rovni. To, že tu nebyli, ale dávalo Irrienovi mnohem větší moc.
Společně se jmény se Stephania probírala jejich zájmy, slabostmi a touhami. Ulren stárnul v Irrienově stínu, a kdyby si Irrien neurval místo Prvního kamene pro sebe, byl by na něm teď on. Kas byl opatrný, kupecký princ, který dvakrát obrátil každou minci, než ji použil. Vexa měla dům za městem a říkalo se, že jí slouží jen lidé bez jazyka, takže nemohli mluvit o tom, co viděli. Borion byl nejslabší a pravděpodobně přijde o své místo, jakmile ho někdo vyzve.
Při myšlenkách na situaci v Šeropelu položila Stephania prsty něžně na Irrienovu paži. Pohybovala jimi lehce, téměř se ho ani nedotýkala. Svádění se naučila už dávno a vypilovala je na dlouhé řadě milenců. Zvládla to i s Thanem, tak jak složité to mohlo být s Irrienem?
Cítila okamžik, kdy se napjal.
„Co to děláš?“ obořil se na ni.
„Při všem tom mluvení vypadáš tak napjatý,“ pronesla Stephania. „Myslela jsem, že bych ti mohla pomoct. Možná bych ti mohla pomoct se uvolnit… trochu jiným způsobem?“
Hlavní bylo příliš netlačit. Naznačovat a nabízet, ale nikdy nic přímo nežádat. Stephania nasadila svůj nejnevinnější výraz a pohlédla Irrienovi do očí… a pak vykřikla, když ji jen tak vrazil facku.
Zmocnil se jí vztek. Stephaniina hrdost jí řekla, že si najde způsob, jak mu to oplatit. Najde způsob, jak se mu pomstít.
„Aha, tady je skutečná Stephania,“ pronesl Irrien. „Myslíš si, že se nechám oklamat tvým předstíráním ponížené otrokyně? Myslíš si, že jsem tak hloupý, abych věřil, že tě zlomí jeden výprask?“
Teď se Stephanie zmocnil strach. Stále si dobře vybavovala svištění biče, když ji Irrien udeřil. Záda ji při té vzpomínce stále ještě pálila. Byly doby, kdy si vychutnávala trestání sloužících, kteří si to zasloužili. Teď jí ale myšlenka na trest připomněla prožitou bolest.
Pokud to ale bude nutné, dokáže využít i bolest.
„Ne, ale jsem si jistá, že ho chystáš víc,“ odpověděla Stephania. Tentokrát se ani nesnažila tvářit nevinně. „Budeš si užívat svoji snahu mě zlomit, stejně jako já si přitom budu užívat hraní si s tebou. Není to zábavné?“
Irrien ji znovu udeřil. Stephania mu tentokrát ukázala vzdorovitou tvář. Bylo jasné, že právě to chce. Udělala by cokoli, co by k ní Irriena připoutalo. Jakmile se jí to podaří, nebude už záležet na tom, co si vytrpěla.
„Myslíš si, že jsi výjimečná, že?“ zeptal se Irrien. „Jsi jen otrokyně.“
„Otrokyně, kterou máš připoutanou k trůnu,“ podotkla Stephania rozdychtěně. „Otrokyně, se kterou máš očividně plány v posteli. Otrokyně, která by mohla být mnohem víc. Partnerka. Znám Delos jako nikdo jiný. Proč to neříct na rovinu?“
Irrien vstal.
„Máš pravdu. Udělal jsem chybu.“
Sklonil se, chopil se jejích řetězů a odpoutal je od trůnu. Stephania si na okamžik vychutnala své vítězství. I kdyby k ní teď byl krutý, i kdyby ji odvlekl do svých komnat a zmocnil se jí tam, stále to byl pokrok.
Nikam ji ale neodvlekl. Srazil Stephanii na studený mramor. Stephania po něm sklouzla před okolo stojící postavy. Pod koleny cítila, jak je podlaha nepříjemně tvrdá.
Šok ji zasáhl drsněji než bolest. Jak jí to mohl Irrien udělat? Copak nebyla vším, co by mohl chtít? Stephania vzhlédla a uviděla muže v tmavé róbě, který na ni shlížel s očividným opovržením.
„Udělal jsem chybu, když jsem si myslel, že to s tebou nebude ztráta času,“ pronesl Irrien. „Chtěl jsi oběť, knězi? Vezmi si ji. Vyřízni z ní dítě a nabídni ho mým jménem svým bohům. Nechci tu mít nějakého ukňučeného spratka s nárokem na trůn. Až skončíš, hoď to, co z ní zbyde, mrchožroutům.“
Stephania hleděla na kněze, pak na Irriena, téměř nebyla schopná slova. Tohle se nemohlo dít. Nemohlo. Ona to nemohla dopustit.
„Prosím,“ řekla. „Tohle je hloupost. Můžu pro tebe udělat mnohem víc, než si myslíš!“
Zdálo se, že jí nikdo nevěnuje pozornost. Cítila, jak v ní narůstá panika, stejně jako šokující uvědomění si, že se to skutečně děje. Skutečně se to chystali provést.
Ne. Ne, to nesmí!
Když ji kněz chytil za paže, začala ječet. Někdo další ji chytil za nohy a společně ji i přes její odpor nesli pryč. Irrien a ostatní ji následovali, ale to teď bylo Stephanii jedno. Myslela jen na jedinou věc:
Oni zabijí její dítě.
KAPITOLA DRUHÁ
Ceres nemohla uvěřit tomu, že se jim podařilo utéct. Ležela na palubě malé loďky, kterou ukradli, a představa toho, že je tady a nečeká na smrt v některé z bojových jam pod hradem, jí připadala neuvěřitelná.
V bezpečí ale ještě rozhodně nebyli, jak jim dal jasně najevo šíp, který jí proletěl nad hlavou.
Ceres vzhlédla přes hrazení lodi a přemýšlela, jestli je něco, co by mohla udělat. Z pobřeží po nich stříleli lukostřelci. Většina šípů dopadala neškodně do vody, některé se ale s nepříjemným drnčením zabodávaly do lodi.
„Musíme plout rychleji,“ pronesl Thanos. Vyrazil k jedné z plachet. „Pomoz mi ji dostat nahoru.“
„Ještě… ne,“ zachraptěl něčí hlas z druhé strany paluby.
Byl to Akila. Ležel na palubě a podle Ceresina názoru vypadal příšerně. Ještě před několika okamžiky z něj trčel meč Prvního kamene. Ceres ho z něj vytrhla a teď bylo jasné, že Akila rychle ztrácí krev. I tak se mu ale podařilo zvednout hlavu a podívat se na ně s naléhavostí, kterou nebylo možné ignorovat.
„Ještě ne,“ zopakoval. „Lodě kolem přístavu zachytávají většinu větru a plachta by z nás udělala větší cíl. Použijte vesla.“
Ceres přikývla a zatáhla Thana k zachráněným bojepánům, kteří teď veslovali. Najít místo mezi svalnatými muži nebylo snadné, ale podařilo se jim vmáčknout se mezi veslaře a přidat zbytky svých sil ke společnému úsilí.
Vpluli do stínu ukotvené galéry a současně s tím ustal i déšť šípů.
„Musíme být chytří,“ pronesla Ceres. „Pokud nás nenajdou, nebudou nás moct zabít.“
Pustila veslo a ostatní následovali její
