TŘI
„Kdybych byl umřel před hodinou, žil jsem šťastný život, neboť od nynějška už pro mě nebude nic důležité.“
– Shakespeare
Macbeth
JEDNA
Dnes je opravdu náročný den. Stoupám přímo po svahu hory, vítr zatím neúnavně bičuje okolní borovice, smetává z nich sníh a vhání mi ho vší silou přímo do tváře. Moje boty do přírody se ztrácejí v patnácti číslech sněhu, kde není vidět ani to, že mi jsou malé. Klouže to a jen stěží se mi daří najít pevnou půdu pod nohama. Při každém prudkém závanu větru cítím, jak je ledový, až chvílemi za- pomínám dýchat. Jako bych byla ve sněžítku, kterým někdo bez ustání třese.
Podle Bree je již prosinec. Ráda počítá, kolik dní zbývá do Vánoc, a každý další den označí na starém kalendáři, který někde našla. Dělá to s takovým nadšením, že jí nedokážu říct, že do prosince je ještě da- leko. Neřeknu jí, že její kalendář je tří roky starý, ani to, že nový už nikdy mít nebudeme, protože je přestali vyrábět v den, kdy svět skon- čil. Nebudu jí brát její iluze. To velké sestry nedělají.
Bree je v tomhle ohledu velmi umíněná. Vždycky si myslela, že sníh oznamuje přicházející prosinec, a i kdybych jí řekla pravdu, její názor by to nejspíš nezměnilo. Typické desetileté dítě.
Bree nechce pochopit, že zima sem do hor přichází brzy. Tady vysoko v pohoří Catskill čas jako by plynul jinak a roční období také probíhají trochu nezvykle. Tady, tři hodiny cesty od místa, kte- rému se kdysi říkalo New York City, listí opadne na konci srpna a pokryje celé pohoří, které se táhne kam až oko dohlédne.
Náš kalendář kdysi ukazoval správně. Když jsme sem před třemi lety přijely, pamatuju si, jak jsem nevěřícně koukala na první sníh. Nechápala jsem, jak kalendář mohl ukazovat, že je říjen.
Domnívala jsem se, že tolik sněhu v tak brzkém období je jen hříčka přírody. Brzy jsem ale poznala, že tomu tak není. Tyto hory jsou prostě tak vysoké a tak studené, že zima podzim jednoduše po- hltí.
Kdyby Bree svůj kalendář obrátila zpět, viděla by ten starý leto- počet, napsaný velkým nevkusným písmem: 2117. A ten již tři roky neplatí. Říkám si, že to třeba samým nadšením přehlédla. Aspoň v to doufám. V poslední době ale začínám mít dojem, že to ve sku- tečnosti ví a že se jen rozhodla v té iluzi žít. Nedivila bych se jí.
Funkční kalendář jsme samozřejmě neviděly už roky. Stejně tak mobilní telefon, televizi, rádio, internet nebo jakoukoli technologii– dokonce ani elektřinu nebo tekoucí vodu. Přesto jsme to však zvládly už tři roky, samy dvě. Léta snášíme dobře a hlad nemíváme tak často. Tehdy můžeme aspoň chytat ryby a v horských říčkách bylo vždycky plno lososů. Také chodíme sbírat bobule a dokonce jsme našly i několik málo divokých jabloní a hrušní, které i po tom všem stále nesou ovoce. Jednou za čas se nám dokonce podaří ulo- vit králíka.
Zimy jsou tu však nesnesitelné. Vše je zmrzlé nebo mrtvé a každý rok si jsem jistá, že to nezvládneme. A tahle zima je zatím ta nej- horší. Pořád si říkám, že se to zlomí, ale už několik dní jsme neměly pořádné jídlo a to zima teprve začíná. Obě jsme zesláblé hladem a Bree je teď navíc ještě nemocná.
