dveře znenadání. Vešel dráb, nesa velikou svítilnu, a za ním dva pacholci. Jeden z nich nastlal na podlahu slámy, druhý přinesl chléb a vodu. Pak. zase odešli. Vězňové, usednuvše na stlaní, dali se do večeře; jedině rychtář Syka a starý Přibek svého dílu se ani netkli. Nebylo jim do jídla a zůstali také oba vzhůru, když pak ostatní se natáhli, aby spali.
Noc byla tichá a jasněla. Do bírdovny padal její zásvit dvěma nevelikými okny, jimiž bylo viděti ven na tmavé, dřímající lesy. Na nich tkvěli zrakové obou Chodů. Rychtář Syka se ozval tlumeným hlasem:
»Tuty buly všechny náše.«
»Jau,« přisvědčil stařec. »Ešče dědek v nich chodil kerak ve svým, ha bul tu pánem, ha my nynčko se na ně díváme z harestu.«
Opět se zamlčeli, až po chvíli rychtář, zase k lesům pohlédnuv, vztáhl kvapně pravici a ven ukazuje pravil:
»Hele, Přibku, hin zrovna nad lesem, tuta hvězda!«
Přibek tam upřel své zraky a pokřižoval se.
»Chometa,« pravil zvolna, »nějaký boží znamení!«
Nad táhlým hřebenem černého lesa zářila na tmavomodrém nebi vlasatice dlouhého ohonu k vrcholu nebes obráceného.
»Kerak je veliká!« opakoval Syka.
Tu již všichni na ni hleděli; někteří klečíce, jiní povstavše. Vstali, všechno slyšeli, neboť nezamhouřili ani oka.
»Každá chometa něco znamená,« pravil Přibek. »Vidíl jsem jich huž několik, ha dycky pak bula vojna nebo hlad a mor. Hale tuta! Tak velkú jsem ešče nevidíl jak tenkráte – to ešče jsem bul pohůnek – tenkráte před tú vojnú, co třicet let trvala. Pomatuju to, kerak dnes by bulo. Sedili jsme vně před okny ha dívali se na nebe. Můj nebožtík dědek dobře prorokoval, že bude zle, tuze zle. Von bul ešče z tich dobrých časů ha nosil ešče zlatý prymky na županu i lajbu, nám zbuly jen tuty černý. Ha pak, chudák stará, sám se toho dočkal, haby vidíl, že pravdu prál. Ešče na svý oči vidíl, kerak císařský vojsko nám všechno pobralo, haž nebulo hani kůzlete v mařtali, hani škejby chleba v domě. Von ešče zamlada v zlatejch prymách, ha pak na starý kolena kerak žebrák votrhanej, hladovej! Ha nezbulo mu nic než tuta čakana!
Ó vím, kerak vždycky sluzíl, jak si jen na tu vězdu vzpomíl, ha hdyž se řečílo vo tutich starejch časích. Hale co von! Bulo mu zle, hale co by tepřiva nynčko říkal?! Tenkráte ešče jsme míli náději, hale nynčko – Tuta vězda.« a starci se hlas silně zachvěl, »co tuta nese.«
»Nám nic, na nás pánbůh huž zapomíl,« posteskl starý Váchal. Zraky všech se na něj upřely.
Bylo to těžké slovo a jindy by je, jelikož rouhavé, pokárali, ale v tuto chvíli nikdo ani nehlesl. Zdálo se, že mlčky souhlasí.
Matěj Přibek, co otec jeho starostně pozoroval zlověstnou hvězdu, ležel natažen ve tmavé šatlavě a spal, maje svůj těžký širák pod hlavou. Ruce již neměl provazy svázány. Sen obrovitého Choda, spočívajícího na tvrdé studené zemi, nebyl tuze příjemný, neboť přes tu chvíli sebou prudce trhl a ze spaní vykřikoval.
I ve snu dále zápasil a nanovo se zlobil, že s ním tak zákeřnicky jako s lotrem nějakým jednali, z ničeho jej na rychtě přepadli a provazy svázali.
