zde vidíte jejich pravou tvář! Bude nás nyní pan Briand nadále krmiti mírovou kašičkou? Bude ještě teď prošoupávat svými lokty zelené sukno ženevských stolů? Nuže, neumí-li promluvit pan Briand, pravíme my za něho, že vítězný meč v naší pochvě dosud nezrezavěl a jako meč z legendy vyskočí sám, nenajde-li se ruka, která by jej včas vytasila k obraně Francie.
“C’est fort,” děl pan Taussig, tak jako říkával monsieur Lavička nad pražskými večerníky.
“Que voulez vous, mon ami,” namítl pan Koubek lehce a četl dále: Francouzský národ nestrpí, aby germánský šovinismus šlapal po mírových smlouvách. My nechceme války, nýbrž bezpečnost Francie, ale to pravíme výslovně, bezpečnost na Rýně i na Alpách. Nuže, tato bezpečnost je ve hře: jsme na kraji propasti. Hle, otázka dne: kdo povede Francii a veškerou civilizaci proti novému útoku barbarismu? – Slyšte hlas, odpovídající na tuto fatální otázku: Moi! A pod Arc de Triomphe vstává ze svého hrobu neznámý vojín, jenž takto promluvil.
“Bravo,” pravil dojatě pan Taussig. “Zlatá slova, pane Koubek, dobře jste jim to řekl.”
“Je to jen má povinnost,” děl pan Koubek skromně. “Jen počkejte, jak po takové sebevědomé mluvě ti Hunové zalezou!”
“Já mám nějaké německé noviny v kapse,” řekl pan Taussig. “Víte, já to beru jen kvůli burze.”
“Tak si přečtěte,” bručel pan Koubek, “co na to ti holomci odpovídají.” – A pan Taussig se dal do čtení.
“Tady,” řekl po chvíli, “se co nejostřeji ohrazují proti neslýchanému štvaní francouzského tisku.”
“Vida je,” děl pan Koubek, “a proč?”
“Inu,” vykládal pan Taussig, “říkají, že jménem národa. Tuhle píší, že jen dekadentní idiot může nevidět, že vývoj Evropy nevyhnutelně míří k plnému rozvinutí a využití národních sebevědomí.”
“To je docela pravda,” souhlasí pan Koubek. “To já taky říkám.”
“Počkejte, a tuhle dál: Urážka o Kriegsschuld může být smyta jen krví. Kdo chce bezpečnost Francie, chce válku. – Propánakrále,” praví Taussig, “bude opravdu válka?”
“Bude,” děl pan Koubek. “A já vám povím zpaměti, co je v tom úvodníku dál: Má-li národ právo žít, má i povinnost žít. Jeho povinností je vybojovat si takové podmínky života, aby nebyl nikým ohrožován. Tuto povinnost bereme na sebe do všech důsledků. Duch, který se v nás probouzí, je duch našich otců, kteří by se nikdy nebyli smířili s potupou míru a mezinárodních smluv. Víme, že bojujíce za svůj národ, národ Kantův a Goethův, budeme bojovati za kulturu celého světa. Prokletý mír nám bere z ruky meč; ale nemůže nám vzít statisíce našich padlých hrdin z Flander a Pikardie, Argonu a Champagne, kteří jménem své marně prolité krve navěky hlásají válku. Válku až do vítězství! V této tragické hodině dějin my Němci přijímáme jejich poselství.”
“To je silné,” pravil pan Taussig. “Ale jak to přijde, pane Koubek, že ten článek znáte nazpaměť?”
“Protože jsem jej psal já sám,” řekl redaktor Koubek a probudil se.
*
Zatrápené sny, bručel pan Koubek a obrátil se na druhy bok. Pan Taussig tam ještě seděl u kavárenského stolku a četl noviny; ale za ním se na blankytném nebi rýsovala šikmá pisánská věž, Colosseo v Římě a dýmající Vesuv nad zálivem neapolským.
