si užij oslavu,“ navrhla mu Sophia.
Obchodník se hluboce uklonil a ztratil se v davu. Jeho rozhovor ale jakoby dal pokyn ostatním a k trůnům se teď blížil tucet dalších lidí. Od šlechticů hledajících radu, přes obchodníky, kteří se chystali nabízet zboží, až po obyčejné lidi, kteří měli různé starosti. Sophia všem řekla totéž, co obchodníkovi a doufala, že to zatím bude stačit. Chtěla, aby si všichni užili zbytek večera.
Jediný člověk na hostině vypadal, že si ji moc neužívá. Byl to Lucas. Stál v koutě, v ruce pohár vína, obklopovala ho skupina krásných mladých šlechtičen, ale on se neusmíval.
Je vše v pořádku? poslala k němu Sophia myšlenku.
Lucas se usmál jejím směrem a pak rozpřáhl ruce. Mám radost z tebe a Kate, ale zdá se, že všechny ženy tady to berou jako informaci, že pokud jde o svatby, jsem teď na řadě já. A ideálně právě s ní.
No, nikdy nevíš, odpověděla Sophia, možná, že jedna z nich se ukáže jako dokonalá partie.
Možná, poslal jí Lucas, i když nevypadal vůbec přesvědčeně.
Neboj se, už brzy budeme hledat naše rodiče, budeme putovat po nebezpečných krajích a tak se nebudeš muset potýkat s nebezpečími královských oslav, ujistila ho Sophia.
Lucas místo odpovědi natáhl ruku k jedné z žen poblíž, něco jí řekl a společně pak vyšli na taneční parket. Samozřejmě se choval dokonale uhlazeně. Tančil s ladností, která zřejmě pocházela z dlouhých let tréninku. Správce Ko, muž, který Lucase vychoval, očividně dohlédl i na tento detail výchovy.
Kate s Willem také tančili, i když ti dva vypadali tak zaujatí sami sebou, že snad ani nevnímali hudbu. Pravděpodobně nepomáhalo ani to, že Sophiině sestře šel lépe pohyb po bojišti než po parketu. Sophia současně pochybovala, že Will měl možnost naučit se formálně tančit. Přesto ale vypadali oba naprosto spokojeně. Objímali se, šeptali si a občas se políbili. Sophii vůbec nepřekvapilo, když si všimla, že se ti dva vytratili směrem k paláci. Provedli to ve chvíli, kdy se nikdo nedíval a byli tak nenápadní, že si jich nejspíš nevšiml nikdo další.
Částečně by si přála, aby se Sebastianem mohla udělat totéž – přeci jen to byla jejich svatební noc. Problémem bylo, že nová velitelka armády se možná mohla vyhnout pozornosti ostatních, Sophia předpokládala, že kdyby z oslavy odešla královna s králem, nejspíš by si toho lidé všimli. Nejlepší, co mohla dělat, bylo vychutnat si současný okamžik a to, že sem všichni přišli, aby jí a Sebastianovi popřáli to nejlepší.
Sophia vstala a zamířila k jednomu ze stolů, na kterém byly vyrovnané ohromné talíře plné jídel. Tolik jídla by nasytilo stovky osob. Začala se probírat koroptvemi, pečenými kanci, cukrovanými datlemi a dalšími lahůdkami, které by si jako dítě v Domě nechtěných ani nedokázala představit.
„Víš, že ti jídlo mohli přinést sloužící?“ zeptal se Sebastian s úsměvem, který Sophii prozradil, že ví, co mu na to odpoví.
„Přijde mi zvláštní poroučet lidem, aby dělali věci, které zvládnu udělat sama,“ pronesla.
„Řekl bych, že jako královna si na to budeš muset zvyknout,“ prohlásil Sebastian, „i když si myslím, že je dobře, že taková nejsi. Možná by všem bylo líp, kdyby si uvědomili, jaké to je, když jim někdo rozkazuje a že je lepší ostatním neporoučet.“
„Možná,“ souhlasila Sophia. Viděla, že je teď ostatní sledují a rychlým pohledem do myšlenek několika lidí zjistila, že očekávají její proslov. Něco takového neplánovala, ale nechtěla je zklamat.
„Přátelé,“ řekla a chopila se sklenky chlazené jablečné šťávy. „Děkuji, že jste přišli na tuto oslavu. Jsem ráda, že vidím tolik lidí, které mám ráda já i Sebastian a tolik dalších lidí, které snad jednoho dne budu mít to štěstí poznat. Dnešek by bez vás nebyl možný. Bez přátel, bez pomoci, bychom se Sebastianem nejspíš byli zabiti už před mnoha týdny. Neměli bychom jeden druhého, ani toto království. Neměli bychom šanci všechno zlepšit. Připíjím vám všem.“
Pozvedla sklenku na znamení přípitku a ostatní ji rychle napodobili. Náhle se otočila a políbila Sebastiana. Vysloužila si tím jásot celé zahrady. Sophia se rozhodla, že se odsud neodplíží jako Kate s Willem. Kdyby oznámili, že odcházejí, lidé by je nejspíš odnesli do jejich komnat. Možná by to měla zkusit. Možná—
Náhle ucítila křeč někde hluboko uvnitř. Její svaly se stáhly tak silně, že se málem zlomila v pase. Zasténala bolestí a měla problém se nadechnout.
„Sophie?“ zeptal se Sebastian. „Co se děje? Jsi v pořádku?“
Sophia nedokázala odpovědět. Měla co dělat, aby se udržela na nohou. Další stah ji zasáhl tak prudce, až bolestivě vykřikla. Dav kolem ustaraně zahučel, někteří lidé se tvářili vyděšeně. Hudba přestala hrát.
„Někdo ji otrávil?“
„Je nemocná?“
„To je ale hloupost, jasně jde o…“
Sophia ucítila vlhkost stékající jí po nohou. Praskla jí voda. Po tak dlouhém čekání se náhle vše dělo až příliš rychle.
„Myslím… myslím, že dítě je na cestě,“ řekla.
KAPITOLA PÁTÁ
Endi, vévoda Ishjemme, poslouchal skřípot velkých soch, které jeho muži táhli na pobřeží. Ten skřípot naprosto nesnášel, ale vychutnával si to, co předznamenával. Svobodu Ishjemme. Svobodu jeho lidí. Dnešek bude symbolický, lidé na něj nikdy nezapomenou.
„Sochy Dansů jsme měli zničit už dávno,“ řekl bratrovi.
Oli přikývl. „Když to říkáš, Endi.“
Endi si v jeho hlase všiml náznaku nejistoty. Poplácal bratra po rameni a cítil, jak se Oli zachvěl. „Nesouhlasíš se mnou, bratříčku? No tak, řekni mi pravdu. Nejsem monstrum, které chce, aby lidé bezmyšlenkovitě přikyvovali.“
„No…“ začal Oli.
„Ale vážně, Oli,“ přerušil ho Endi. „Neměl by ses mě bát. Jsi moje rodina.“
„Ty sochy jsou součástí naší historie,“ pronesl Oli.
V tu chvíli to Endi pochopil. Mělo mu být jasné, že jeho knihomolský bratr bude nenávidět ničení čehokoli, co mělo vazbu k minulosti. Ale tohle byla minulost a Endi se hodlal postarat, aby to minulostí zůstalo.
„Ovládali náš domov až příliš dlouho,“ pronesl Endi. „Dokud budou jejich pomníky stát mezi našimi skutečnými hrdiny u fjordů,