Ve vedlejší cele, ne méně nepříjemné, seděl Kozina na červotočivém trámci u zdi položeném. Opíraje raněnou hlavu o drsnou a studenou stěnu, obrátil zrak zamyšleně na proužek hvězdnatého nebe, jejž bylo viděti rezavou mříží malého okénka. Dlouho přemýšlel o tom, co se dnes událo. Nebyl nijak sklíčen nebo snad zdrcen.
V nitru jeho se uhostil klid. Klid rozhodnutí a hotové události. Vyjasnilo se mu. Zmizelať nejistota a dusná tíseň blížící se bouřky. Uhodilo, ale tím také zmizel mrak, jenž dlouho již tížil mysl mladého muže, dbajícího své cti. Očistilť jej dnešek a ukázal, jaké je pravé jeho smýšlení, že není tím, zač jej všude měli, i vlastní matka. Také se veřejně stvrdilo, več sám věřil, že práva chodská dosud platila a platí, přes to panské popírání i jejich perpetuum silentium. Co se stalo, nebo co se děje, že Lamminger pojednou stojí tak o majestáty? A teď by se mu měly bez boje nechat?
Vzpomněl na děti, na matku. Jak tam na rychtě se na něj podívala, když jí dal znát, že ví o jejím tajemství, a pak, když ho sem večer na zámek odváděli! Teď jistě jsou všechny pohromadě – děti asi spí, a Hančí, ta ubohá pláče. To se asi děti po něm poptávaly, Pavlík, Hanálka, ta milá hlavička – Zemdlené víčko Kozinovo klonilo se, až je spánek sklopil. Mysl však neznavená zabíhala z vězení ven, přes les, až stanula u lože pod nebesy prostě malovaného, na němž odpočívaly dvě rozmilé děti, klouče boubelaté a plavovlasé děvčátko, nad nímž sklání se mladá žena, pozorujíc blaženě svá dvě poupátka.
Příštího dne odpoledne zavedl Lamminger hosty své, plukovníka hraběte Stampacha a mladého rytmistra hraběte z Vrtby a Freudenthalu do zámecké kanceláře.
V prostranné jizbě, čistě vybílené, bylo příjemně. Hořelť v krbu veliký oheň. Blíže něho usadili se šlechtici do kožených křesel
a pokračovali v hovoru, který už cestou sem zapředli. Trhanovský pán měl slovo.
»Nepřestali by, dokud by kousek pergamenu v rukou měli. Jsou zchytralí, proto teď dlouho mlčeli; ale jak by se jen trochu naskytla příležitost – Neznáte jich, pánové, jaký to tvrdý, houževnatý lid. Lpějí na všem, nač jen poněkud uvykli. Vím, jak bylo se zbraní, když ji musili za mého otce odevzdati. Dost se také bránili, než staré ty pušky a pistole vydali. A ještě ne najednou. Co bylo dohánění, hrozeb, i trestů!«
»Nu, a zvykli si také beze zbraně,« pravil s úsměvem hrabě Stampach.
»Zvykli, ovšem, a tak bude také s těmi listinami.«
»Což byli ti chámové tak po vojensku zřízeni?« ptal se mladý rytmistr.
»I prapor svůj měli i praporečníka.«
»Aj!«
»Ten veliký Chod, který tam na rychtě všechny o hlavu převyšoval, to je poslední jejich praporečník. Ten jej tu odevzdával. Prapor nejpozději odevzdali. Skrývali jej dlouho, až se přece vyneslo, kde je. Byl na Újezdě jako včera ty listiny, u otce toho velikého sedláka. Když jsem tam mušketýra vyslal, nevydali ho, a teprve když jim zle pohroženo, přinesli ho sami. To byla podívaná, ctní pánové! Sám Přibek, ten veliký, jej nesl, a s ním přišla skoro celá ves; otec jeho, rychtář, konšelé a všichni mužové. To byl čestný průvod toho praporu!« dodal Lamminger s uštěpačným úsměvem. »A když ho tu na kanceláři odevzdávali, dal se ten starý Přibek do pláče a nejeden z těch paličáků si oči utíral.«
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте
