který propukl, když položila korunu Sophii na hlavu, byl téměř ohlušující. Sophia se rozhlédla po usmívajících se tvářích lidí, na kterých jí záleželo a věděla, že je jen málo věcí, které by jí udělaly větší radost.
Samozřejmě s výjimkou svatby, která měla následovat.
***
Sebastian stál u vstupu do chrámu Maskované bohyně a přál si, aby mohl být se Sophií ve chvíli její korunovace. Vzhledem k tomu, co se stejně chystali udělat, by tím ale porušili až moc tradic.
„Nervózní?“ zeptal se Willa, který stál vedle něj. Měl na sobě vojenskou uniformu. Jeho rodina je určitě někde tam v davu. Sebastian si částečně přál, aby tam někde byla i jeho rodina. Aby jeho příbuzní viděli tenhle okamžik – přes to všechno, co provedli království, jemu i Sophii.
„Vyděšený,“ ujistil ho Will. „A ty?“
Sebastian se usmál. „Já jsem rád, že se tohle, po tom všem, čím jsme prošli, konečně děje.“
Zazněly trumpety, které mu dávaly signál, aby vykročil a aby se oženil se ženou, kterou miloval. Procházel davem v obleku, který byl stejně prostý jako Sophiiny šaty. Byl jako druhá polovina jednoho celku. Lidé před ním ustupovali a Sebastiana nepřestávalo překvapovat, kolik dobré vůle mu projevují i přes to, jaké zvěsti se o něm začaly šířit a to, co za všechny ty roky napáchala jeho rodina.
Vystoupil na pódium a poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu před svojí novou královnou. Sophia se zasmála, vstala a vzala ho za ruku, aby mu pomohla vstát.
„Tohle nemusíš,“ řekla. „Ty se mi nikdy nebudeš muset klanět.“
„Ale musím,“ pronesl Sebastian. „Chci, aby lidé viděli, že je tohle tvé království. Že to ty tu vládneš.“
„Ale ty už brzy budeš můj král,“ prohlásila Sophia. Zdálo se, že má chuť ho políbit. Sebastian měl rozhodně chuť políbit ji. To ale muselo počkat.
Nejvyšší kněžka si trochu otráveně odkašlala, jako by jim chtěla připomenout, že je čeká svatba.
„Shromáždili jsme se dnes, abychom byli svědky svatby královny Sophie z rodu Dansů a prince Sebastiana z rodu Flambergů. Stojí tu bez masek před zraky Bohyně i jeden před druhým.“
Očividně vynechala zmínku o tom, že neprocházejí tradičním obřadem. Sebastian to nechal být. Fakt, že si bral ženu, kterou miloval, bylo to jediné, na čem mu záleželo.
„Nuže,“ pronesla nejvyšší kněžka, „královna Sophia mi řekla, že by si přála pronést vlastní slova. Veličenstvo?“
Sophia se natáhla a pohladila Sebastiana po tváři. Dav kolem v tu chvíli ztichl natolik, že se její slova nesla větrem do dáli.
„Když jsem tě poprvé potkala,“ řekla, „nebylo mi známé, kdo jsem. Nevěděla jsem, jaké je mé místo ve světě, ani jestli do něj vůbec zapadnu. Věděla jsem ale, že tě miluji. Tohle byla jistá věc. A nic se na tom nezměnilo. Miluji tě, Sebastiane, a chci s tebou strávit zbytek svého života.“
Pak byla řada na Sebastianovi, jenže on si žádnou řeč nepřipravil. Předpokládal, že až nastane ten správný čas, napadne ho, co říct. A opravdu se to stalo.
„Máme toho za sebou hodně,“ pronesl Sebastian. „Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem tě ztratil. Byly chvíle, kdy jsem věděl, že si tě nezasloužím. Snažil jsem se dostat k tobě, pryč z království, ale nakonec jsi to byla ty, kdo mě tu našel. Miluji tě, Sophie.“ Na okamžik se odmlčel a usmál se. „Nikdy bych si nemyslel, že to já se přižením do královské rodiny.“
Nejvyšší kněžka je vzala za ruce a vložila Sophiinu dlaň do Sebastianovy. Tomu bušilo srdce očekáváním. Za normálních okolností by tohle byla chvíle, kdy by je prohlásili za muže a ženu, ale Sophia to chtěla jinak.
Místo toho znovu zazněly trumpety.
***
Kate pohlédla směrem ke vstupu do chrámu Maskované bohyně. Věděla, že své nadšení už moc dlouho skrývat nedokáže. Její sestra se stala královnou a ještě se vdala – díky tomuhle by to za jiných okolností byl jeden z nejlepších dní v Katině životě. Teď ale měla pocit, že čekala už dost dlouho. Teď s dychtivým očekáváním sledovala Willa, jak vykročil na cestu.
Ani jeden z nich nevypadal tak vznešeně jako Sophia se Sebastianem, ale Kate to nijak nevadilo. Byli přeci vojáci, ne vládci. Stačilo jí, že je Will stále stejně nádherný kluk, jako když ho viděla poprvé – v kovárně jeho otce.
Will pochodoval směrem k pódiu. Když byl na půli cesty, tasil lord Cranston a jeho muži meče. Zvedli je do vzduchu a vytvořili tak oblouk, pod kterým musel Will projít. Kate ten pohled udělal radost. Navíc pomyslela na to, jak je ráda, že přežili všechny boje.
Will dorazil k pódiu a Kate ho vzala za ruku. Rozhodně nehodlala čekat, až nějaká seschlá stará kněžka řekne, že je vhodná chvíle.
„Když jsem tě poprvé uviděl,“ řekl Will, „myslel jsem si, že jsi umíněná, tvrdohlavá a nejspíš kvůli tobě oba zemřeme. Přemýšlel jsem, co za divošku to dorazilo do kovárny mého otce. Teď už vím, že jsi umíněná, tvrdohlavá, ale ještě mnohem víc, Kate. I kvůli tomu jsi tak úžasná. Chci být tvým manželem až do chvíle, kdy světlo hvězd zeslábne natolik, že už na tebe neuvidím, nebo do chvíle, kdy já zeslábnu natolik, že tě začnu zpomalovat.“
„Ty mě nezpomaluješ,“ odpověděla Kate. „Stačí mi se na tebe podívat a srdce mi buší rychleji, to zaprvé. Ráda bych ti slíbila, že se usadíme a budeme žít v míru, ale oba víme, že takhle to na světě nechodí. Válka může přerušit i ty nejšťastnější časy a já nemám v povaze jen tak přihlížet. Přesto ale, dokud nás neskolí čepel, luk nebo staroba, chci, abys byl se mnou.“
Nebyl to zrovna tradiční slib, ale takhle to Kate cítila a předpokládala, že hlavně na tom záleží. Nejvyšší kněžka nevypadala nadšeně, ale podle Katina názoru to bylo jedině dobře.
„Teď, když jsme vyslechli své vlastní sliby, ptám se tě, Sophie z rodu Dansů, bereš si Sebastiana z rodu Flambergů za svého manžela?“
„Ano,“ odpověděla Sophia stojící vedle Kate.
„A ty, Kate z rodu Dansů, bereš si Willa… syna kováře Thomase za svého manžela?“
„Neřekla jsem to snad zrovna?“ zeptala se Kate a snažila se nesmát při pohledu na starou ženu, která se očividně nedokázala vyrovnat s tím, že když se někdo narodí v rodině kováře, nemá rodové jméno. „Dobrá, dobrá, ano, beru.“
„Bereš
