rozruchu nějak podařilo přežít. Nechtěla by ho šlechta vidět znovu bojovat, kdyby to šlo? Nechtěli by si užít veškerou zábavu, kterou by jim jeho přítel mohl poskytnout?
„Musí být naživu,“ přikývl Royce. „Prostě musí.“
I jemu to ale znělo, jako by se snažil přesvědčit o něčem nemožném. Zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě lesem. Snažil se zorientovat. Měl pocit, že se nejdřív musí dostat domů a teprve pak bude schopen cokoli dělat. Dostane se domů a jakmile bude zase v bezpečí, vymyslí nějaký plán ohledně toho, co dál. Rozhodne se, jestli uteče, jestli se pokusí najít Marka, nebo si vysní armádu, se kterou by mohl porazit vévodovy muže.
„Možná si ji vyčaruji jen tak ze vzduchu,“ pronesl a nezastavoval přitom. Pohyboval se teď rychlostí loveného zvířete, krčil se a vyhýbal se nízkým větvím. Dával si pozor, kam šlape na spadaném listí, aniž by přitom zpomalil.
Les znal. Dobře věděl o různých cestičkách, protože tu se svými bratry strávil spoustu času. Vzájemně se tu naháněli a lovili drobnou zvěř. Teď tu pronásledovali a lovili jeho a on se snažil vymyslet, jak to přežít. Byl si poměrně jistý, že nedaleko narazí na loveckou stezku, která ho zavede k malému potůčku, kolem uhlířova domku a pak směrem k vesnici.
Royce k ní zamířil a po chvíli ho z myšlenek vytrhl nějaký vzdálený zvuk. Nebyl příliš hlasitý, ale byl tam. Zvuk opatrné chůze na stezce. Kdyby tu s bratry nestrávil tolik času a kdyby na Rudém ostrově nezjistil, že nebezpečí může být kdekoli, asi by si ho nevšiml.
„Počkám, nebo se schovám?“ zeptal se sám sebe. Bylo by jednoduché se ukázat na stezce. Slyšel totiž kroky jediného člověka, navíc to ani neznělo jako kroky vojáka. Vojenské kroky totiž obnášely zřetelný hluk těžkých bot a řinčení zbroje, někdy také zvuky ratiště kopí taženého po zemi. Tyhle kroky ale byly jiné. Nejspíš šlo o chalupníka nebo dřevorubce.
Přesto se Royce ukryl. Přikrčil se ve stínu stromu, na místě, kde jeho klenuté kořeny vytvořily doupě, které za normálních okolností zřejmě sloužilo nějakému zvířeti. Některé větve byly tak nízko, že je Royce mohl přitáhnout a ještě lépe se tak skrýt před pohledem ze stezky. Sám měl ale dobrý výhled. Přikrčil se a přestal se hýbat. Ruku měl pro jistotu poblíž jílce meče.
Když Royce spatřil příchozího, málem vyšel z úkrytu ven. Muž vypadal neozbrojený a neměl ani brnění. Měl na sobě jen volné šedivé hedvábné šaty, které působily temným a beztvarým dojmem. Na nohou měl pantofle z šedivé kůže s řemínky omotanými kolem kotníků. Přesto Royce něco zastavilo. Když se muž přiblížil, všiml si Royce, že je jeho kůže stejně šedá jako jeho šaty. Navíc byla plná fialových a rudých tetování tvořeného ze smyček a symbolů. Jako by muže někdo využil místo pergamenu – a zapsal na něj nějaké šílené texty.
Royce si nebyl jistý, co to všechno znamená, ale přesto měl neurčitý pocit, že je muž nebezpečný. Byl rád, že se ukryl. Zdálo se mu, že kdyby teď byl na stezce, mohlo by dojít k potyčce.
Cítil, jak se jeho ruka sevřela kolem jílce meče a nutkání vyskočit z úkrytu. Royce se přinutil uvolnit, pustil meč a vzpomněl si na propadla a nástražné dráty na Rudém ostrově. Chlapci, kteří se bez přemýšlení vrhli kupředu, umírali dřív, než s nimi Royce vůbec stihl vyrazit na cestu do bezpečí. Z tohoto muže měl stejný pocit. Necítil přímo strach, ale současně věděl, že ten muž není neškodný.
I teď se zdálo, že nejrozumnější věcí bude zůstat tiše a nejlépe ani nedýchat.
Přesto se muž na stezce zastavil. Naklonil hlavu ke straně, jako by něco slyšel. Royce viděl, jak se cizinec přikrčil. Zamračil se, když něco vyndal z kapsy a hodil to na zem.
„Máš štěstí,“ pronesl cizinec, aniž by vzhlédl. „Zabíjím jen ty, u kterých mi to určí osud. Runy říkají, že zatím bojovat nebudeme, cizinče.“
Royce neodpověděl a cizinec zatím sbíral pohozené runové kameny.
„Je jeden chlapec, který musí zemřít, protože to tak osud chce,“ řekl muž. „Ale měl bys znát mé jméno a vědět, že jednoho dne dožene osud nás všechny. Jsem Prach. Angarthim z míst mrtvých. Měl bys odejít. Runy říkají, že ve tvých šlépějích kráčí smrt. A nechoď směrem k té vesnici tamhle,“ dodal ještě, jako by ho to napadlo teprve teď. „Když jsem odcházel, mířila k ní velká skupina vojáků.“
Vstal a odešel. Nechal Royce přikrčeného pod stromem a oddechujícího hlasitěji, než by si myslel. Měl se přeci schovávat. Na cizinci bylo něco, z čeho mu téměř běhal mráz po zádech. Bylo na něm něco divného, i když Royce nedokázal přesně říct, co to mělo být.
Kdyby měl víc času, možná by se Royce dál krčil – předpokládal by, že mu od muže hrozí další nebezpečí. Místo toho jen přemýšlel nad jeho slovy. Pokud k té vesnici mířili vojáci, mohlo to znamenat jen jedinou věc…
Znovu se rozběhl, rychleji než kdy dřív. Po pravé straně si všiml uhlířova domku, vycházel zpoza něj kouř, takže uhlíř zřejmě pracoval na milíři. U kůlu před domkem stál uvázaný kůň, který vypadal, že je spíš zvyklý na tahání vozu než na jezdce na zádech. Roycovi se zdálo, že je v domku ticho. Za jiných okolností by možná našel majitele koně a pokusil by se ho přesvědčit, aby mu ho půjčil.
Teď ale jen přesekl provaz poutající ho ke kůlu, naskočil na něj a pobídl ho kupředu. Jako zázrakem zřejmě zvíře vědělo, co se od něj čeká. Tryskem vyrazilo po stezce, zatímco Royce se mu tiskl k zádům a doufal, že dorazí včas.
***
Když Royce vyjel z lesa, zapadalo slunce. Rudé nebe se nad světem rozkládalo jako zkrvavená dlaň. Rudá záře způsobovala, že všechno na zemi vypadalo jako by hořelo.
Pak si ale Royce uvědomil, že nejde o hru světla. Jeho vesnice skutečně hořela.
Některé její části hořely jasným plamenem. Doškové střechy byly pro oheň ideální potravou. Royce měl pocit, že hoří celý obzor. Některé budovy už byly jen černé a kouřící, černými sazemi pokryté trámy vypadaly jako kostlivci mrtvých budov. Jedna se zřítila právě v době, kdy se na ni Royce díval.
„Ne,“ zamumlal. Seskočil z koně a za ohlávku ho vedl dál. „Ne. Nesmí být pozdě.“
Ale bylo. Ohně, které ještě hořely, někdo zapálil už dávno. Hořely totiž jen největší budovy – takové, kde ještě mělo co hořet. Zbytek vesnice byl zuhelnatělý, vzduchem se vznášel štiplavý kouř a Roycovi bylo jasné, že neměl šanci se sem dostat včas. Uvědomil si, že muž na stezce mluvil o blížících se vojácích, ale nezmínil, jak jsou daleko a jak dlouho jim mohlo trvat, než se k vesnici dostanou.
Když už nemohl jinak, sklonil zrak k tělům na zemi. Bylo jich tolik, mužů i žen, mladých i starých. Pobili všechny bez rozdílu. A také bez slitování. Některá těla ležela mezi
