Minimálně za tři poslední dny tu nikdo nebyl.
Srdce mi poskočí při pomyšlení na to, co by se mohlo skrývat uvnitř. Jídlo, oblečení, léky, zbraně, materiály – cokoli z toho by bylo darem z nebes.
Opatrně jdu přes mýtinu a neustále se ohlížím, jestli mě někdo nesleduje. Jdu rychle a ve sněhu zanechávám velké nápadné stopy. Když dorazím ke dveřím, ještě jednou se otočím a několik vteřin tam jen stojím a poslouchám. Je slyšet jen vítr a nedaleký potok, který protéká zhruba metr před chatkou. Napřáhnu se a vší silou uhodím na dveře rukojetí své sekyrky, ozve se dunivý zvuk, který by všem zvířatům, které se možná skrývají uvnitř, měl dát poslední va- rování.
*
Žádná odpověď.
Rychle otevírám dveře, odhrnuju sníh a vcházím dovnitř.
Je tu tma, vnitřek osvětlují jen poslední zbytky denního světla, které se sem vkrádají malými okny, a moje oči si chvíli musí zvyk- nout na tmu. Čekám, zády opřená o dveře, a jsem připravená se brá- nit v případě, že by tu mohlo přezimovat nějaké zvíře. Po několika dalších vteřinách si však moje oči na šero zvyknou a je jasné, že tu jsem sama.
Ze všeho nejdřív si všimnu toho, že je tu docela teplo. Možná protože je to tu tak malé, s nízkým stropem a zabudované přímo do skály, nebo protože je chatka chráněná proti větru. I když okna ne- jsou zasklená ani jinak zavřená a přestože jsou dveře stále pootev- řené, musí tu být aspoň o osm stupňů tepleji – mnohem tepleji než je kdy v tátově chatě, dokonce i když se tam topí. Tátova chata byla hlavně postavená levně, její stěny jsou tenké jako papír a obložené linem, a sedí na okraji kopce, kde jako by stála přímo v cestě větru.
Tohle místo je ale jiné. Kamenné stěny jsou tak silné a dobře po- stavené, že se tu cítím útulně a bezpečně. Neumím si ani představit, jaké by tu bylo teplo, kdybych zavřela dveře a zabednila okna a roz- dělala oheň v krbu, který se zdá být funkční.
Uvnitř je jen jedna velká místnost. Pokouším se v tom šeru na podlaze najít něco, cokoli, co bych mohla použít. Je to neuvěřitelné, ale vypadá to, že tu od války nikdo nebyl. Každý dům, který jsem viděla, měl rozbitá okna, kolem se povalovala suť a vždy bylo zřejmé, že z něj někdo vyraboval vše, co by mohlo být užitečné, do- konce i kabely. Tento však ne. Je čistý a nedotčený a uklizený, jako by jeho majitel jednou prostě vstal a odešel. Zajímalo by mě, jestli to bylo ještě dřív, než válka vůbec začala. Podle pavučin na stropě a této neskutečné lokality, tak dobře skryté za stromy, bych řekla že ano. Tady nikdo nebyl desítky let.
Všimnu si obrysu nějakého předmětu u protější stěny a pomalu se k němu blížím, a rukama nataženýma před sebou šmátrám do tmy. Když se toho předmětu moje ruce dotknou, poznávám, že je to skříň se šuplíky. Přejedu po ní rukou a cítím, že je pokrytá prachem. Přejíždím rukama po malých kulatých rukojetích šuplíků. Opatrně je otvírám, jeden po druhém. Je příliš tma na to, abych viděla, co je uvnitř, tak jejich vnitřek prozkoumávám rukou. V prvním nic není. Ani ve druhém. Rychle je všechny otevřu a stejně rychle klesají mé naděje – když v tom se zastavím u pátého šuplíku. Vzadu něco je. Pomalu to vyndám.
Držím to na světle a zprvu nemůžu rozeznat, co to je, ale potom cítím staniol, který mi prozradí, co to je: tabulka čokolády. Někdo už ji nakousl, ale je stále zabalená v původním obalu a z velké části je zachovalá. Kousek rozbalím a přivoním si k němu. Nemůžu uvě- řit, že je to skutečné: opravdová čokoláda. Čokoládu jsme neměli už od války.
