ek Alois
F. L. Věk (Díl druhý)
I. O RODU A ERBECH SVATÝCH TŘÍ KRÁLŮ, TÉŽ O JINÉM PŘÍBUZENSTVU; KAPITOLA NEUČENÁ
P. Matouš Vrba, kněz deficient, psal na velkém archu rukodělného papíru s hrubými okraji, sedě u psacího černého stolku s dřevěnou mřížkou. Stůl ten plný papírů a knih různě vázaných stál u okna klenutého pokoje, a přece neměl plného světla, ač bylo drahně po ránu. Nedávalť nevlídný den února měsíce (bylo r. 1790) světla jak náleží.
Než šedovlasý kněz v tmavohnědém kabátě, hrubě obnošeném a šosatém, v úzkých nohavicích po kolena a černých vlněných punčochách a ve střevících toho nedbal, aniž toho, že venku prší a se chumelí. Všechen Dobytčí trh, na nějž bylo odtud viděti, tratil se v té plískanici, a polozbořený chrám Božího těla před kostelem sv. Ignáce i domy opodál stojící před ježovitskou kolejí, tenkrát už nemocnicí, prorážely jen jako zahnědlé, veliké stíny neurčitých obrysů šedým, mlhavým vzduchem.
V pokoji knězově, plném starých obrázků a obrazů malovaných na deskách i na plátně, i sošek ne mladších s polychromií valně sešlou, bylo milo. Velká bílá kamna v koutě za postelí pod tmavozelenými nebesy příjemně vydávala teplo. A ticho tu bylo. Kněz prací svou všechen zabrán pokyvoval šedou hlavou, tu méně, tu živěji, a mručel přitom nějak s citem, jak si mezi zuby říkal verše, jež z knihy opisoval. Občas třel si přitom rukou levé koleno. Pobodávalať ho tam bolest a tu tím hlazením hleděl uchlácholiti.
Vedle v pokoji, do něhož dvéře byly pootevřeny, někdo se prudko rozkašlal. Pak, kdy kašel utichl, ozývalo se odtud polohlasné odříkávání, patrně nějaké modlitby nebo z breviáře, až po chvíli zase prudký kašel modlení přerušil. Toho okamžiku někdo zaklepal na dvéře předního pokoje. Páter Vrba neslyšel; teprve když se dvéře otevřely, obrátil se překvapen, a mávaje prudko levicí, volal zostra:
„Zavřít! Táhne! Zavřít!“
Na tomhle druhém „zavřít“ bylo znáti, že P. Vrba už zuby zatíná. Dvéře zapadly a v pokoji stanul vytáhlý student, výrostek šestnáctiletý, modrooký, čiperný, bez pláště, bez klobouku, jen tak v tmavé kamizole, nesa v ruce knihu. Bylo patrno, že nepřišel přes ulici, nýbrž že je z domu.
„Co chcete? Co chcete?“ kněz na něj pořád zhurta. „Proč nejste ve škole?“
Student, znaje dobře svého souseda, nic se nezarazil, ale s úsměvem, jak také přišel, odvětil: „Mám odřenou patu.“
„Patu! Žádnou patu! Latinský bolobřich! Nemáte pensum, praeparationem –“
„I mám, velebný pane, preparaci mám – ale – tak prosím –,“ a nadzvedl zrovna levou nohu, aby nevěřícího upozornil, že nemá na ní střevíc jako na pravé, nýbrž plstěnou bačkoru.
