černý. Nechtěl se už více vyptávati. Povozník jel mlčky, pak pojednou zarazil, seskočil, aby zatáhl za řetěz, neboť měli sjeti z kopečka a stmívalo se. Sotvaže však opět usedl, hned se zas dozadu otočil, už netvárný v siluetě, jak se mu čepice, hlava, ramena v límcovém starém plášti temnem nějak rozplývavě šířily, a zase na Věka, tak tedy že hledá kvartýr, a to že by Strnadka a Vopleštilka, a u Oseckých, tam že by bylo, taky u Vandasů – Celou řadu studentských bytů uváděl.
Věk poslouchal, také se na ty byty sem tam optal, ale ne už s tou horlivostí jako prve. Ochaboval, umlkal, až pak se zase vzpružil, když se před nimi začervenaly v hustém šeru litomyšlské věže, zámecká, piaristského kostela, a níž pod nimi věž nad městskou branou.
Projeli předměstím většinou dřevěných příbytků, jichž okna rudě zářila stromovím zahrad, kolem „sboru“, projeli tmavou branou do dlouhého náměstí, vroubeného vpravo vlevo podsíněmi. Osvětlení nemělo, podivné štíty starých domů tratily se v temnu, průčelí černě splývala; jen okna rudě z nich vyzařovala. Podsíně dole také bez osvětlení, ne však docela bez světla. Zář z krámů padala do nich jasnými pruhy a zardělý, mihavý svit dřevěných luceren, jež měly prodavačky pečiva na krámcích při pilířích oblouků. Rušno tam bylo, lidé chodili vzhůru, dolů, dva tmavé proudy, z nichž šumělo až do náměstí. Věk, jak povozník jej vezl celým prostranstvím, zvolna, neb koník šel už jen krokem, zeptal se na paní Jetmarovou, snad že bydlí tu někde. „A ne, tady ne, až za rynkem, hned za branou —“ Ukazoval bičem před se, pak vpravo, na tupý úhel náměstí, tam že je Černý medvěd, jak o něm povídal. Trhnul prudčeji opratí. Proti nim přijížděl kočár tažený čtyřmi, pošta nebo diligence, nebylo dobře rozeznati, v temnu hrkotal vysoký, dlouhý, jako mátoha, v kmitavé záři svítilny na voji mihli se koně, po břicha zablácení, až se z nich kouřilo. Přijeli, kočí na kozlíku zatroubil. Nota, jindy veselá, rozlehla se zaraženě opuštěným náměstím, tmou říjnového večera, v níž se kolébal cestovní povoz jako černá kra.
Věk, vyrovnav se s povozníkem, sestoupil do klenutého a dlouhého průjezdu U medvěda, visutou lucernou chatrně osvětleného; mezi kočáry a okroči v něm umístěnými, pak po několika schodech dostal se do prostorné hostinské jizby, kdež na stolech hořely lojové svíčky v dřevěných svícnech s íidibusy, kdež sedělo několik cizinců a vpředu, ve „formance“, několik kočí. Dlouho se tu nezdržel. Byl roztřesen celodenní jízdou, utrmácen, toužil po loži —
Ráno vyšel se podívat na město. K tetě bylo ještě příliš časně. Vycházel chutě, s jasnější myslí. Tvrdým spánkem osvěžel, ráno bylo jiskrné a při snídaní mohl se vyptat na tetu. S šenkýřkou se dal do řeči. Povozník včera mluvil pravdu. Alespoň šenkýřčiny zprávy také tak vypovídaly. O páteru Kornelovi však víc. To také uslyšel, že k Jetmarům docházel a z toho že lidé namluvili, to že za Máli, že se mají rádi už od studentských let.
„A kdyby,“ bránila hospodská, „ať si mají, co je komu po tom; a bylo to ve vší počestnosti, žádný nemoh nic říct, jen co je pravda – A vždyť by stará Jetmarka nic špatného nestrpěla, to pánbůh chraň.“
Věk cítil, že ta obrana je bezděky i proti němu, že také v duchu obviňoval. Než nevzpíral se, nepochyboval o šenkýřčiných slovech, neboť mu uvolňovala. Myslil na ně, i když vyšel, na své příbuzné, jak dobře kombinoval, jak s psaním a co Máli, až se k ní přihlásí a poví, kdo je.