S vůní přichází ostrá bolest hladu a jen s vypětím všech sil se do- kážu ovládnout, abych na místě neroztrhla obal a celou ji nezhltla. Nutím se si dodávat sílu, opatrně ji zase zabalím a schovám do kapsy. Počkám, až budu s Bree a pak si ji vychutnám. Při pomyšlení na její výraz, až ji ochutná, se mi na tváři objeví úsměv. To bude k nezaplacení.
Rychle projdu zbývající šuplíky, s novou nadějí, že objevím ně- jaký poklad. Všechno ostatní je ale prázdné. Otočím se zpět do míst- nosti a projdu si ji ode zdi ke zdi, kolem zdí, všechny kouty ve snaze najít cokoli. Je to tu však opuštěné.
Vtom šlápnu na něco měkkého. Kleknu si, zvednu to a podržím to na světle. Jsem ohromená: je to medvídek. Je ošuntělý a chybí mu jedno oko, ale Bree medvídky miluje a ten, kterého nechala doma, když jsme odjeli, jí hrozně chybí. Až tohle uvidí, bude mít ne- skutečnou radost. Vypadá to, že dnes bude mít šťastný den.
Nacpu si medvídka za opasek a jak se zvedám, moje ruka přejede po něčem měkkém. Zvednu to a podívám se na to lépe, k mé radosti v ruce držím šálu. Je černá a zaprášená, ale jak si ji přiložím k tělu, ihned cítím, jak je teplá. Jdu k oknu a šálu opráším. Podívám se na ni na světle: je dlouhá a tlustá – dokonce bez děr. Jako bych našla čisté zlato. Okamžitě si ji obtáčím kolem krku a schovám pod triko a hned je mi mnohem větší teplo. A kýchnu.
Slunce zapadá a zdá se, že jsem našla vše, co se dá, takže se dávám k odchodu. Cestou ke dveřím ale zakopnu o něco tvrdého a kovového. Zastavím se, opět si kleknu a opatrně se snažím na- hmatat, jestli to není nějaká zbraň. Není. Je to kulaté držadlo při- pevněné k dřevěné podlaze. Jako klepadlo. Nebo klika.
Škubu s ním doleva a doprava. Nic se nestalo. Zkouším s ním otáčet. Nic. Zkusím štěstí. Postavím se stranou a ze všech sil za něj zatáhnu přímo vzhůru.
Otevřely se padací dveře a vznesl se oblak prachu.
Nakouknu dolů, kde mě uvítal další prostor, s hliněnou podla- hou, vysoký něco přes metr. Srdce se mi rozbušilo z pomyšlení na možnosti, které se nám tím otevřely. Kdybychom tu bydlely a obje- vily by se problémy, mohla bych Bree schovat tady dole. Tahle chatka získává na hodnotě čím dál víc.
A nejen to. Když se podívám, jak to dole vypadá, něco se tam leskne. Ty těžké dřevěné dveře úplně odklopím a rychle lezu po žeb-říku dolů. Je tu úplná tma, takže rukama šmátrám před sebou. Něco jsem nahmatala. Sklo. Ve stěnách jsou zabudované police a na nich jsou sklenice. Zavařovací.
Jednu beru do ruky a vynesu ji na světlo. Uvnitř je něco červe- ného a měkkého. Vypadá to jako marmeláda. Rychle odšroubuju ko- vové víčko a ke sklenici si přivoním. Štiplavá vůně malin mě uhodí jako mořská vlna. Strčím dovnitř prst a váhavě ho dávám na svůj jazyk. Nemůžu tomu uvěřit: malinový džem. A chutná jako by ho někdo udělal včera.
Rychle zašroubuju víčko, nacpu si sklenici do kapsy a spěchám zpátky k policím. Nahmatávám desítky sklenic. Beru tu nejbližší a podívám se na ni na světle. Tahle vypadá jako okurky.
Jsem v úžasu. Tohle místo je zlatý důl.
Přála bych si je s sebou vzít všechny, ale nemám je v čem odnést a ruce mi mrznou, venku se navíc už stmívá. Sklenici s okurkami tedy dávám zpět na své místo, rychle po žebříku vyšplhám nahoru a pořádně za sebou zavírám padací dveře. Chtěla bych je