“Tady čtu váš článek,” řekl pan Taussig. “Je to silné, tuhleten odstavec.”
“Ukažte který,” děl pan Koubek a četl: Francouzský tisk jde ve svém nepříčetném zuření tak daleko, že nám vyhrožuje bezpečností hranic. Na tuto provokaci je jediná odpověď: Itálie se ve svých národních aspiracích nedá omezovat nikým na světě! Italský národ není mumie uložená v truhle hranic; je živým a rostoucím tělem s pružnými údy olympského vítěze a tvrdou pěstí římského dobyvatele. Z cesty, infami poltroni! Italská idea se už nedá zastavit vrcholky Alp ani otrockou smečkou, vyjící proti nám na straně východní. My Maďaři –
“Jak to, Maďaři,” divil se pan Taussig. “To bude mejlka, ne?”
“Není,” pravil pan Koubek. “To máte pořád jedno. My Maďaři nezradíme nikdy svého dějinného poslání: být hrází křesťanské Evropy proti nižším a polovzdělaným kmenům rabů a nevolníků. Maďarský národ může být spoután, ale nikdy, nikdy své hlavy neskloní! Vítězství práva bude vítězstvím maďarské myšlenky. S plným vědomím důsledků pravíme: Naše utrpení nás neučinilo měkčími, než jsme byli před tisíci lety. Nám Makedoncům zbývá už jen naše právo, naše puška a naše horské rokliny. A co vilenská otázka? Rakouská domobrana se už svého práva domůže! Ano, jde nám o integritu Uher, o civilizaci, o čest a odvetu a takové věci. Hej, Slované, ještě Polska niezgynula. Nežvaňte o míru. Náš národ si už nedá líbit rozpínavosti našich nepřátel. Tedy bude se mluvit o koridoru, je-li vám libo. Ale to je to, že nás ti pánové u zelených stolů zrazují, nás vlastence všech zemí, rozumíte?”
“Pane Koubek, pane Koubek,” křičel pan Taussig, “není vám něco?”
“Ne,” hřímal pan Koubek, “to je mé nejvnitřnější přesvědčení!”
Vtom se pan redaktor Koubek vytřeštěně probudil. Srdce mu divoce bušilo a v hlavě cítil divný hukot. To je horečka, řekl si, neměl jsem chodit večer do parku. Proboha, kolik mám tepu? Osmdesát osm. Živou mocí si nemohl vzpomenout, je-li to mnoho, nebo ne. Uprostřed těchto starostí znovu usnul. Zdálo se mu, že je v kvartě a že píše školní úlohu na téma Osud trůnu habsburského Rakouska je osudem.
“Koubku,” praví pan profesor Hejda, “ukažte, že jste dobrý stylista.”
A Věnceslav Koubek píše svůj slohový úkol.
*
Den nato se pan Koubek ukládal do postele trochu stísněn. Čert aby to vzal, stýskal si, aspoň v noci kdyby to člověku dalo pokoj! Člověče, hleď přijít na jiné myšlenky; představuj si něco hodně fantastického, co nemá nic s politikou. Dejme tomu polární krajina. Po moři plují ledové hory, bílý medvěd stojí bez hnutí na ledové kře… Hele, tamten ledovec vypadá jako pagoda. Jenže pagoda se musí tyčit ze záplavy palem. Tone v exotické zeleni. Prostorný sál Měšťanské besedy, tonoucí v exotické zeleni, byl proměněn v čarovnou scénu z Tisíce a jedné noci. Plesový výbor s doktorem Kosteleckým v čele…
A vida, tady stojí mezi palmami sám doktor Kostelecký. Má na hlavě tropickou přílbu a bílé šaty jako loni na šibřinkách Sokola. “Morning,” povídá doktor, “have some drink?”
Usedají na verandě bungalovu; kol dokola hučí tropický prales, nad vrcholky palem se tyčí obrovská pagoda. Co je na ní opic, myslí si pan Koubek oslněn žhoucím sluncem.
“Well,” praví doktor nacpávaje
