nezávisí to na nás. Je to čirá konkomitance. Můžeme tedy předpokládat, že i v případu Lídině hraje obyčejnost svou roli.”
“Lídin případ není obyčejný,” namítal Martinec.
“Je třeba docela neobyčejný,” řekl Holub; “ale existuje paradoxie neobyčejných případů: že se vracejí. Opakují se neštěstí, sebevraždy, zločiny i rekordy. Hráči na ruletě přímo počítají s paradoxií náhod, s opakováním vzácných případů. Zkrátka ani neobvyklé případy nevylučují fatální stejnost a opakování. I Lídino neštěstí má své nedávné nápadné analogie.
Vy chcete nalézt Lídu: chcete řešit tajemství, jehož podmínky vám unikají. Všechny dohady jsou možné; čím méně víme, tím více jich je možno. Zbývá tedy jen jediné: najíti mezi všemi myslitelnými možnostmi tu nejpravděpodobnější a nejspíše možnou; a to je ta, která je poměrně obyčejná, všední, známá a snadná. Všechno obyčejné je pravděpodobné, ne proto, že by to bylo lépe motivováno, nýbrž proto, že se to děje nejčastěji. Úsudek pravděpodobnosti musí pracovat s obyčejností případů, s mimovolným opakováním skutků; musí počítat s tím, že při sebeosobnějších a neznámých podmínkách vycházejí pravidelné výsledky fatálně neosobní, stejné, a tedy předvídatelné; jeho úkolem není nalézti faktum, nýbrž prokázati fátum, jež platí slepě a pravidelně.
Neznáme fakt Lídina případu a namáháme se vymyslet aspoň jeho pravděpodobný děj; ale dejte pozor, tím pokoušíme fátum. To a to shledáme pravděpodobným; i budeme spoléhat, že osud si opravdu podrobil Lídiny skutky a vedl ji, bezvědomou, svým směrem.
Myslím si jako vy, že tu jde o záležitost, – která – se týká Lídy jako ženy. Je to nanejvýš pravděpodobné, protože Lída je hezká. Otázka je, jde-li tu o násilí nebo ne. Vy si ovšem myslíte – – Ale násilí není tak snadné, jak si snad představujete. Lída nemohla být jednoduše přepadena. Hleďte, kdybyste si chtěl vymýšlet, co všechno se mohlo stát, nebyli bychom nikdy hotovi. Zavléci a znásilniti velikou dívku zde ve městě bylo by možno jen za mimořádných vnějších okolností; a neobyčejné okolnosti jsou věcí fantazie, ale ne pravděpodobnosti.
Bohužel vás nemohu přesvědčovat subtilními důvody; nemám jich. Je-li vyloučena sebevražda a neštěstí, jde buď o násilí, nebo o útěk. Ale násilí se děje nejčastěji za jiných poměrů, na venkově, v jiných vrstvách – Zkrátka nepamatuji se vůbec, že by se něco takového kdy stalo v našich okolnostech; proti tomu jsou desítky a sta útěků; tedy Lída je daleko spíše vystavena útěku než znásilnění, protože útěk je poměrně všední.”
“Je Lída všední?” řekl Martinec tiše.
“Není; tím hůře pro ni, stalo-li se to. Obyčejně nechávají milenci útěkem za sebou nějakou překážku. Jelikož nikdo Lídě nebránil v jejích stycích, tedy něco jí bránilo, něco neřešitelného, morálního, co musila násilím překročit. Byl tu asi někdo, koho nikdo z vás nezná. Překážka byla patrně na jeho straně. Můžete si tu myslit cokoli romantického; ale obyčejný případ je spíše cynický. Pravá láska má příliš velikou schopnost utrpení, než aby hned sáhla po takovém řešení. Ve většině případů je děvče obětí, je nevolně zapleteno ve vášeň; v tom ohledu se věci pravidelně dějí tak, jako by rozhodoval ten nejhrubší motiv. Vy jste mlád; najdete-li toho člověka, považoval byste snad za svou povinnost – za věc cti – – Jednoduše nemusíte s ním jednat jako se sobě rovným,” dodal Holub s náhlou účastí.
Mladý Martinec vstal. “Jste hotov?”
