za jedno tělo, jste spojeni před zraky Bohyně,“ pronesla kněžka.
Kate ji ale už nevnímala. V tu chvíli se totiž plně soustředila na líbání s Willem.
KAPITOLA DRUHÁ
Pán vran spokojeně sledoval svoji flotilu plující k severnímu pobřeží toho, co kdysi bylo vdoviným královstvím. Invazní flotila byla jako krvavá skvrna na vodě. Na nebi kroužila obrovská hejna vran připomínající bouřkové mraky.
Na pobřeží se nacházel malý rybářský přístav. Nepříliš uspokojivý první cíl nového tažení. Po době strávené na moři to ale bude vítaná změna. Lodě se držely zpátky a čekaly na jeho signál. Pán vran se chvíli jen tak kochal a vychutnával si krásu toho všeho. I klidného pobřeží zalitého slunečními paprsky.
Nepřítomně mávl rukou a zašeptal – protože věděl, že stovky ptáků zakrákají jeho rozkaz kapitánům lodí: „Začněte.“
Lodě se daly do pohybu jako jednotlivé komponenty nějakého překrásného stroje smrti. Každá cestou k pobřeží plula na přesně určeném místě. Pán vran předpokládal, že se kapitáni budou předhánět v tom, kdo splní svoji povinnost k jeho největší spokojenosti. Budou se ho snažit potěšit poslušností jejich posádek. Zdálo se, že si nikdy neuvědomili, jak je mu tohle všechno jedno. Zajímala ho jen blížící se smrt a krveprolití.
„Umírání bude dost,“ zamumlal, když mu jeden z jeho mazlíčků přistál na rameno. „Bude dost krve, že by se v ní utopil svět.“
Vrána souhlasně zakrákala, přesně tak, jak měla. Jeho zvířata se v posledních týdnech nakrmila opravdu dobře. Smrti z bitvy o Ashton stále ještě plnily jeho zásobárny moci. Současně umírali další lidé po celém území zabraném Novou armádou.
„Dnes toho bude víc,“ pronesl s krutým úsměvem, když viděl, jak se na pobřeží shromažďují vojáci i rádoby vojáci, kteří se chystali bránit svůj domov.
Zaduněla děla. Zvuk prvních výstřelů se nesl nad vodou, vzduchem zněla jejich ozvěna. Brzy bude všude kolem tolik kouře, že pouze Pán vran uvidí, co se kde děje – díky svým ptákům. Jeho muži budou muset brzy slepě důvěřovat jeho rozkazům.
„Řekni třetí kumpanii, aby se roztáhla do šířky,“ řekl jednomu ze svých pobočníků. „Zabráníme tak případnému ústupu dál po pobřeží.“
„Ano, můj pane,“ odpověděl mladík.
„Připravte jeden člun i pro mě.“
„Ano, můj pane.“
„A připomeň mužům mé rozkazy: kdokoli bude vzdorovat, musí být bez milosti zabit.“
„Ano, můj pane,“ přikyvoval pobočník.
Jako kdyby to kapitánům Pána vran bylo nutné připomínat. Dávno dobře znali jeho pravidla i jeho přání. Pán vran seděl na palubě své vlajkové lodi a sledoval, jak dělové koule zasahují lidi na pobřeží, jak obránci umírají pod palbou kulí z mušket. Nakonec se rozhodl, že už nastal správný čas a vyrazil ke svému člunu, který právě spouštěli na vodu. Kontroloval přitom své zbraně.
„Veslujte,“ nařídil mužům ve člunu. Ti se okamžitě zapřeli do vesel a poháněli člun k pobřeží, společně se zbytkem sil Pána vran.
Kvůli varování od svých ptáků pozvedl ruku. Muži přestali veslovat a do vody před člunem dopadla koule ze starého děla na pobřeží.
„Pokračujte.“
Člun prořezával vlny a i přes neskutečnou sílu Nové armády se k němu vrhlo několik obránců a zaútočili na něj. Pán vran jim s připravenými meči vyšel vstříc.
Bodl do hrudi prvního, pak udělal krok stranou, aby se vyhnul útoku dalšího muže. Odrazil výpad a sekl třetího s nedbalou elegancí získanou dlouhou praxí. Bylo od nich neskutečně hloupé doufat, že by se mohli vyrovnat někomu, jako je on. Vyrovnat se mu v poslední době mohli jen dva lidé a jak Kate Danse tak i její nechutný bratr za to zaplatí, až přijde čas.
Situace zatím připomínala spíš jatka než boj. Pánovi vran se to ale líbilo. Sekal a bodal, každým výpadem zabíjel další a další nepřátele. Když si všiml mladé ženy, která se snažila utéct, tasil pistoli a střelil ji do zad. Pak se zase věnoval nepřátelům kolem.
„Prosím,“ vyhrkl muž a hodil mu k nohám svůj meč. Vzdával se. Pán vran ho vykuchal a pokračoval k dalšímu.
Jatka byla stejně nevyhnutelná jako totální. Banda špatně vyzbrojených lidí nemohla doufat, že se zvládne vyrovnat tolika nepřátelům. Všechno to skončilo tak rychle, až bylo téměř nepochopitelné, o co se vlastně svým marným odporem snažili. Nejspíš udělat něco čestného nebo nějaký podobný nesmysl.
„Aha,“ pronesl tiše Pán vran, když se zadíval očima jedno ho svých ptáků a spatřil skupinu lidí prchajících k horám na jihu. Vrátil se do vlastního těla a zadíval se na nejbližšího kapitána. „Skupina vesničanů prchá po stezce vedoucí na jih. Vezmi své muže a pobij je všechny, prosím.“
„Ano, můj pane,“ odpověděl muž. Pokud ho vraždění nevinných nějak trápilo, nedával to najevo. Na druhou stranu, pokud by něco takového najevo dal, Pán vran by ho za to už dávno zabil.
Sám teď stál uprostřed bitevního pole a poslouchal ticho, které přinášela jedině smrt. Poslouchal vrány, které právě přistávaly, aby se daly do práce a cítil moc, která do něj skrz ně proudila. Bylo to jen ubohé sousto v porovnání s bitvami, kterých se zúčastnil kdysi, ale věděl, že tohle je jen začátek.
Přenesl svoji mysl do jednoho ze svých stvoření a nechal ho promluvit svým hlasem.
„Tohle město je teď mé,“ pronesl, „vzdejte se, nebo zemřete. Teď nejste nic. Jste otroci a míň než otroci. Poslechněte a na nějaký čas odložíte chvíli, kdy se stanete potravou pro vrány. Neposlechněte a zemřete.“
Vyslal ptáky vysoko do vzduchu a pozoroval území, které právě získal. Viděl, jak se obzor táhne do daleka a vnímal příslib dalších území za ním, dalších smrtí, ze kterých budou čerpat sílu jeho mazlíčci.
Pán vran normálně nemíval vize. Jeho vrány mu přinejlepším poskytovaly dost informací k tomu, aby mohl hádat, co se stane. Nebyl ženou z fontány, aby tahal za nitky osudu. A dokonce ani ona nedokázala předvídat svoji smrt. Přesto teď ale jednu vizi měl, přiletěla k němu na křídlech jeho vran.
Viděl dítě v matčině náruči. Okamžitě poznal nově korunovanou královnu. Cítil nebezpečí, které mu od dítěte hrozí. Víc než nebezpečí. Smrt, kterou od sebe tak dlouho odháněl, se skrývala ve stínu právě toho dítěte. Dítě
