a takový štít věkem arci valně pohnědly, ale k té barvě jejich pěkně se nesla za zimy bělostná, zachumelená střecha a v létě zelený baldachýn dvou jasanů, stojících vedle stavení.
V prkenném peření byla neveliká valba a v té stála Dorla, Jiskrova žena, zavěšujíc na bidlo ve valbě kytice zralých, rudých jeřabin, aby tu, až teď mrazy uhodí, pěkně promrzly. Byla o několik let mladší nežli její muž. Vypadala statně, mladě, jako dívčí ještě. Za svobodna byla vzácnou a mohla si dost vybírat. Nechala všech, i dost možných chlapců, a vyvolila si veselého dudáka.
Do té chvíle volby své nelitovala, jen toho sobě často v duchu přála, aby buď Jiskru z dudáka na něco jiného mohla přeměnit, nebo aspoň aby více doma zůstával a tolik se netoulal. Často, často si také pomyslila na děcko, že by se jí pak nestýskalo.
Dnes Jiskru měla doma.
Svědčily o tom veselé zvuky, jež ze světnice se ozývaly. Sám Jich nevyluzoval; jeho žák se pokoušel, aby svedl skočnou notu. Jiskra byl ještě mladý dudák, ale sláva jeho šla již za rodnou ves, do sousedstva, a staří o něm říkali, to že bude strážský Kuželka, jemuž na celém Chodsku, ba v celém Plzeňském kraji nikdo se na dudy nevyrovnal. Dost a divných věcí si o něm vypravovali, ač léta letoucí byl na pravdě boží, jak krásně hrál, že při jeho hudbě sochor v pytli tancoval, jak v Praze při dvoře ukázal, co umí, tenkráte, když tam krále korunovali a kdy Chodováci měli ještě svá práva. To že také o strážském nebožtíku Kuželkoví vypravovali, že hodně nachmelen – a kterýpak dudák by to vydržel bez vlažení – jednou pozdě v noci zabloudil v lese mezi rochce a že padl tam do »vlčího hrdla«, do kterého pak přibyl rozmilý host chlupatý a zubatý, jemuž až do ranního svitu hrál, až hajný, přiváben muzikou a pronikavým vytím, dudáka z té trampoty vysvobodil.
Strážský Kuželka byl otcem a mistrem všech dudáků v okolí. U něho se vyučil také starý Řehůřek, u toho jeho syn Jiskra, a ten už také měl několik učedníků. Učil na housle i na dudy, ač neznal ani noty. Co mu kdo zazpíval, to zahrál na ten neb onen nástroj. Když v hospodě veselé tanečnice ho obstoupily, šátky proti němu mávajíce, a jedna z nich začala jasným hlasem zpívat písničku zbrusu novou, které dosud nikdo nezaslechl ani notou, ani slovem a která se snad teprve včera nebo v tu chvíli jarého vzrušení zrodila, Jiskra Řehůřek mlčky poslouchal první »verš«, usmívaje se, hlavou pokyvuje a jenom střevícem zlehka do taktu přiklepuje; ale jak zpěvačka chystala se k druhému verši, již zahrál Jiskra melodii na housle, společník jeho, šedivý tatík, za ním na bručivé dudy, a jonáci, chopivše se děvčat, začali kolo.
Aby to také dokázali, aby cokoli zahráli, k tomu též vedl své žáky, a v tu chvíli Kubu Konopíkova, výrostka asi šestnáctiletého, plných červených tváří, jeřabatého. Byl začátečníkem, jemuž Jiskra celé dudy ještě nesvěřil. Kuba pískal dosud jen na »předničku«. Na dané znamení umlknuv, stoje před Jiskrou sedícím na lavici u stolu, čekal, co mistr řekne.
»Slyš, Kube, ešče tě jednu povím ha tu mi zapískáš. Víš tu: Náš pan falář pěkně káže.« a mistr zazpíval nápěv.
Kuba začal, ale vtom ho Jiskra zarazil:
»Hindle de k nám Kozinuc sedlák hejtu. Běž si dym. Zejtra zas přijď v tuten čas.«
Kuba se nedal dlouho zvát. Mžiknutím byl ze stavení. Jiskra vstav patřil ven oknem, očekávaje blížícího se hosta.
