Olivera se zmocnila hrůza. Co je to za chlapce a proč se k nim žene s naprosto zoufalým výrazem?
Chlapec doběhl až k nim a začal mluvit rychlou, naléhavou italštinou. Oliver se bezmocně podíval po Hazel a Walterovi, kteří vypadali stejně bezmocně, jako on.
Velení se ujal David. Udělal krok kupředu a zatímco chlapec mluvil, on přikyvoval.
Když opálený chlapec domluvil, podíval se přes něj David na Olivera.
„Je vidoucí,“ pronesl.
Oliverovi poskočilo obočí. „Vidoucí? Jak nás našel?“
„Tvrdí, že když jsme aktivovali portál, ozval se poplach v jejich škole. Prý musíme jít za ním. Že je to tu příliš nebezpečné.“
„Ale proč?“ zeptala se Hazel. „Co je nebezpečného na postávání na ulici?“
„Krom volně pobíhajícího dobytka a žebráků?“ rýpnul si Walter.
David přeložil otázku chlapci. Ten zavrtěl hlavou a zdálo se, že je stále rozčilenější. Mluvil rychle a vzrušeně. Teatrálně přitom rozhazoval rukama.
„No?“ zeptal se Oliver. Začala v něm narůstat úzkost.
„Ten poplach,“ vydechl David překládající zprávu ostatním. Podíval se Oliverovi do očí a zatvářil se ustaraně. „Není slyšet jen v jeho škole. Můžou ho zachytit všichni vidoucí.“
Hazel zalapala po dechu. „Chceš říct…“
„Zbloudilí,“ dokončil za ni David. „Poslali jsme jim signál, že jsme tady.“
Oliver cítil, jak mu z obličeje mizí barva. Konečně pochopil, proč byl italský vidoucí tak vyděšený. V podstatě poslali signál všem zbloudilým vidoucím, že sem mají přijít a hrabat se v historii.
„Rychle,“ vyhrkl Oliver. „Zmizíme odtud.“
Hazel ho vzala za paži. „Víš jistě, že mu můžeme věřit?“
„Tím, že sem přišel, hodně riskoval,“ pronesl Walter.
Oliver si tak jistý nebyl.
„Davide, můžeš ho požádat, aby ti řekl víc? Může nějak dokázat, že je takový, jaký tvrdí?“ zeptal se.
David se podíval na chlapce a italsky ho o něco požádal. „Jmenuje se Gianni,“ překládal. „Prý může dokázat, že mu můžeme věřit.“
Chlapec, Gianni, udělal krok kupředu a vyjmul z kapsy bronzový klíč. Podal ho Oliverovi.
Ten netušil, proč mu ho Gianni dává, ale převzal ho. Několikrát ho obrátil v dlani a pak pochopil.
Na jeho zadní straně byl povědomý symbol. Obruč se třema očima. Symbol Školy pro Vidoucí.
Oliverovi zacukalo v koutku. Ten symbol mu připomínal domov.
Ukázal ho ostatním. Walter přikývl, stačilo mu to. Hazel ale složila ruce na hrudi.
„Stejně si nejsem jistá,“ řekla.
Její skepticismus připomněl Oliverovi, jaké pocity měl z Davida. Ten ale už ukázal, že je platným členem výpravy a Oliver mu teď plně důvěřoval. Jejich ochránce by je nezavedl do nebezpečí.
„Pokud David říká, že Giannimu můžeme věřit, myslím, že mu můžeme věřit,“ řekl.
David se hrdě usmál. „Hazel, přísahám, že je Gianni tím, co o sobě říká. Je vidoucí. Je přítel, kterého za námi poslali.“
Hazel se kousla do rtu, jako by stále přemýšlela, ale pak přikývla. „Statisticky vzato bude asi nebezpečnější zůstat tady na ulici než jít s ním. Souhlasím.“
Walter obrátil oči v sloup. „Samozřejmě, že se Hazel rozhoduje na základě statistik!“
Přátelé se nechali vést Giannim, chlapcem z renesančního Říma, a dali se do běhu.
KAPITOLA ŠESTÁ
Profesorka Obsidiánová seděla ve své kanceláři a hleděla do mísy s vizemi. Držela u ní téměř nepřetržitou stráž a ignorovala přitom všechny náznaky únavy, které ji nutily ke spánku, všechny příznaky hladu, které ji nutily něco sníst. Nic nebylo důležitější než nalezení Olivera Bluea a jeho konečné zničení.
Bylo ale těžké s únavou bojovat. Profesorka ztratila pojem o čase. Možná už tu seděla dva dny? Nebo tři? Její život se změnil v neustálé zírání do mísy, naslouchání výkřikům plukovníka Kaina venku – ten cvičil Christophera Bluea v temném umění.
Při té myšlence se musela pousmát. Tentokrát nehrozilo, že něco selže. Christopher v sobě měl tu nejnebezpečnější magii. V kombinaci s nejlepším výcvikem, který mohla temná armáda poskytnout a Chrisovou nekonečnou touhou zabít Olivera, to tentokrát muselo vyjít.
Jen by si přála, aby si jejich krysa pospíšila. K čemu jim bylo, že dostali špeha do Ametystovy Školy pro Vidoucí, špeha, který měl připravit past, která by Olivera vylákala ven, když to všechno tak dlouho trvalo?
Možná by měla vyvolat dalšího. Někoho, kdo by to trochu urychlil. Možná že by našla někoho přímo ve škole, někoho, koho by zmanipulovala. Trochu si přitom užila cestování v čase. Popravdě, čím víc nad tím přemýšlela, tím víc se jí ta myšlenka zamlouvala. Ve Škole pro Vidoucí prostě musel být nějaký student, který se cítil nespokojeně. Tvarování citlivé mladé mysli – jako u Malcolma Mstivého a teď Christophera Bluea – patřilo vždy k jejím oblíbeným činnostem.
Ano, přiměje jednoho ze studentů, aby konal tak, jak mu ona poručí.
Ještě dřív, než se rozhodla, se v její míse něco zatřepotalo.
Profesorka Obsidiánová sebou trhla. Napřímila se a pak se sklonila k míse. Skrz tmavé bouřkové mraky, které celé dny zakrývaly její výhled, viděla třpytivé fialové vířící světlo.
Okamžitě poznala, na co to kouká. Portál. Oliver Blue byl v pohybu.
Ucítila vzrušení. Upřeně sledovala obraz a pak se jí rozbušilo srdce.
Viděla ho! Olivera Bluea!
Stál na ulici plné zdobených staveb. Profesorka Obsidiánová se zamračila. Snažila se určit stavební sloh.
„Řím?“ zamumlala tiše.
