museli by všichni zemřít. Ano, to byl nápad…
„Rozmyslel jsem si to,“ řekl. „Pro sebe dobijeme až to další město. Tohle srovnejte se zemí. Zabijte všechny. Muže, ženy, i… děti v jejich náručích. Ať nezůstane kámen na kameni.“
Pobočník neodporoval o nic víc než kapitán, který měl zmasakrovat uprchlíky.
„Tvůj rozkaz bude vykonán, můj pane,“ slíbil.
Pán vran nepochyboval o tom, že se tak skutečně stane. On něco nařídil a lidé pak umírali. Pokud mu mělo hrozit nebezpečí od nějakého dítěte… no, pak to dítě musí taky zemřít – i se svojí matkou.
KAPITOLA TŘETÍ
Emeline stála uprostřed Kamenova a snažila se zvládat frustraci, kterou cítila, když se rozhlédla po jeho obyvatelích rozestavěných kolem kamenného kruhu. Cora s Aidanem stáli po jejím boku, což jí sice poskytovalo určitou oporu, ale vzhledem k tomu, že všichni ostatní byli proti nim, nestačilo to.
„Poslala nás Sophia, máme vás přesvědčit, abyste se vrátili do Ashtonu,“ pronesla Emeline a soustředila se přitom na místo, kde stála Asha s Vincentem. Kolikrát už to tu spolu řešili? Tak dlouho trvalo, než se vůbec dostali k tomu, aby vše řešili tady v kruhu. „Nebylo nutné, abyste se po bitvě vraceli do Kamenova. Sophia buduje království, ve kterém bude náš lid svobodný a nebude se mít čeho bát.“
„Vždycky se najde něco, čeho se bát, dokud žijí ti, kdo nás nenávidí,“ opáčila Asha. „Mohla nařídit, aby byly uzavřeny kostely Maskované bohyně. Mohla ty řezníky nechat popravit za jejich zločiny.“
„Tím by ale znovu rozpoutala občanskou válku,“ odpověděla Cora stojící vedle Emeline.
„Raději válku, než žít vedle těch, kdo nás nenávidí,“ pronesla Asha. „Vedle těch, kdo proti nám spáchali takové zločiny, které nelze odpustit.“
Vincent mluvil rozumněji, ale stejně jim moc nepomohl. „Tohle je místo, kde jsme vytvořili komunitu, Emeline. Tohle je místo, kde jsme si jistí, že jsme v bezpečí. Nepochybuji o tom, že má Sophia šlechetné záměry, ale to není totéž, jako být skutečně schopná něco změnit.“
Emeline měla co dělat, aby se na ně nerozkřičela. Chovali se tak hloupě. Coře to muselo být jasné, protože jí položila ruku na rameno.
„Bude to dobré,“ zašeptala. „Nakonec jim to dojde.“
„Nevím, co by nám mělo dojít,“ štěkla Asha z druhé strany kamenného kruhu. „Došlo ke zradě našeho lidu. V bezpečí jsme tady, ne venku ve světě.“
Emeline po ní střelila zuřivým pohledem. Asha nemohla slyšet Cořin šepot, na to byla moc daleko. Znamenalo to, že musela číst Cořiny myšlenky. To bylo velice neslušné, v tuhle chvíli dokonce nebezpečné, zvlášť když zrovna Asha naučila Emeline, jak z někoho vytáhnout vzpomínky.
„Lidé mohou svobodně přicházet a odcházet,“ pronesl Vincent. „Pokud Sophia skutečně vytvoří království, kde budou naši lidé svobodní, určitě tam odejdou sami od sebe. Nebude třeba vyslanců.“
„A jak to bude do té doby?“ odpověděla Emeline. „Jak to bude vypadat, když se lidé s nadáním budou skrývat, jako by se styděli? Bude to vypadat, jako že z naší strany nic nehrozí, nebo si budou ostatní myslet, že tajně něco chystáme? Chcete, aby staré pověry znovu ožily?“
Nejtěžší na práci s davem kolem bylo, že Emeline vůbec netušila, jak na něj její slova působí. S jakýmkoli jiným davem by prostě použila své nadání a přečetla si jejich myšlenky, vytušila by, jak ji vnímají. Tady spolu ale lidé komunikovali myšlenkami dobře skrytými a přesně mířenými tak, aby k nim ona neměla přístup.
„Možná máte pravdu,“ pronesl Vincent.
„To nemají,“ ozvala se Asha. „To kvůli nim jsme byli v poslední době v ohrožení. Prozradili, že se tu skrýváme.“
„Nikomu jsme to neřekli,“ bránila se Cora.
Asha si odfrkla. „Jakoby ti to nemohli vyčíst z myšlenek. Kdyby vás neposlala královna, sebrala bych ti všechny vzpomínky na Kamenov.“
„Ne,“ pronesl Aidan a položil ruku Coře na rameno. „To bys neudělala.“
Vincent vstal a už jen svojí majestátní postavou všechny ostatní poněkud zklidnil. „To by stačilo. Asho, naše nová obranná opatření nás ochrání víc než dostatečně, i kdyby nás někdo našel. A pokud jde o to ostatní… navrhuji vidění.“
„Vidění?“ zeptala se Emeline.
Vincent gestem objal dav kolem. „Spojíme naše mysli a uvidíme, co by vzešlo z kterého rozhodnutí. Není to dokonalé, ale pomůže nám to s rozhodováním, co udělat.“
Představa spojení mysli s tolika ostatními lidmi Emeline znepokojovala, ale pokud tím získá možnost je přesvědčit, nehodlala se tomu bránit.
„Tak dobrá,“ řekla. „Jak to uděláme?“
Prostě se napoj na mysli ostatních, pronesl Vincent. Už čekají.
Emeline použila své nadání a cítila mysli lidí kolem kruhu. Opravdu na ni čekali. Jejich mysli byly otevřené způsobem, jakým to Emeline dřív nezažila. Nadechla se a připojila se.
Byla sama sebou a nebyla sama sebou. Současně byla ve vlastních myšlenkách, ale i v mraku dalších. Díky jim všem tu bylo víc moci, než by kdy mohla mít jediná osoba. Ta moc se postupně zaostřovala a Emeline cítila Vincentovu pomocnou ruku, která ji vedla. Ten muž měl očividně dlouhou praxi.
Soustřeď se na budoucnost, poslal jí. Na vizi toho, co se stane, když—
Dál se nedostal, protože v tu chvíli se všech zmocnila vize. Měla sílu lesního požáru.
V té vizi opravdu plápolal požár. Hořely střechy ashtonských budov. Oheň pohlcoval a ničil vše kolem. Vojáci v okrových uniformách pochodovali ulicemi a zabíjeli každého, kdo jim přišel pod ruku. Emeline slyšela ženský křik vycházející z budov, viděla muže pobité na ulicích. Vize je nesla ulicemi, takže ani neměli čas si vše pořádně prohlédnout. Mířili k paláci.
Emeline pohled na zkázu Ashtonu téměř fyzicky bolel. Byl to děsivý masakr. Z nějakého podivného důvodu ji ale bolela i ztráta míst, na kterých vyrůstala. Viděla hořet bárky na řece a vzpomněla si přitom na tu, ve které se snažila prchnout z města. Pohled na tržiště plné mrtvol místo stánků, jí lámal srdce.
Dorazili k paláci a tam už na ně čekal Pán vran. Nebylo pochyb, že jde o něj. Stál tam