V ten okamžik zašramotilo něco na peci. Usedlť tam na chudém lůžku, na němž byl dosud tiše ležel, muž dlouhých vlasů, silně prokvetlých, starý dudákův otec. Byl slepý a nějak »stúnavý«, neboť zakašlal a těžko oddychuje se ozval:
»Stálo se něco, že de k nám Kozina v tuten čas?«
»Ne, táto, nevím; snad hani nejde k nám, hale jen tak kolem.«
Venku se ozvaly hlasy. Dorla, nachylujíc se z valby, mluvila s mladým hospodářem, jenž se ptal, je—li Jiskra doma. Vtom dudák
stanul na prahu usmívaje se a zval hosta dále. Dlouho však nepobízel, neboť jak Kozinu dobře znal, ihned uhodl, že nepřišel jen tak »hejtu«, ale že by mu něco v soukromí rád řekl.
»Jdeš—li do lesa, vyprovodím tě na kúsek,« dudák sám se nabídl.
»Hano, jdu se podívat, jak ten vichr nadělal mnoho vejvratů.«
Jiskra, vskočiv do světnice pro čapku, ubíral se k tmavému boru, nic nedbaje, že Dorlu, přišedší z valby punebím na síň, málo tím potěšil.
»Tak se vždycky dije. Buď se nám túlá, buď hdyž někdo sem zablúdí, tak ho ešče sám vodvede. Sedlák jistě chtíl do sencí.«
Tak, vešedši do světnice, žalovala na muže starému tchánovi, jenž se znovu na Kozinu ptal. Uslyšev, že již odešel, mlčky zas ulehl. Na tváři jeho bylo patrné nemilé zklamání. Každý, kdokoliv sem na samotu zavítal, byl zvláště starci vítaným, neboť každou návštěvou ušla mu spíše chvíle času nekonečného, slepotou trapného; ale zvláště rád vídal mladého Kozinu, svého dobrodince a ochránce, jenž mu před desíti lety život zachoval.
Tenkráte šel starý Řehůřek do Trhanova, kdež za nemocného puklaře měl hrát. Nad Trhanovem, když se ubíral lesem Křížinovcem, zastavili ho dva myslivci, oba Němci, ze zámku trhanovského, oba patrně již notně zmoklí, neboť jazykem těžko vládli. K potupě však chudého dudáka sloužil jim ještě dost. Nejprve se Řehůřkovi smáli, ale když pak je odbyl a chtěl dále jít, poroučeli mu, aby jim na tom místě zahrál, a dávali mu chámů a bídných psů robotných.
Tu se vzbouřila v dudákovi chodská krev; zostra odpověděl a nezalekl se ani pak, když oba Němci jako rozzuření medvědi začali se naň sápat. Rychle shodil svůj nástroj z ramene a bránil se; měl však jenom holé ruce, oni pak každý po tesáku. Tenkráte byl by zajisté zahynul, ale když bylo nejhůře, když krví všecek zalit k zemi padal, vyrazil z houštiny Kozinův Vlk, jenž na jednoho ze surovců sám skočil, druhého pak vtom čekanem udeřil mladý Kozina, za psem vzápětí na pomoc chvátající. Vzteklivce zahnal, Řehůřka, jenž byl bez sebe, domů odnesl. Tenkráte starému dudákovi oko vyrazili;
druhé pak, jak ještě ležel ran plný, tak se zanítilo, že zanedlouho také na ně oslepl.
Od těch časů vedl smutný a jednotvárný život a povyrazil se jenom tenkráte, když ho syn vzal s sebou do krčmy nebo na spoušťadla, aby hrál prim, na housle, nebo když za syna doma »vyučoval«.
Od těch časů byl mladý Řehůřek – Jiskra – Kozinovi ještě příchylnější. Bylť mu vděčným i za to, že se táty tak ujal, i za to, že starce pak všelijak v nemoci podporoval a často si s něčím na něj vzpomněl. Synek pak z bohatého statku, starého, váženého rodu, od chlapectví přál vtipnému synu dudákovu. Již tenkráte, když stádo pásal, míval vždycky Řehůřka u sebe. S ním byl vůbec nejraději, a šel—li »hejtu«, pokaždé zamířil k osamělé dudákově chalupě.
Pak, když oba v »chlapce« dospěli, když už mohli chodit »volát«, stal se Jiskra Janovým důvěrníkem, a když pak mladý Kozina se oženil, spolek obou mladých mužů utužen ještě
