honosné šaty? Taková nestyda, jako jsi ty, si nezaslouží kvalitní oblečení. Možná si nezasloužíš ani život, který ti Bohyně věnovala.“
Svlékly ji do spodního prádla. Bylo jim přitom jedno, jak zahanbeně se Sophia cítí. Rozervaly jí copy, do kterých měla zapletené vlasy. Nechtěly jí dát ani nejmenší možnost rozhodovat o tom, jak vypadá. Kdykoli se pokusila o odpor, fackovaly ji. Sophia se teď celá třásla. Celou dobu ji postrkovaly ze strany na stranu.
Sestra O’Venn byla z jeptišek nejhorší. Strkala do ní a celou dobu křičela tak, aby si byla jistá, že ji slyší všichni obyvatelé sirotčince.
„Myslela sis, že tam venku zůstaneš napořád?“ hulákala. „Maskovaná bohyně nedopustí, aby jí někdo něco dlužil! Myslela sis, že taková nestyda, jako ty, se tomu vyhne jen tím, že se spustí s nějakým boháčem?“
Jen hádala, nebo nějak tušila, o co se Sophia pokoušela? Pokud ano, jak ji to mohlo napadnout?
„Podívejte se na ni!“ vykřikla Sestra O’Venn k ostatním dětem. „Podívejte se, co se stane nevděčníkům a uprchlíkům. Maskovaná bohyně vám poskytuje střechu nad hlavou. Na oplátku žádá jen vaši práci! Dává vám možnost prožít smysluplný život. Tohle je cena za její odmítnutí!“
Sophia cítila strach ostatních sirotků. Spoustu myšlenek, které se přes ni přelily jako ohromná vlna. Několik dětí uvažovalo, že by se jí pokusilo pomoct, ale v podstatě neměly jakoukoli šanci. Většina jich byla prostě jen ráda, že není na jejím místě.
Sophia se cestou na nádvoří sirotčince snažila bojovat, ale nikam to nevedlo. Kate by se jim možná dokázala vykroutit, ale Sophia nikdy nebyla bojovnice. Byla chytřejší, ale ne dost chytrá. Nechala se chytit a teď…
… teď na ni čekal kůl uprostřed nádvoří. Co mělo následovat, bylo naprosto jasné.
Když Sestry vedly Sophii ke kůlu, některé děti jásaly. Sophii to mučilo téměř víc než všechno ostatní. Věděla, proč to děti dělají. Věděla, že kdyby byla na jejich místě, jásala by taky. I kdyby jen proto, aby zapadla a někoho nenapadlo ji potrestat za nedostatek nadšení. I tak ale cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Rozčileně se rozhlédla po dětech kolem.
Její osud pro ně měl být varováním. Po zbytek svých životů, kdykoli pomyslí na útěk, vzpomenou si na ni.
Zatímco ji vázaly ke kůlu, pokusila se Sophia zmobilizovat svoje síly. Přitiskly ji obličejem ke kůlu a přivázaly ji k němu drsnými konopnými provazy.
Kate, pomoc! Chytili mě!
Nedostala žádnou odpověď. Jeptišky ji dál vázaly jako oběť pro temnější bohy, které lidé vzývali ještě před Maskovanou bohyní. V duchu ze všech sil ječela o pomoc, ale zdálo se, že to není k ničemu.
Sestry si dávaly na čas. Očividně jim šlo stejnou měrou o to, jaké divadlo předvedou i o to, jakou bolest jí způsobí. Nebo možná chtěly, aby Sophia nemohla uhnout ani jednomu z úderů, které měly následovat, a zmírnit tak své utrpení.
Jakmile ji přivázaly na místo, přivedly několik mladších dětí a přinutily je si Sophii prohlédnout, jako by šlo o nějaké divoké zvíře v manéži.