Šel náměstím. Ze dvou, ze tří domů vyváželi hnůj, z jiného výpalky. (Měliť v tomto polařském městě v domech v náměstí dle staré výsady pálenky.) Na podsíních placho; živěji poblíže brány, kterou přijel, před poštou, patrovou budovou mansardové střechy, kdež prováděli uhnaného koně vychrtlého kurýra v plášti a vysokých botách, jenž před chvilenkou přiharcoval a jemuž právě vyváděli z dunivého průjezdu rozlehlé pošty podloženého, svěžích sil.
Za poštou v táhlém, nevysokém návrší renesanční zámek v zahradě a nevelkém parku, vpravo od něho přes cestu piaristská kolej, kostel, gymnasium, z této strany patrové, jednoduché stavení s věžičkou na střeše. Bylo tu ticho. Prostranství před ním nehemžilo se ještě studenty. Věk se tam zadíval. Sem by tedy měl Vašík —
V kostele, vysokém a prostorném, sloužilo několik kněží mše. V lavicích skoro prázdno, u hlavního oltáře plněji. Rada piaristských kleriků se tam v oratoři modlila. Věk prohlížel kněží u oltářů; jeden z nich staroušek bílé hlavy, ostatní muži nejlepších let. Kterého z nich, vzpomínalo srdce otcovo, bude mít Vašík, přijde-li sem, před kterým z nich se snad bude třást, ztupí–li jej někdo z nich pro němčinu jako jej před léty na Novém Městě pražském, kdy ho za vlasy třepali a nadávali mu „du Raker-Šlovake“.
Do konce nevydržel. Neměl stání, nemohl se dočkat rozhodnutí a také spěchal, aby ještě dnes se mohl vydati na cestu. Obešed klášter, pustil se kolem jeho zahrady podél vysoké zdi, jež zbyla ze starého městského opevnění, a dostal se tak k horní bráně. Za tou, věděl od povozníka, bydlela teta.
Její dům stál v řadě při silnici, vedoucí na Moravu. Byl úzký, o jednom patře. Vůz stál před ním, u vozu však nikdo a nikdo také na síni. Z té vedla vpravo úzká šíje na dvorek a několik dřevěných schodů se starobylým dřevěným zábradlím nalevo do zvýšeného přízemního bytu vzadu. Všude ticho a prázdno. Ani v předsíni, dost šeré, do které Věk nejprve vstoupil a v níž se zarudle třpytilo měděné náčiní na stěně, nikoho nezastal. Sklené přepažení dělilo ji od vlastní jizby, prostorné, dřevěného stropu.
Tam u okna zahlédl nějakou ženskou světlých vlasů, sedící u rámu, a proti ní selku v pestrém šátku na pokos, v bílém „ožidlí“, nabíraném kolem krku. Neslyšeli, že někdo vstoupil do předsíně, a Věk hned dále nepokročil a prohlížel ty tam u okna v plném světle jasného rána, vlastně selku ne, nýbrž tu druhou u rámu, u vyšívání, světlých, na pěkné čelo hladce přičesaných vlasů. Měla bělostný lehký šátek křížem přes ňadra; nad ním na hrdle zahlédl černou sametku. Byla v tmavých šatech krátkého života, úzkých rukávů. Nějak ušlechtile Věkovi připadla, jako z cukru. „Jistě Máli,“ usuzoval.
Když vstoupil, klidně se obrátila. Nebyla již mladistvě svěží, dobrých třicet let bylo jí znáti ve tváři už vadnoucí sličnosti. Ušlechtilý nos a modré, velmi pěkné oči připomínaly ji nejvíce. Když Věk pozdravil a přistupoval, bezděky přimhouřila zrak.
„Ach, krátkozraká,“ mihlo se mu, „to snad ta zmýlená v psaních —“ Jak se přihlašoval, všiml si vyšívání v rámu, bělostným hedvábím na sněžném kmentu nějakého selského čepce. Jak řekl, kdo je a odkud, rázem rozevřela sestřenice oči jako u vyjevení a zardělý stín se jí kmitl pohublou, jako unylou tváří až do čela.
Jak rychle vstala, uzřel Věk, že je slušně vysoká, hubená, ale pěkně urostlá. Cos jemného, aristokratického bylo v jejím zjevu, až překvapovalo v té prosté měšťanské světnici starého, jednoduchého nábytku, z něhož na tmavé polici svítily kovově bělošedým leskem hojné cínové talíře, konvice, misky a mísy, patrně dědictví po otci cínaři.
Máli Věka uvítala, ruky však nepodala. Zapomněla na to v rozpacích; ještěže selka vstala, jadrně
