vzpomínal.
"Už víš o mé rodině," řekl. "Řekl jsem ti, že táta byl středoškolský učitel matematiky a moje máma pracovala jako bankovní úřednice. Se třemi dětmi dohromady jsme všichni žili pohodlně, i když jsme nebyli nijak obzvlášť bohatí. Pro nás pro všechny to byl docela šťastný život. Dokud ..."
Bill se na chvíli odmlčel.
"Stalo se to, když mi bylo devět let," pokračoval. "Těsně před Vánocemi pořádal personál banky, kde mamka pracovala, každoroční vánoční večírek, vyměňovali si dárky a pojídali dorty a pořádali obvyklou kancelářskou oslavu. Když máma přišla to odpoledne domů, zněla jako že se dobře bavila a vše bylo v pořádku. Ale jak večer plynul, začala se chovat podivně."
Billova tvář z ponurých vzpomínek ztuhla.
"Dostala závratě a byla zmatená a její řeč byla špatně srozumitelná. Bylo to skoro, jako by byla opilá. Ale máma nikdy moc nepila a kromě toho na večírku nebyl podáván žádný alkohol. Nikdo z nás neměl tušení, co se děje. Rychle se to zhoršovalo. Začala trpět nevolností a zvracením. Táta s ní odjel na pohotovost. My děti jsme jeli s nimi."
Bill se znovu odmlčel. Riley viděla, že je pro něj stále těžší vyprávět, co se stalo.
"Když jsme se dostali do nemocnice, její srdce bilo jako o závod a ona hyperventilovala a její krevní tlak byl neskutečně vysoký. Pak upadla do kómatu. Začaly jí kolabovat ledviny a měla městnavé srdeční selhání."
Billovy oči se znovu zavřely a jeho obličej byl zkřivený bolestí. Riley si pomyslela, že by pro něj možná bylo nejlepší, aby zbytek svého příběhu nedokončil. Ale cítila, že by bylo nesprávné mu říci, aby přestal.
Bill řekl: "Do příštího rána lékaři zjistili co se děje. Utrpěla těžkou otravu ethylenglykolem."
Riley zavrtěla hlavou. Přišlo jí to povědomé, ale nedokázala to dost dobře zařadit.
Bill rychle vysvětlil, "Její punč na večírku byl dolitý nemrznoucí směsí."
Riley zalapala po dechu.
"Proboha!" řekla. "Jak je to vůbec možné? Chci říct, nebyla by ta chuť –? "
"No, většina nemrznoucích kapalin má sladkou chuť," vysvětloval Bill. "Je snadné je smíchat se sladkým nápojem, aniž by si toho někdo všiml. Je hrozně snadné je použít jako jed."
Riley se snažila pochopit, co právě vyslechla.
"Ale pokud byl ten punč říznutý, co ostatní lidé?" zeptala se.
"To je právě ono," řekl Bill. "Nikdo jiný nebyl otráven. Nebylo to v míse s punčem. Bylo to jen v nápoji mámy. Někdo se zaměřil konkrétně na ni."
Opět na chvíli utichl.
"Ale pak už bylo příliš pozdě," řekl. "Zůstala v bezvědomí a zemřela na nový rok. Byli jsme pořád u jejího lůžka."
Billovi se podařilo zadržet slzy. Riley se domnívala, že si za ta léta už dost pobrečel.
"Nedávalo to smysl," řekl Bill. "Všichni měli mamku rádi. Neměla na světě žádné nepřátele. Policie to vyšetřovala a vyšlo najevo že nikdo, kdo pracoval v bance, to nebyl. Ale několik spolupracovníků si vzpomnělo na podivného muže, který během večírku přišel a zase odešel. Zdál se být přátelský a každý předpokládal, že je to něčí host nebo kamarád nebo příbuzný. Před koncem večírku odešel."
Bill rozčileně zavrtěl hlavou.
"Případ pomalu utichl. A pořád není vyřešený. Myslím, že už nikdy nebude. Po tolika letech už ho nikdo nevyřeší. Bylo strašné nikdy zjistit, kdo to udělal, nikdy ho nepostavit před soud. Ale nejhorší bylo nikdy nezjistit proč. Zdálo se to tak zbytečně kruté. Proč mamka? Co udělala, že jí někdo musel udělat něco tak strašného? Nebo možná nic neudělala. Možná to byl jen nějaký zlý vtip. Nevědět, bylo skličující. A pořád ještě je. A samozřejmě to je jeden z důvodů, proč jsem – "
Myšlenku nedořekl. Ani nemusel. Riley věděla, že nevyřešená záhada úmrtí jeho matky byl důvod, proč se Bill dal na kariéru v bezpečnostních složkách.
"Je mi to tak líto," řekla Riley.
Bill pokrčil slabě rameny, jako by mu na ramenou spočívala obrovská váha.
"To bylo dávno," řekl. "A ty určitě dobře víš, jaký to byl pocit."
Billova tichá slova Riley otřásla. Věděla přesně, co tím myslí. A měl pravdu. Řekla mu o tom už dávno, takže nebylo třeba to nyní opakovat. Už věděl. Ale její vzpomínky proto nebyly o nic méně sžírající.
Riley bylo šest let a maminka ji vzala do cukrárny. Riley byla nadšená a chtěla všechny bonbóny, které viděla. Někdy jí máma vyhubovala, že takhle vyvádí. Ale dnes byla maminka milá a hýčkala ji, kupovala jí všechny sladkosti, které chtěla.
Když byly ve frontě u pokladny, přistoupil k nim cizí muž. Měl přes hlavu něco, co zplošťovalo jeho nos, rty a tváře a vypadal proto legračně a zároveň strašidelně, jako cirkusový klaun. Riley chvíli trvalo, než si uvědomila, že má přes hlavu nylonovou punčochu jako tu, co maminka nosila na nohou.
Držel zbraň. Vypadalo to, že je obrovská. Mířil s ní na maminku.
"Dej mi peněženku," řekl.
Ale maminka to neudělala. Riley netušila proč. Věděla, že se maminka bojí, možná příliš na to, aby udělala, co jí muž řekl a Riley by se také měla nespíš bát a tak se také bála.
Řekl mamince nějaká nehezká slova, ale ona mu svou peněženku ani tak nedala. Celá se chvěla.
Pak přišla rána a záblesk a maminka spadla na podlahu. Muž řekl další špatná slova a utekl. Maminka krvácela na hrudi a chvíli lapala po dechu a kroutila se, pak ležela úplně klidně.
Malá Riley začala křičet. A hodně dlouho křičet nepřestala.
Jemný dotek Billovy ruky na té její vrátil Riley zpět do současnosti.
"Je mi to líto," řekl Bill. "Nechtěl jsem vyvolat všechny vzpomínky."
Očividně spatřil slzu stékající po její tváři. Stiskla mu ruku. Byla za jeho pochopení a zájem vděčná. Ale pravda byla taková, že Riley nikdy neřekla Billovi o vzpomínce, která ji trápila ze všeho nejvíce.
Její otec byl plukovník námořní pěchoty – přísný, krutý, bezcitný, nemilující a nekompromisní muž. Během všech let, které následovaly, Riley smrt její matky vyčítal. Nezáleželo na tom, že jí bylo pouhých šest let.
"Je to jako bys ji zastřelila sama, protože
