že právě tam má začít hledat svého syna.
Nadešel čas. Teď už jej od záchrany Guwayna nemůže nic zastavit.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Volusia stála před početným sborem svých poradců v ulicích imperiálního Kapitolu a postříbřeným sklem v třesoucích se rukou si prohlížela vlastní obličej. Polovina zůstala nadále krásná, ale ta druhá byla teď spečená, neforemná a obludně ošklivá. I ona byla sama sebou zhnusena. Fakt, že jí polovina krásy zůstala, to celé z nějakého důvodu dělal ještě horší. Uvědomila si, že by bylo snazší, kdyby Vokin spálil její tvář celou – alespoň by po čase mohla zapomenout, jak předtím vypadala.
Podmanivá krása přitom byla jedním z pilířů její moci. Byla silou, která ji provázela všemi důležitými okamžiky jejího života, silou, která jí umožňovala manipulovat s muži a dostat je do kolen jediným mrknutím oka. To ostatně často platilo i o ženách. Teď to však všechno bylo pryč. Odteď byla jenom další sedmnáctiletou dívkou – ba co hůře, byla z ní příšera. Nedokázala se na sebe ani podívat.
V záchvatu zuřivosti mrštila sklem o zem a dívala se, jak se rozletělo na tisíc maličkých střepů. Její rádci se dívali stranou a ani nedutali. Všichni dobře věděli, že není radno ji dráždit. Ona navíc věděla, že se na ni podívat ani nechtějí, protože to byl hrozný pohled.
Rozhlédla se po okolí ve snaze najít alespoň jediného Volka, kterého by v pomstě nechala roztrhat na kusy, ale už byli všichni pryč. Po incidentu rychle vyklidili pole. V minulosti byla varována před tím, aby se s nimi spolčovala, a teď si uvědomovala, že ta varování byla opodstatněná. Zaplatila za to velmi vysokou cenu a ztratila něco, co již nikdy nedokáže získat zpět.
Přála si svůj vztek i žal na někom vylít. Její zraky přitom padly na Brina, jejího nového velitele. Byl to rozložitý velikán, o pár let starší než ona a už byl členem jejího nejužšího kruhu po několik měsíců. Mladý, vysoký, svalnatý a oslnivě krásný muž, který ji přitahoval od první chvíle, co jej spatřila. Teď se na ni však nedokázal ani podívat.
„Ty,“ zasyčela jeho směrem. „Odteďka se mi nepodíváš do očí?“
Odfrkla si, když voják vzhlédl, ale do očí se jí stejně nepodíval. To tedy byl její osud. Po zbytek života bude ostatními nazírána jako obluda.
„Jsem pro tebe nechutná?“ zeptala se hlasem, ve kterém se zloba snoubila se zoufalstvím.
Mladík znovu sklopil zrak a neodpověděl.
„Výborně,“ řekla po dlouhé chvíli ticha, „potom ti tedy přikazuji, aby ses podíval do tváře, která se ti tak hnusí. Dokážeš mi, že jsem krásná. Dnes se mnou budeš sdílet lože.“
Velitel se jí konečně podíval do očí a ona v těch jeho spatřila zhnusení a strach zároveň.
„Bohyně?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Věděl, že pokud se tomu příkazu vzepře, čeká jej smrt.
Volusia se široce usmála. Konečně měla důvod k radosti. Takto si spraví chuť. Vyspí se s mužem, kterému je odporná.
„Až po tobě,“ řekla, ustoupila mu z cesty a gestem naznačila, že se má vydat k jejímu paláci.
Volusia stála u klenutého otevřeného okna v nejvyšším patře svého paláce v imperiálním Kapitolu a sledovala východ sluncí. Ukryta za závěsy tiše plakala. Cítila, jak jí po zdravé polovině obličeje stékají horké slzy, ale na té druhé necítila nic. Ta byla jako mrtvá.
Ozvalo se tiché zachrápání. Volusia se ohlédla po Brinovi, který byl stále ještě v posteli a spal. I ve spánku byla však jeho tvář mírně pokřivená znechucením. Trpěl každou vteřinu, kdy s ní ležel, to dobře věděla, a teď jí to přinášelo jenom málo uspokojení. Ani zdaleka nebyla spokojená. Nemohla přestat myslet na Volky a touhu se jim pomstít.
Vylití si zlosti na Brinovi se pořádné pomstě ani zdaleka nemohlo vyrovnat. Volkové se vytratili a ona zůstala tady. Sama se sebou a se svou znetvořenou tváří, na kterou se ani sama nedokázala bez pocitu hnusu podívat.
Otřela si slzy a podívala se k obzoru až za linii městského opevnění. Slunce stoupala a osvětlovala masu armád Rytířů Sedmi, kteří pod nesčetnými prapory tábořili před posledním pochodem ke hradbám Kapitolu. Pomaloučku utahovali smyčku kolem města, jak dorážely další a další milionové armády ze všech koutků Impéria. Přišli, aby ji rozdrtili.
Ona však konfrontaci vítala. Věděla, že k vítězství Volky nepotřebuje. Nepotřebovala ani jediného ze svých vojáků. Klidně je může zabít všechny sama. Byla přece bohyně. Říši smrtelníků překonala už dávno a teď byla živoucí legendou, kterou nikdo, ani ta největší armáda na světě, nemůže zastavit. Přivítá je a potom je všechny do jednoho pobije.
Pak už konečně nezbude nikdo, kdo by se jí protivil. Tehdy bude její moc konečně dokonalá.
Zaslechla za sebou šramocení a koutkem oka spatřila pohyb. Brin vstal z postele, vymotal se z povlečení a začal se oblékat. Viděla, jak obezřetně a tiše si přitom počíná a uvědomila si, že se odtamtud pokusí tajně utéct, aby se na ni už nemusel ani podívat. Tím ji urazil ještě více.
„Ach, veliteli,“ provolala jakoby nic.
Koutkem oka viděla, jak se zarazil, otočil a váhavě se na ni podíval. Pohlédla na něj též a věnovala mu ošklivý, napůl seškvařený úsměv.
„Pojď ke mně, veliteli,“ pobídla jej. „Než odejdeš, chtěla bych ti ještě něco ukázat.“
Zaváhal, ale potom se pomaloučku vydal kupředu, až stanul vedle ní. Začal se rozhlížet z okna, aby se na ni nemusel podívat přímo.
„To nemáš ani jeden sladký polibek na rozloučenou pro svou bohyni?“ zeptala se.
Jasně viděla, jak se otřásl a začínala se opravdu zlobit.
„Na tom nesejde,“ dodala náhle potemnělým hlasem. „Alespoň ti tedy mohu ukázat, co jsem chtěla. Podívej. Vidíš támhle na obzoru? Podívej se pořádně. Řekni mi, co tam vidíš.“
Přistoupil až těsně k oknu a ona mu položila ruku na rameno. Vyklonil se ven, zkoumavě přehlédl obzor a nakrčil nechápavě obočí.
„Nevidím nic neobyčejného, bohyně.“
Volusia se široce usmála, cítíc, jak jí stoupá vlna pomstychtivosti a to staré známé nutkání po násilí a krutosti.
„Podívej se lépe, veliteli,“ pobídla jej.
Brin se naklonil ještě více a zíral ven. Volusia jej jediným rychlým pohybem uchopila zezadu za košili a potom jej vší silou mrštila ven z okna.
Mladík se rozkřičel a, mávaje rukama jako kdyby chtěl vzlétnout, padal do dlážděných
