se usmála. Bylo chytré investovat do správných doplňků a Judy Brubakerová si zasloužila jen to nejlepší.
Všichni milovali Judy Brubakerovou.
A všichni milovali tu píseň, kterou Judy Brubakerová často zpívala – píseň, kterou zpívala nahlas, když se oblékala do práce ...
Bez vzlyků zkus být,
Stačí dlouze jen snít,
Ukonejšit k spánku se smíš,
Bez vzdechů něco zvíš,
Nech padnout svá víčka,
A domů ve snách odletíš.
Překypovala klidem, který mohla klidně sdílet s celičkým světem. Klid dala i Cody Woodsovi.
A brzy dodá klid někomu dalšímu, kdo ho potřebuje.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Riley bušilo srdce a plíce ji pálily od těžkého a rychlého dýchání. V hlavě se jí neustále opakovala známá melodie.
"Následuj cestu ze žlutých cihel ..."
Byla unavená a nemohla popadnout dech, ale zároveň si nemohla pomoci a byla rozveselená. Bylo chladné ráno a ona běžela šest mil po venkovní překážkové dráze v Quanticu. Kurz byl přezdíván Cesta ze žlutých cihel.
Začala jí tak říkat americká námořní pěchota, která ji postavila. Mariňáci každou míli označili žlutou cihlou. FBI stážisté, kteří trasu přežili, dostali jako svou odměnu žlutou cihlu.
Riley svou žlutou cihlu vyhrála už před lety. Ale tu a tam si trasu zaběhla znovu, jen aby se ujistila, že na to stále má. Po emocionálním vypětí během posledních pár dní Riley potřebovala fyzickou námahu, aby si pročistila hlavu.
Zatím překonala řadu skličujících překážek a proběhla kolem třech žlutých cihel. Přelezla přes provizorní zdi, vytáhla se přes překážky a proskočila napodobeninami oken. Právě před chvílí se po provaze vyškrábala na kolmou skalní stěnu a teď se spouštěla zase dolů.
Když dopadla na zem, vzhlédla a viděla Lucy Vargasovou, chytrou, mladou agentku, se kterou ráda pracovala a trénovala. Lucy byla ráda, že se dnes ráno stala její tréninkovou partnerkou Riley. Stála na vrcholu skalní stěny, lapala po dechu a shlížela na Riley.
Riley na ni zavolala, "Nemůžeš udržet krok se starým sucharem, jako jsem já, co?"
Lucy se zasmála. "Dávám si načas. Nechci, abys to přeháněla – ne v tvém věku."
"Hele, nedrž se zpátky jen kvůli mě," zakřičela Riley. "Dej tomu všechno, co v tobě je."
Riley bylo čtyřicet, ale nikdy nedopustila, aby ztratila svou fyzičku. Být schopna rychle a tvrdě zasáhnout mohlo být rozhodující při bojuji s lidskými zrůdami. Pouhá fyzická síla zachránila život, včetně jejího vlastního, více než jednou.
I tak nebyla šťastná, když se podívala vpřed a uviděla další překážku – mělkou vodní nádrž s kalnou vodou a s ostnatým drátem, který nad ní visel.
Teď to teprve začne.
Byla dobře oblečená na zimní počasí a měla na sobě nepromokavou bundu. Ale i tak bude po plazení se v bahně mokrá a zmrzlá.
O nic nejde, pomyslela si.
Vrhla se vpřed do bahna. Ledová voda způsobila jejímu tělu pořádný šok. Přesto se přinutila začíst se plazit a přikrčila se ještě víc, když cítila, jak ji ostnatý drát mírně škrábl do zad.
Zavalila ji sžírající otupělost, vyvolaná nežádoucími vzpomínkami.
Riley byla v naprosté tmě ve stísněném prostoru pod domem. Právě unikla z klece, ve které ji držel a trýznil psychopat s propanovou pochodní. Ve tmě ztratila pojem o tom jak dlouho byla už v zajetí.
Ale podařilo se jí násilím otevřít dveře klece a teď se slepě plazila a hledala cestu ven. Nedávno pršelo a bahno pod ní bylo lepkavé, studené a hluboké.
Jak její tělo stále více tuhlo zimou, začalo ji přemáhat hluboké zoufalství. Byla zesláblá z nevyspání a hladu.
Já to nezvládnu, pomyslela si.
Musela se vytlačit takové myšlenky ze své mysli. Musela se plazit dál a hledat. Pokud by se nedostala ven, nakonec by ji zabil – stejně jako zabil jeho další oběti.
"Riley, jsi v pořádku?"
Hlas Lucy vrátil Riley zpět od jejích vzpomínek na jeden z jejích nejdrásavějších případů. Bylo to utrpení, na které nikdy nezapomene, zejména proto, že její dcera se později stal zajatkyní stejného psychopata. Říkala si, zda se vůbec někdy zcela zbaví záblesků vzpomínek.
A osvobodí se April někdy od těch zničujících vzpomínek?
Riley bylo znovu zpátky v současnosti a uvědomila si, že se zasekla před ostnatým drátem. Lucy byla hned za ní, čekala, až tuto překážku dokončí.
"Jsem v pořádku," zavolala Riley. "Promiň, že tě zdržuji."
Přinutila se znovu plazit. Na okraji vody se vyškrábala na nohy a dala dohromady své myšlenky i energii. Pak se vydala zalesněnou stezkou s přesvědčením, že Lucy není daleko za ní. Věděla, že její další úkol bude přelézt přes drsnou visící nákladní síť. Poté na ni čekaly ještě téměř dvě míle a překonání několika opravdu těžkých překážek.
*
Na konci šesti mílové trasy Riley a Lucy klopýtaly ruku v ruce, těžce oddychovaly a smály se a pogratulovaly si ke svému vítězství. Riley byla překvapena, že na ni na konci trasy čeká její dlouholetý partner. Bill Jeffreys byl silný, robustní muž v Rileyně věku.
"Bille!" Riley vykřikla, stále ještě lapající po dechu. "Co tady děláš?"
"Přišel jsem za tebou," řekl. "Řekli mi, že tě najdu tady. Nemohl jsem uvěřit, že jsi do toho šla – a navíc uprostřed zimy! Jsi snad masochistka?"
Riley a Lucy se zasmály.
Lucy řekla: "Možná, že já jsem masochistka. Doufám, že dokážu uběhnout trasu ze žlutých cihel, až budu ve zralém věku, jako je teď Riley."
Riley škádlivě řekla Billovi, "Hele, jsem připravená do toho jít znovu. Chceš se připojit?"
Bill zavrtěl hlavou a zasmál se.
"Ha-ha,"
