někdo řekl.
Neustále nad tím přemítala… dostal se vrah do domu, protože ho pustila dál? Nebo třeba věděl, kde je schovaný náhradní klíč?
Tyto myšlenky v podstatě rozhodly za ni. Poté, co nějakou dobu počkala, až z ní ta sklenka vína vyprchá, sedla do auta a vyrazila zpět do Richmondu. Slíbila asistentovi ředitele Duranovi, že už nikoho dalšího nezmlátí.
Ale o přerušení vyšetřování nepadlo ani slovo.
Ovšem nyní byl na prvním místě pohřeb. Vyjádří svou upřímnou soustrast a pokusí se tam být zítra pro Deb. Poté se vrátí zpět do své role – možná s trochou více vzrušení, než si byla sama ochotna přiznat.
KAPITOLA OSMÁ
Odpoledne následujícího dne stála Kate v zadní řadě smutečního procesí, zatímco se rodina Meadeových a jejich nejbližší shromáždili na hřbitově. Postávala vzadu se svou snídaňovou partou – Clarissa a Jane byly oděny do černého a vypadaly opravdu zlomeně – která se s Debbie sešla už ráno téhož dne. Debbie už vypadala o mnoho lépe než v den, kdy požádala Kate o pomoc. Slzy jí tekly po tváři a hlasitě naříkala, ale její mysl už byla přítomna. Ovšem Jim vypadal opravdu zničeně. Jako někdo, kdo přijde domů, a celý den rozjímá nad životem, který někdy dokáže být zatraceně nespravedlivý.
Kate to nedalo a musela myslet na svou dceru. Věděla, že musí Melisse po pohřbu zavolat. Julii Meadeovou moc dobře neznala, ale vzhledem k tomu, co o ní povídala Debbie, byla nejspíš ve stejném věku jako Melissa, plus mínus pár let.
Poslouchala, jak kazatel předčítal známé pasáže z Bible. Její myšlenky byly v tu chvíli s Debbie, ovšem musela zároveň myslet na to, jak se to všechno mohlo stát. Od té doby, co přijela z DC, nenašla vhodnou příležitost, aby se zeptala, jestli nedošlo k vloupání, ale uši měla stále nastražené. Všimla si, že ani Jane s Clarissou nikdy nemluvily o vloupání. Což bylo poněkud zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že Clarissa byla tak trochu drbna.
Podívala se na Jima s Debbie a všimla si, u Jima stál nějaký vysoký muž. Byl relativně mladý a elegantně upravený. Lehce šťouchla do Jane, aby se jí zeptala: „Ten vysoký muž vedle Jima. To je Juliin manžel?“
„Jo. Jmenuje se Tyler. Nebyli svoji moc dlouho. Necelý rok, myslím.“
Najednou se Kate zdálo, že se ta jejich snídaňová banda zas tak moc dobře neznala. Jasně, věděly všechno o svých předchozích zaměstnáních, oblíbených kofeinových nápojích a přáních i snech na důchod. Ale nikdy nešly víc do hloubky. Byla to taková nepsaná dohoda. Zřídkakdy se bavily o svých rodinách, veškerá jejich konverzace se nesla v odlehčeném a zábavném duchu.
Na tom samozřejmě nebylo nic špatného, ale Kate teď o rodině Meadeových nevěděla skoro nic. Věděla jen tolik, že Julie byla jejich jediné dítě… stejně jako Melissa byla její jediné dítě. A i když už si s Melissou nebyly tak blízké jako dřív, pouhé pomyšlení na její ztrátu v ní vyvolávalo obrovskou bolest.
Po konci obřadu se dav pomalu rozpouštěl a lidé se loučili objetím nebo poněkud trapným podáním ruky. Kate, se svou snídaňovou partou, následovala ostatní. Držela se ale vzadu, kde se pár jednotlivců schovávalo na cigaretu. Kate sice nekouřila, neboť jí to připadalo nechutné, ale chtěla na chvíli zůstat z dohledu. Prohlížela si skrumáž lidí před sebou a spatřila vysokou postavu Tylera Hickse. Zrovna mluvil s postarším párem, který otevřeně vzlykal. Tyler dělal, co mohl, aby zůstal klidný.
Když onen pár odešel, zamířila Kate k Tylerovi. Ten šel směrem k ženě středního věku se dvěma dětmi, ale Kate se k němu dostala dříve.
„Promiňte,“ řekla, jak se vtlačila před něj. „Vy jste Tyler, je to tak?“
„To jsem,“ odpověděl. Když k ní otočil hlavu, spatřila smutek v jeho očích. Byl vyčerpaný, unavený, a vypadal tak nějak prázdně. „Znám vás?“
„Po pravdě řečeno, neznáte,“ řekla Kate. „Jsem přítelkyně Juliiny matky. Jmenuji se Kate Wise.“
Najednou se v jeho očích objevil záblesk poznání a jeho obličej na moment ožil. „Ovšem, Debbie o vás mluvila. Jste agentka FBI nebo tak něco, že?“
„No, vlastně už v důchodu. Ale ano, máte pravdu.“
„Omlouvám se, že vás do toho zatáhla. Chápu, že to pro vás byla nepříjemná situace.“
„Neomlouvejte se,“ řekla Kate. „Neumím si ani představit, čím si teď prochází. Ale podívejte…vezmu to rychle. Nechci vás zbytečně zdržovat. Vím, že Debbie chtěla, abych se podívala na jejího bývalého přítele, ale ještě jsem s ní o tom neměla možnost mluvit, on to nebyl.“
„Paní Wise, nemusíte to pro ni dělat.“
„Já vím,“ řekla. „Ale myslíte, že byste mi mohl odpovědět na pár otázek?“
Nejprve se zdál být trochu dotčen, ale potom rezignoval. V jeho tváři byla patrná zvídavost i smutek zároveň. „Myslíte si, že má cenu ptát se na ně?“ zeptal se.
„Snad ano.“
„Nu tedy dobrá, odpovím vám na ně. Ale rychle, prosím.“
„Samozřejmě. Zajímá mě, jestli jste si nevšiml něčeho zvláštního kolem baráku, když jste se vrátil domů. Něco, co v porovnání s tím, co se stalo Julii, vypadalo jako úplná prkotina. Možná něco, na co jste se chtěl podívat později, až se věci trochu uklidní.“
Pomalu kroutil hlavou, zahleděn na místo, kam bude během následující hodiny pohřbena jeho žena. „Nic si nevybavuji.“
„Ani žádné stopy po vloupání?“
Jeho pozornost se náhle vrátila k ní, a on se zdál být trochu vyděšený. „Víte, taky mě to už napadlo,“ řekl. „Když jsem se následující den vrátil, všechny dveře byly zamčené. Párkrát jsem zazvonil na zvonek, protože jsem měl klíče hozené v jedné z mých tašek, a nechtělo se mi je prohrabávat. Jenže Julie neotevřela. Došlo mi to až včera, když jsem se snažil usnout. Někdo vešel dovnitř jak nic, aniž by se vloupal. A potom za sebou zase zamknul. Takže musel vědět, jak se do domu dostat. Ale to přece nedává žádný smysl.“
„Proč ne?“
„Protože tam máme bezpečnostní systém na kód, který zná pouze Julie, já a naše uklízečka. Každé dva měsíce ho navíc měníme.“
„Máte nějaké podezření na tu uklízečku nebo její rodinu?“
„No, táhne jí na šedesát a její rodinu neznáme. Policie to už zkoumala, ale nic