„Musíme být vděční,“ pronesla Sestra O’Venn. „Musíme být skromní. Musíme splácet své dluhy Maskované bohyni. Dlužíme jí za její dary. Pokud selžete, zaplatíte. Tato dívka utekla. Tato dívka byla tak arogantní, že se snažila povyšovat nad vůli naší Bohyně. Tato dívka byla nemravná a pyšná.“
Řekla to, jako by byla soudce vynášející rozsudek. Pak se k Sophii přiblížila. Začínalo pršet a Sophia cítila chlad.
„Kaj se,“ řekla. „Kaj se za své hříchy a zaplať tak Bohyni za to, že ti odpustí!“
Trpět bude tak, jako tak, ale musí si vybrat.
Sophia cítila podobné myšlenky i od všech ostatních. Chtěly jí ublížit, ať už řekne cokoli. Nemělo smysl lhát a prosit za odpuštění, protože pravdou bylo, že i ty nejmilejší Sestry jí chtěly ublížit. Chtěly ji zbít, aby tak daly ostatním na vědomí, jak dopadnou uprchlíci. Některé opravdu věřily, že je to dobré pro její duši a jiné prostě proto, že rády ubližovaly lidem. Sestra O’Venn patřila k těm posledním.
„Mrzí mě,“ řekla Sophia. Viděla, jak jí ostatní visí na rtech, „že jsem neutíkala dvakrát tak rychle! Vy všichni byste měli utéct!“ Křičela na děti kolem. „Všechny vás zastavit nemůžou. Všechny vás pochytat nemůžou!“
Sestra O’Venn jí pak vrazila takovou facku, až Sophia udeřila hlavou o kůl, ke kterému byla přivázaná. Pak jí vrazila mezi zuby kus dřeva tak prudce, až se Sophia divila, že jí nevyrazila žádný zub.
„To aby sis náhodou nepřekousla jazyk,“ pronesla Sestra O’Venn s temným úsměvem. Věci, které Sophia viděla v její mysli, nebyly vůbec úsměvné. Teď už chápala Katinu touhu po pomstě a chuť vše spálit na popel. Ona sama by teď Sestru O’Venn upálila bez nejmenšího zaváhání.
Maskované sestry si přinesly bič a několikrát jím cvičně švihly tak, aby je Sophia viděla. Bič vypadal skutečně ošklivě, měl několik kožených řemínků a všechny byly poseté uzly. Byla to věc, která měla rvát kůži na kusy. Mělo to být mnohem horší než výprasky rákoskami a opasky, které už Sophia v minulosti utržila. Sophia se pokusila vyprostit, ale nepodařilo se jí to. Mohla jen odevzdaně stát a nechat je, aby ji potrestaly.
Když ji Sestra O’Venn udeřila poprvé, Sophia málem překousla kolík, který měla mezi zuby. Sophia cítila, jak se jí trhá kůže na zádech a ochromující bolest jí proniká celým tělem.
Prosím, Kate, vyslala myšlenku, prosím!
Znovu měla pocit, jako by její slova jen tak proletěla vzduchem, aniž by je kdokoli zachytil. Nedostala žádnou odpověď. Copak ji její sestra neslyšela? Bez odpovědi to nemohla vědět jistě. Mohla jen viset připoutaná ke kůlu, doufat a volat o pomoc.
Sophia se nejdřív snažila nekřičet. Už jen proto, aby nedala Sestře O’Venn to, po čem ve skutečnosti toužila, ale pravdou bylo, že když ucítila spalující bolest, nemohla se křiku ubránit. Při každém úderu biče Sophia bolestivě vykřikla, až nakonec měla pocit, že už z ní nic nezbylo.
Když jí konečně vyndaly kolík z úst, cítila Sophia krev na jazyku.
„Budeš se teď kát, hanebnice?“ zeptala se Maskovaná sestra.
Kdyby dostala Sophia nejmenší příležitost, zabila by ji. Kdyby dostala možnost, tisíckrát by jim utekla. I tak se ale mezi vzlyky přinutila přikývnout a doufala, že bude vypadat dostatečně kajícně.
„Prosím,“ škemrala. „Je mi to líto. Neměla jsem utíkat.“
Sestra O’Venn
