bolel jak čert – mnohem víc, než kdyby takhle dostala před pěti nebo šesti lety. A ty klouby v kolenou takhle bolely vždycky po rvačce?
Dopřála si chvilku klidu, aby si ten moment mohla naplno vychutnat, než zavolala na policii. Brian Neilbolt zatím ležel omráčený u jejích nohou. Možná přemýšlel nad tím, jak je možné, že mu nakopala zadek ženská, která je alespoň tak o dvacet let starší než on.
KAPITOLA PÁTÁ
Upřímně, Kate očekávala nějaké nepříjemnosti kvůli posledním událostem, ale její představy se ani zdaleka neblížily tomu, co ji čekalo na policejní stanici třetího okrsku. Z pohledů policistů, kteří kolem ní procházeli během svých kancelářských pochůzek, jí byla jasné, že něco přijde. Někteří se na ni dívali s úctou a údivem, zatímco jiní vykazovali spíše známky posměchu.
Kate se tím nenechala rozhodit. Stále ještě byla pěkně napumpovaná z potyčky na Neilboltově verandě.
„Vy jste paní Wise, je to tak?“ zeptal se.
„To jsem.“
V jeho očích se objevil záblesk uznání. Podobné pohledy vídávala v jednom kuse, když se s ní ostatní agenti a policisté, kteří byli obeznámeni s jejími záznamy, setkali úplně poprvé. Ten pohled jí opravdu chyběl.
„Kapitán Budd by s vámi rád mluvil.“
Upřímně řečeno, Kate byla poněkud zaskočená. Doufala totiž, že bude mluvit s někým výše postaveným, jako byl například zástupce komisaře Greene. Ačkoliv byl do telefonu docela drsný, věděla, že tváří v tvář by ho dokázala přesvědčit. Kapitán Randall Budd byl naproti tomu poměrně přímočarý typ člověka. Před pár lety se s ním jednou setkala. Nedokázala si sice vybavit jeho obličej, ale moc dobře věděla, že působil odhodlaným a ryze profesionálním dojmem.
Přesto nechtěla působit ustrašeně nebo nervózně. Vstala a následovala policistu ven z čekárny. Procházeli přes otevřenou kancelář, kde se jí dostalo několika dalších nejistých pohledů, dokud ji policista nezavedl do chodby. Uprostřed chodby se nacházela kancelář Randalla Budda. Dveře do ní byly otevřené, jako kdyby ji už nějakou dobu očekával.
Policista neřekl ani slovo; jakmile ji dovedl k Buddovým dveřím, otočil se a odkráčel pryč. Kate nahlédla dovnitř a uviděla, jak jí kapitán Budd rukou naznačuje, ať jde dál.
„Jen pojďte dál,“ řekl. „Nebudu vám lhát. Nejsem z vás dvakrát nadšený, ale nekoušu. Mohla byste za sebou zavřít dveře?“
Kate vešla dovnitř a udělala, oč byla žádána. Poté si sedla na jednu ze tří židlí, které stály na druhé straně Buddova stolu. Stolu, na kterém se nacházelo víc osobních předmětů než pracovních položek: fotky rodiny, podepsaný míček na baseball, osobní hrnek na kávu a jakási sentimentální plaketa s nábojnicí.
„Na úvod bych rád podotkl, že jsem velmi dobře obeznámen s vašimi záznamy,“ řekl Budd. „Více než stovka zatčení během vaší kariéry. Nejlepší ze třídy v akademii. Zlatá a stříbrná umístění v osmi po sobě jdoucích turnajích v kickboxu, jako doplněk ke standardnímu tréninku FBI, kde jste také úřadovala. Vaše jméno se šuškalo na každém rohu, když jste ještě byla ve službě, a většina lidí si vás tady u nás na oddělení nesmírně považuje.“
„Ale?“ řekla Kate. Nechtěla být ironická, pouze se pokoušela dát najevo, že je ochotna přijmout pokárání… ačkoliv věřila, že si to nezaslouží.
„Ale nehledě vašich úspěchů, nemáte absolutně žádné právo chodit po domech a napadat lidi jenom proto, že by mohli být zapleteni do vraždy dcery jedné z vašich kamarádek.“
„Nešla jsem za ním s úmyslem zaútočit,“ bránila se Kate. „Chtěla jsem se jen zeptat na pár otázek. Když pak ale začal být agresivní, tak jsem se prostě bránila.“
„Ten dotyčný řekl mým mužům, že jste ho shodila ze schodů verandy a třískla jeho hlavou o podlahu.“
„Nemůžete mě obviňovat, že jsem silnější než on, ne?“ zeptala se.
Budd se na ni podíval a pořádně si ji prohlédl. „Teď úplně nevím, jestli se snažíte být vtipná, berete to na lehkou váhu, či je to snad váš každodenní postoj.“
„Kapitáne, chápu vaši situaci i to, jak vám může pětapadesátiletá žena, která zmlátila někoho, koho vaši muži na krátko zatkli, způsobovat migrény. Ale zkuste prosím pochopit, že jsem Briana Neilbolta navštívila pouze proto, že mě o to požádala přítelkyně. A teď, když vím, co je zač, si upřímně myslím, že to nebyl zas tak špatný nápad.“
„Takže vy usuzujete, že mí muži svou práci odflákli?“ zeptal se Budd.
„To jsem neřekla.“
Budd protočil oči a povzdychl si. „Podívejte, nehodlám se o tom dohadovat. Popravdě, nepřál bych si nic jiného, než abyste odtud po našem rozhovoru, za pár minut, odešla, čímž bude celá věc vyřízená. Nicméně byste měla pochopit, že jste šla hodně přes čáru, a pokud se to bude ještě někdy opakovat, budu vás muset zadržet.“
Kate měla připravených několik odpovědí, ale jelikož byl Budd ochotný odpustit si zbytečné dohadování, rozhodla se učinit totéž. Moc dobře si uvědomovala, že by jí mohl ze své pozice skutečně zavařit, takže se snažila být slušná, jak jen to šlo.
„Rozumím,“ odpověděla.
Budd vypadal na malou chvíli zamyšleně, a poté spojil na stole ruce, jako by se snažil na něco soustředit. „A jen abyste věděla, jsme si jistí, že Brian Neilbolt Julii Hicksovou nezavraždil. Máme ho na záznamu z bezpečnostních kamer před barem, kde se v inkriminovanou noc nacházel. Vešel dovnitř kolem desáté a odešel až někdy po půlnoci. Pak máme ještě textové zprávy mezi ním a jeho současnou známostí, se kterou si psal mezi jednou a třetí hodinou ranní. Všechno sedí. On není náš člověk.“
„Měl sbalené tašky a kufry,“ podotkla Kate. „Jako kdyby se snažil narychlo opustit město.“
„V těch zprávách se domlouval se svou známostí na návštěvě Atlantic City. Měli vyrazit dnes ráno.“
„Aha,“ řekla Kate a kývla hlavou. Necítila se zahanbeně, ale začínala litovat svého agresivního jednání na Neilboltovo verandě.
„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Budd. „Opět se na to musíte podívat z mého úhlu. Neměl jsem jinou možnost než kontaktovat vašeho bývalého nadřízeného z FBI. Takový je protokol, ale to jistě víte.“
Věděla to, ale popravdě ji to vůbec nenapadlo. Najednou ji začal svírat takový zvláštní pocit.
