Kate neměla svůj starý průkaz FBI, stále ještě vlastnila poslední odznak. Byl vystaven na krbové římse jako nějaký pozůstatek dávných časů, o nic lepší než vybledlá fotografie. Poté, co opustila policejní stanici ve třetím okrsku, zamířila pro něj domů. Dlouho váhala, jestli si také nevzít zbraň. Upřeně hleděla na svou M1911, ale na konec ji nechala v šuplíku nočního stolku. Brát ji s sebou k tomu, na co se chystala, si říkalo o malér.
Rozhodla se ale vzít si pouta, která skladovala v krabici od bot pod postelí, společně s dalšími poklady ze své kariéry.
Jen pro případ.
Odešla z domu a zamířila na adresu, kterou jí poskytla Deb. To místo se nacházelo v Shockoe Bottom, asi dvacet minut autem od jejího domu. Spíše než nervozitu pociťovala jisté vzrušení, jak se přibližovala k cíli. Uvědomovala si, že by to neměla dělat, ale zároveň se jí líbilo být zase na lovu – i když to bylo tajně.
Jakmile Kate dorazila na adresu ex-přítele Julie Hicksové, muže jménem Brian Neilbolt, vzpomněla si na svého manžela. Čas od času se jí vynořil v hlavě, ale někdy se zdálo, že tam nějakou dobu zůstane. A přesně to se stalo, když dorazila do cíle. Viděla ho, jak rozčarovaně kýve hlavou.
Zdálo se, jako by říkal: „Víš, že bys to neměla dělat, Kate.“
Trochu se pousmála. Byly chvíle, kdy jí neskutečně chyběl, v kontrastu s momenty, kdy měla pocit, že se z jeho smrti oklepala až příliš rychle.
Jak parkovala před adresou, kterou jí dala Deb, setřásla pavučiny vzpomínek pryč. Byl to poměrně pěkný dům, který byl rozdělen na dva byty oddělené verandami. Když vystoupila z auta, okamžitě poznala, že je někdo doma, neboť tam někoho slyšela hlasitě mluvit.
V momentě, kdy vystoupala po schodech na verandu, se jí zdálo, jako by se vrátila o rok zpět v čase. Znovu se cítila jako agentka, až na absenci zbraně u pasu. Ale vzhledem k tomu, že ve skutečnosti byla agentka v důchodu, neměla nejmenší tušení, co řekne po zaklepání na dveře.
Tím se však nenechala zastavit. Zaklepala na dveře se stejnou autoritou, s jakou by to udělala před rokem. Když slyšela hlasitou konverzaci, která vycházela zevnitř domu, rozhodla se držet se pravdy. Lhaní v situaci, ve které ani neměla být, by jí jen přitížilo, pokud by ji přistihli.
Kate byla trochu zaskočena mužem, který otevřel dveře. Měřil asi metr devadesát a svaly na něm jen hrály. Muskulatura jeho ramen jasně ukazovala, že posiloval. Z fleku by mohl dělat profesionálního wrestlera. Jediná věc, která trochu ničila celkový dojem, byla zlost v jeho očích.
„Jo?“ zeptal se. „Kdo jste?“
V zápětí Kate udělal pohyb, který jí tak scházel. Ukázala mu svůj odznak. Doufala, že pohled na něj dodá váhu jejímu představení. „Jmenuji se Kate Wise a jsem agentka FBI v důchodu. Doufala jsem, že bychom si spolu mohli na chvíli promluvit.“
„O čem jako?“ zeptal se nevrle.
„Jste Brian Neilbolt?“ zeptala se Kate.
„To jsem.“
„Takže vaše bývalá přítelkyně byla Julie Hicksová, správně? Rozená Julie Meadeová?“
„Kurva, už zase? Tak hele, už mě sbalili a vyslýchali ti podělaní poldové. A teď ještě federálové?“
„Buďte v klidu, já vás nepřišla vyslýchat. Mám jen pár otázek.“
„To mi zní trochu jako výslech,“ řekl. „Kromě toho, neříkala jste náhodou, že jste v důchodu? Jsem si tedy jistý, že nemusím dělat nic z toho, oč mě žádáte.“
Předstírala, že se jí jeho poznámka dotkla a dívala se jinam. Ve skutečnosti však hleděla přes jeho vypracovaná ramena do prostoru za ním. Viděla tam kufr a dva batohy opřené o zeď. Na vrchu kufru ležel list papíru. Velké logo na něm jasně ukazovalo, že se jedná o fakturu z cestovní kanceláře Orbitz. Zdá se, že Brian Neilbolt opouštěl na nějakou dobu město.
To není zrovna dobrý scénář, když vás sbalili a vyslýchali pro vraždu své ex-přítelkyně.
„Kam máte namířeno?“ zeptala se Kate.
„Do toho vám nic není.“
„S kým jste tak hlasitě telefonoval, než jsem zaklepala na dveře?“
„Tak znova, do toho vám nic není. Teď, pokud mě omluvíte…“
Chystal se zavřít dveře, ale Kate nehodlala ustoupit. Udělala krok dopředu a vrazila nohu mezi dveře a futra.
„Pane Neilbolte, žádám vás jen o pět minut vašeho času.“
Bylo vidět, jak jím projela vlna zuřivosti, která však zase rychle opadla. Svěsil hlavu a Kate se na chvíli zdálo, že nějak zesmutněl. Měl podobný výraz v obličeji, který předtím viděla u Meadeových.
„Říkala jste, že jste v důchodu, je to tak?“ zeptal se Neilbolt.
„Přesně tak,“ potvrdila jeho slova.
„V důchodu,“ řekl. „Takže, vypadněte kurva z mojí verandy.“
Kate se odhodlaně zapřela a dávala jasně najevo, že nemá v plánu odejít.
„Řekl jsem, ať do prdele vypadnete z mojí verandy!“
Kývl hlavou a pak se natáhl, aby ji odstrčil. Ucítila sílu jeho paží na svém rameni a zareagovala tak rychle, jak jen mohla. Sama byla překvapená, jak rychle její reflexy a svalová paměť naskočily.
Jak zavrávorala, chytila se oběma pažemi Neilboltovy pravé ruky. V tom samém okamžiku poklekla na koleno, aby zastavila svůj pohyb dozadu. Poté se ho s vypětím všech sil pokusila přehodit přes rameno, avšak to pro ni bylo příliš velké sousto. Jakmile si uvědomil, co má Kate v úmyslu, zasadil jí tvrdý úder loktem do žeber.
Kate na chvíli zalapala po dechu, ale ten úder loktem rozhodil Neilboltovu rovnováhu. Znovu se ho pokusila přehodit přes rameno a tentokrát úspěšně. Možná až příliš úspěšně, vzhledem k tomu, že použila veškerou svoji sílu.
Neilbolt vyletěl z verandy a při dopadu narazil na spodní dva schody. Zařval bolestí, ale ihned se zase pokusil postavit na nohy. Šokovaně se podíval na Kate a snažil se přijít na to, co se právě stalo. Poháněn vztekem a údivem, belhal se trochu zmateně po schodech směrem k ní.
Když se blížil k poslednímu schodu, překvapila ho náhlým kopnutím kolene, které směřovalo rovnou do obličeje. Jak se mu snažil vyhnout, trefila ho z boku do hlavy a znovu šla do kolen. Tvrdě mu přitiskla hlavu k verandě, zatímco jeho ruce a nohy zůstaly na schodech. Poté vytáhla pouta z bundy a nasadila mu je takovou rychlostí,
