ukradení. „Od této chvíle jste všichni mí otroci. Moji lidé rozhodnou, kdo z vás stojí za to, abych si ho ponechal, a kdo bude odveden do chrámů k obětování.“
„Ale já jsem svobodný člověk,“ ozval se jeden sloužící.
Ulren udělal krok kupředu a bodl ho dlouhou zubatou dýkou. Čepel prošla skrz mužův hrudník a vyšla zády.
„Svobodný člověk, který si zvolil špatnou