“Ještě ne. Je tu jeden nápadný fakt: že Lída odešla z domova klidně a že před odchodem s chutí jedla. Chuť k jídlu je snad jediné, čeho nelze předstírat; patrně tedy neměla ani tušení, že se již nevrátí. Nejspíše měla mít jen schůzku s tím neznámým; ale co se potom během odpoledne s ní stalo a v jakém stavu se ocitla, to nemůžeme pochopit: považujte to za poblouzení, – ale to je jenom jméno pro pohnutky svrchovaně neznámé. Muselo se s ní stát něco náhlého; kdyby se byla ještě vrátila domů, myslím, že by již nedovedla utéci; je to vůbec strašně záhadné. Martinče, snad ji najdete; ale neptejte se jí, nenuťte ji k vyznáním, nepokořujte ji.”
“Kde bych ji našel?” řekl Martinec netrpělivě.
“Je kdekoliv mimo Prahu. Jsou desettisíce míst, kde může být, a jsou možny nesčetné okolnosti, které mohly míti vliv na volbu cíle; ale my o nich nevíme. Kdyby Lída jednala s plnou rozvahou, a tedy brala v počet okolnosti nám neznámé, pak bychom nemohli uhodnouti, kde je; ale v případě, že volila cíl naslepo, v poblouzení, náhodou, můžeme se o to pokusit. To je paradox náhody.
Kdyby někdo sázel v ruletě podle nějakého nám neznámého plánu, nemohli bychom předem uhodnout jeho partii; ale hraje-li náhodně, nazdařbůh, můžeme s jakousi pravděpodobností říci, na která čísla mimovolně vsadí: na svůj věk, na cifry, které má rád, na určité datum atd. Stejně je tomu v loterii a v každém hazardu; i u Lídy můžeme uhodnout, kam utekla, ale jen jednala-li slepě a bezsmyslně, jako v horečce.
Lidé by nesázeli do loterie, kdyby pro ně jistá čísla neměla zvláštního, neobyčejného přízvuku. Místo, které by Lída hazardně zvolila, muselo by pro ni mít takový přízvuk. Každý člověk má sympatii k jistým místům, třeba proto, že tam v mládí byl, nebo proto, že tam ještě nikdy nebyl, nebo že se mu líbí jejich jméno, – na tom nezáleží; vždy ta místa mají pro něho větší šance než ostatní svět. Snad byste si vzpomněl, že Lída mluvívala ráda o některých místech, že měla nějaký sen, že někam chtěla kdysi jeti; nebo jí určité místo prostě utkvělo v hlavě. Lída ráda říkala své fantazie; vzpomeňte si – hlavně na nahodilá slova. Právě teď jste se na něco rozpomenul.”
Martinec mlčel, pokryt potem slabosti.
“Tedy Lída pravděpodobně s někým utekla,” končil Holub monotónně; “nejspíše byl to člověk, se kterým styk byl pro ni z kteréhokoliv důvodu nepřípustný. Podle všeho to Lída udělala v náhlém záchvatu, bludně a chvatně, a je jakási čáka, že si za útočiště zvolila místo, které ji už dříve nějak zajímalo. To je nejjednodušší dohad pravděpodobnosti; je nespolehlivý, protože nepočítá s tisíci neznámými činiteli; neříká, co se stalo, nýbrž co se nejspíše mohlo stát. Musím předpokládat, že jsem neřekl nic neobyčejného, jelikož šance roste s obyčejností. Tím vším nemohu přesvědčit ani vás, ani sebe. Ale i kdybych uhodl fakt, – to, co Lída při tom vnitřně zažila, zůstává stejně nepochopitelné.”
Mlčení hnalo Holuba do úzkých; stavěl jsem na písku, myslil si, na písku mnohých případů. Můj bože, je Lída opravdu yxtý případ mezi mnohými? Není něčím jediným a krásným? Není divem života? A mám-li pravdu, co jsou jí platny, co jsou vůbec platny její “neznámé pohnutky”, její utrpení a rozhodování? Jí náleží jen pohnutky a odpykání; “případ” sám se však neděje po jejím, nýbrž po svém, – – tak jako by její motivy byly pro něj jen příležitostí –
Holub se zarazil: Všechno, co jsem říkal, bylo hrozně bezcitné a bez srdce; musel jsem zanedbat v Lídě člověka i ženu, jen abych provedl svůj nejistý kalkul. Ponížil jsem ji, abych ji vypočítal.
Veliká