„Hm – opravdu! A také levá. Ty levé! A tak co poroučíme, panáčku –“
„Prosím, já dělám pensum, ale tadyhle v té knize, co mně ráčili půjčit, v té nic není –“
„Tak? Že není?!“ vyjel kněz zostra. „A když to tady není, tak to nikde není. Takové chrie krásné! Ale – abyste viděl –,“ a vstav jal se na stole v knihách přehledávati: přitom dále broukavě mluvil:
„Takovou krásnou knihu! Ale počkejte – A co dělá pan Held?“
„Je v koleji.“
„Vidíte? – Kdepak je ta kniha? – Ten jinak chodí do školy.“
„Když nemá odřenou patu.“
„No to nemá, pravda – No tak, Toníčku – Už ji mám.“ A obrátiv se s knihou v ruce k studentovi, dodal:
„A čte pan Held?“
„Pořád –“
„A hraje na housličky, co? A vy?“
„Také čtu.“
„Alcibiada od pana Meissnera, toho frajmaura, viďte, nebo jiné takové –“
„O to ne, velebný pane,“ vpadl student živě do řeči. „Čtu teď Beckovského.“
„Tak? No, to rád slyším –“ A líce knězovo se vyjasnilo. Než upřev své hnědé, bystré oči zkoumavě na tvář mladíkovu, nedůvěřivě dodal:
„Jen jestli –“ Vida však, že se student přestal usmívati, že byl tou nedůvěrou nemile dotčen, ihned chlácholivě obrátil:
„No no, Toníčku – věřím, věřím – a za to vám něco přečtu. Počkejte,“ a vzal arch papíru, na němž prve psal. „Tak dobrý pozor – To jsou verše! V těch je mnoho! M. Clemens Žebracenus to napsal, jadrná věc!“
A vážné, dále však živěji a s ohněm četl:
Czechias antiquum, populosum et nobile regnum
hic fuit; atque fuisse sat est; jam nominis umbram
vix retinet; jam pressa jacet, jam diruta torpet.
Umlkl na okamžik, pak opakoval, nehledě do listu, nýbrž do studentovy tváře:
„Jam pressa jacet, jam diruta torpet. Rozuměl–li jste, Toníčku?“
„Rozuměl. České království že – že – já nevím, jak bych to česky – dass es – dass das –“
„Dass es – dass das – Vidíte, ani svým jazykem nedovedete říci. Miseria! To ty německé školy; za to vy nemůžete. Ale slyšel jste, že to staré vznešené Království české utištěno, jako povaleno –“
Studení hleděl udivené na P. Vrbu; bylť patrně více jeho rozhorlením překvapen nežli dojat verši mistra Václava Klementa Žebráckého.
„Nerozuměl jste –,“ začal zase šedovlasý kněz, „no, však porozumíte. Jen čtěte Beckovského, a tu máte tu knihu, tam jistě něco najdete na pensum. A jen česky čtěte, Toníčku, ať umíte mluvit, a pan Held, ten ať mne navštíví, třeba s kytarou nebo houslemi, pan farář bude rád.“
Student se poklonil a potěšen, že si nese nový, vydatnější pramen k svému pensum, vyklouzl ven a nevšiml si ani, že v ten okamžik vyhlédl ze dveří sousedního pokoje stařec hlavy skoro úplně holé, hladce oholený, vysedlé brady a zapadlých, ale čiperných, velkých očí a tváře usmívavé, podobně oděný jako P. Vrba, maje však místo kolárku na krku černý hedvábný obojek, jenž mu až po bradu sahal. Stařec, také kněz na penzi, někdy farář v diecézi hradecké, slušně kdys vysoký, teď věkem již přihrbený (byl dobrý osmdesátník), držel v ruce breviář, z kterého prve říkal.
„Co to tu máte, Matoušku?“ ozval se.
„Měl jsem kázání, pane faráři,“ odvětil P. Vrba a sedl u stolu a zase hladil koleno, na které byl v horlivém rozhovoru se studentem zapomněl.
„Bez mého povolení. A komu jste kázal, tomu pudivítrovi? Kdybyste raději to nečasi zažehnal, nedrhl byste koleno – tohle nebývalo – ne, nepamatuju – když bylo jaro, bylo pořádně jaro –“
„A když zima, tak zima.“
„Ale ne takováhle. Co vy, Matoušku, pamatujete,“ odvětil durdivě farář.
„To ne – to nepramatuju – kdepak já –,“ a „Matoušek“ si přejel husté šediny. „To leda P. Lang – nebo Fulgentius
