vejdou dovnitř, ztratí je z dohledu!
Zmocnila se jí frustrace. Praštila pěstí do stolu, nezvládala svůj vztek. Rozzuřeně zavrčela.
„Ať jde kamkoli, ten malý zmetek vždycky najde někoho, kdo mu pomůže!“ vykřikla.
Přešla k oknu a odfrkla si. Opřela se o parapet. Další tři dny zírání do mísy už nevydrží. Viděla toho dost, aby odhadla, že je Oliver Blue v Římě 16. století. Navíc měl náskok i místní podporu. Nebylo času nazbyt.
Rozrazila okno a nevšímala si přitom deště, který se jí opřel do obličeje.
„Je čas!“ vykřikla k temnému nebi.
Její hlas se zesíleně nesl nad pozemky jako zvuk zvonu.
Pak odpochodovala zpátky ke stolu a usedla na svůj trůn. O chvilku později slyšela, jak se otvírají dveře. Vešel plukovník Kain, Christopher Blue a Malcolm Mstivý. Poslechli její volání. Chlapci vypadali jako zmoklé slepice, byli pokrytí blátem a rudí vyčerpáním. Bylo příjemné je takhle vidět.
„Sednout,“ pronesla profesorka ostře.
Udělali, co jim poručila. Naprostou poslušnost měla profesorka Obsidiánová nejraději.
„Našla jsem Olivera Bluea,“ oznámila jim. „Nesmíme ztrácet čas. Okamžitě musíte za ním.“
Christopher se zatvářil zničeně. „Ale já od rána cvičil a teď je skoro půlnoc. Jsem vyčerpaný.“
Profesorka Obsidiánová ucítila záchvěv podráždění. Tihle studenti jsou vždycky tak ukňouraní. Poskytovala jim to nejlepší vzdělání, nejtemnější moc, možnost prosperovat a uspět, ovládnout vesmír. A oni se jí za to odvděčili věčnými stížnostmi.
„Seděla jsem tu tři dny. Čekala jsem na tenhle signál,“ řekla profesorka Obsidiánová. „Kdybys dělal totéž, tak bys možná mohl mluvit o tom, že jsi unavený.“
Odmlčela se. Na druhou stranu, možná měl Christopher pravdu. Poslat dva unavené vidoucí na podobnou misi by bylo hloupé. Navíc budou potřebovat podporu, alespoň do doby, než si odpočinou a naberou síly.
„Oba si s sebou můžete někoho vzít,“ řekla. „Někoho, kdo bude hlídat, když budete spát. Ale musíte se rozhodnout rychle. Koho vezmete?“
„Natašu Armstrongovou,“ pronesl Malcolm bez zaváhání.
„Dobrá volba,“ prohlásila profesorka Obsidiánová. Nataša byla jednou ze studentek, které navštěvovaly její kurzy pro pokročilé. Bude přínosným účastníkem mise. „Christophere?“
Chris se zavrtěl. „Já nikoho neznám. Neměl jsem čas si tu najít kamaráda.“
„Tak si vezmi někoho z předchozí mise,“ poradila mu profesorka netrpělivě. Snažila se to mít co nejdřív za sebou. „Někoho, kdo ti nejvíc pomohl.“
„Madeleine,“ pokrčil rameny Chris.
Profesorka Obsidiánová se zamračila. „Madeleine? Ta zrzka, které jsem tuhle zalepila pusu? Dobrá tedy. Je to tvá volba.“
Napojila se na svoji moc vidoucí a vytáhla dostatek energie pro přeuspořádání atomů. Znala každý kout své drahé školy a tak pro ni bylo snadné se v myšlenkách přenést na místo, kde Madeleine a Nataša spaly. Tohle pro ně bude opravdu drsné probuzení.
Za použití svého ohromujícího nadání se profesorka Obsidiánová zmocnila jejich atomů a rozložila je. Dotáhla je až do své pracovny a tam je znovu složila do podoby dvou děvčat.
Obě zamrkaly, zdály se vyděšené. Zrudly jim tváře, když si uvědomily, že stojí v nočních košilích přímo v ředitelčině kanceláři.
„Madeleine. Natašo,“ oznámila profesorka Obsidiánová, „dnešek je váš šťastný den. Dnes vyrazíte na velice důležitou misi. Takovou, která způsobí konečný zánik Ametystovy školy. Dnes půjdete do Říma. Dnes zabijete Olivera Bluea.“
KAPITOLA SEDMÁ
Gianni, italský vidoucí, provedl čtyři přátele skrz kouzelnou zeď. Když prošli clonou a objevili se na druhé straně, zalapal Oliver po dechu.
Nic takového nikdy neviděl. Italská verze Školy pro Vidoucí byla nejextravagantnější místo, které kdy viděl. Na rozdíl od školy sestry Judity v Anglii, která vypadala jako klášter, a jeho vlastní školy ve Spojených státech, která mu připomínala kosmickou loď, působila tahle jako královský palác. Napůl očekával, že z některých dveří vyjde král i s doprovodem, nebo alespoň nějací divadelníci, kteří je uvítají.
„Tudy,“ pronesl David. Překládal, co jim říkal Gianni.
Spěchali dál do obrovské školy. Vše tam bylo ještě větší a rozlehlejší. Kolem byly zdobené mramorové sloupy a obrovské sochy, nemluvě o složitě malovaných klenutých stropech. Oliver si přitom vzpomněl na všechny ty umělce z období renesance, třeba da Vinciho a hlavně Michelangela, který maloval ohromné fresky na stropy náboženských budov. Zajímalo by ho, jestli někteří z nich nechodili i do této školy.
Jak spěchali chodbami, měl Oliver podivný pocit déjà vu. Netušil proč, ale měl pocit, jako by tu už někdy byl.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hazel.
Oliver přikývl. „Mám jen divný pocit, to je všechno. Jako bych tu už byl.“
Hazel se zachmuřila. „Možná ano. Jiné tvé já, samozřejmě. Z jiné časové osy.“
Oliver přemýšlel nad tím, co právě řekla. Samozřejmě bylo možné, že jiná jeho verze tu už byla, ale to nemohlo vysvětlit Oliverův pocit povědomosti. Jiný Oliver z jiné časové osy měl svoje vzpomínky. Rozhodně se na ně nemohl napojit.
Byla to záhada. Přesto ale s každým krokem, který udělal, měl Oliver stále silnější pocit, že už tudy jednou šel.
Oliver zavrtěl hlavou, aby se zbavil podobných myšlenek. Něco takového nebylo možné. Nejspíš si jen vybavoval nějakou knihu o historii, kterou četl, nebo dokument, který viděl. Možná mu to tu připomínalo nějaký sen. Každopádně nesměl ztrácet čas zbytečnými úvahami. Musel se soustředit na Ester a nalezení Elixíru, který jí zachrání život.
Gianni je dovedl k velkým lakovaným dveřím a zaklepal. Obrátil se k Davidovi a něco řekl. David překládal do angličtiny.
„Tady sídlí ředitelka.“
Oliver polkl. Nemohl si pomoct. Pokaždé, když se setkal s dalším mocným a váženým vidoucím, cítil se nervózní.
