mocné zlaté joujou, zelenavé spodky po kolena a boty s kopnami. Snažil se jednat a mluviti vážně a důstojně. Než nebylo mu to přirozeno. Na strojeném mluvení jevilo se to nejpatrněji. Přitom musil si každý povšimnouti jeho mocného, zažloutlého chrupu, na nějž hořejší ret takřka nestačil, aby ho zplna zakryl, jmenovitě mohutné přední zuby široké. Host mluvil německy; ohlásil, že se jmenuje Lidl, že je majitel domů na Starém Městě a že hledá P. Vrbu. Ten hlavou pokynul, a obrátiv se po faráři, pravil: „A tu je pan farář Hejna.“
A k měšťanu zase pravil:
„Prosím, umíte česky?“
Ten překvapeně odvětil:
„Jak by ne – vždyť jsem Čech, ale mluví–li člověk s učenými pány –“ P. Vrba se ušklíbl a rychle pravil:
„Já se proto ptal, že tuhle pan farář, a je také učený pán, neumí německy.“ Pan Lidl neutajil svého překvapení.
„Jsem ještě ze starých škol,“ ozval se usmívavě farář z lenošky. „Latinsky, česky, nic jinak, jak to dříve chodilo.“
„A dobře,“ zostra doplnil P. Vrba.
„Pravda, pravda –,“ přisvědčoval měšťan nějak na rozpacích. „Ale teď německá řeč panuje – Člověk už tak uvykl – A děti, ty ještě víc, ty to mají ze škol.“
„A nečtou česky.“
„Česky?“ tázal se udiveně pan Lidl. „Ale copak, velebný pane, leda minucí.“
„Tak? A noviny?“
„Ano, máme Vídeňské a jedny francouzské. To syn –“
„Ale české –“
„Ach, ty jsou jen pro sprostší –“
P. Vrba sebou bezděky škubl a přisvědčiv ostře a ironicky: „Tak tak –,“ rozbalil jako náhodou, ale dost nápadně číslo Krameriových novin, jež v ruce držel, a otázal se zkrátka, čeho si pán přeje. Pan Lidl se mu nevěda špatně doporučil. Ale host tak zkrátka neodpověděl. Začal, že slyšel, že velebný pán se vyzná znamenitě v historii, že má sbírku obrazů a soch, a ohlédl se po stěnách, po obrazech i po sochách; ale vtom už mu P. Vrba vpadl do řeči: „Ano, co jsem před ouředními vandaly a židy z kostelů zachránil – Ale co je to –“
Pan Lidl, nedbaje návalu knězova rozhorlení, pokračoval, zase německy, že slyšel, že on, P. Vrba, má mnoho rodokmenů sepsaných, že má všecky staré rody šlechtické jako v malíčku, a on, Lidl, že má také napsaný rodokmen.
„Šlechtický?!“ zvolal P. Vrba překvapen a ne bez ironie.
„Vlastně dva,“ odvětil vážně a s pochlubou měšťan, „svého rodu – a pak – svého strýce – Jistě znají, velebný pane – von Kvetnitz – můj pan strýc, major von Kvetnitz.“
„Materna? Materny z Květnice znám, rod starožitný –“
„Ano, ano – z těch je pan strýc, von Kvetnitz – a my – náš rod – Lidlové ‚von Lidlowa‘, tak jsme se dřív psali – znám všechny – ráčejí také jistě znát – znám je až do minulého století – to jest ode mne až do Františka Norberta Lidla – až do toho – tak do roku 1670.“
„A pak je konec,“ vpadl P. Vrba česky.
„Ne, konec ne, to jest – pak nejsou matriky – a tak dále a jiné papíry; ale dál zas, na konec šestnáctého století, to mám zase dva předky.“
„Teda jim schází prostředek.“
„Mezera tak padesáti, šedesáti let,“ pan Lidl mluvil už zase německy. „Hledal jsem dost, ale tady v těch letech – sice bych měl jednoho předka i v těch letech tak okolo 1640 – ale –,“ a teď nastal obšírný výklad o tom osamělém předku z r. 1640 (jmenoval se Ferdinand Euseb Václav), k němuž nebylo žádné listiny, žádné spojitosti. A ten měl býti oporným pilířem, přes nějž by se dal vésti most rodinné souvislosti z věku do věku a který by mohl obnoviti slávu starého rodu šlechtického, na niž že má právo, pan Lidl se domníval.
P. Vrba byl už nepokojný, starý farář v lenošce častěji si šňupl než jindy; ale usmíval se zpočátku vida, jak Matoušek začíná sebou neklidně vrtět a šiti pro ten nekonečný výklad plný rodopisné fantazie. Ale pak, když pan Lidl, nechav nejistého předka Ferdinanda Eusebia Václava, jal se vykládati o svém rodokmenu z jiného konce, a také o jeho příbuzenstvu, o těch „von Kvetnitz“ a druhých „von Dubnitz“, přestal se už usmívati. Sevřev rty zapadlých úst, takže stařecká brada více vyvstala, začal suchými prsty svými bubnovati po lenošce a mrzel se, že Matoušek tomu výkladu neučiní přítrž, a zase na toho souseda se durdil, že se nedá nijak vytrhnou ti.
Pojednou, když Lidl uvedl, že ten předek ne docela jistý, Ferdinand Euseb Václav, byl dle všeho spřízněn s Kapouny ze Svojkova a tím že by přišli Lidlové do příbuzenstva i s Lobkovici, škubl sebou P. Vrba a náhle vstav, hnal se ke skříni opodál stolu a otevřel ji. Byla plna knih, většinou starých, velikých a hrubých. Pan Lidl překvapen umlkl a hleděl na zamračeného kněze, jenž přejev rukou hřbety knih vzkřikl, blýskaje očima: „A také se Šternberky.“
Pan Lidl vyvalil oči; veliké, milé překvapení změnilo jeho všecku tvář. „Je–li možná, velebný pane!“
„A proč by nebylo! Tady v těch to je – ale jsou to, pane, samé české knihy a ne minucí, žádné kalendáře – Českým není co věřit,“ dodal kousavě. „Ale tadyhle –,“ a sáhl níž a vytáhl foliant v hnědé koži vázaný, „ten je v německé řeči, ten to dokáže stran těch Šternberků. A ještě jiné příbuzenstvo. A vyšší, milý pane, ještě vznešenější.“
Rozevřev knihu, chvilku v ní listy převracel, těkaje očima po textu, až uhodiv prstem na místo, zvolal: „Tak prosím – Herr von Lidlowa.“
Tomu bylo té chvíle velkého pro něj napětí více než jindy vidět jeho přední mocné, žlutavé zuby. A z kněze očí nespustil. Ten hledě do knihy jal se vykládati, přičemž chvilkou mrskl chytrým svým okem po měšťanu nehnuté naslouchajícím. P. Vrba začal zdaleka, že svatí tři králové, jak P. Hermann Grombach dosvědčuje a Boronius za jisté má, od Abraháma pocházejí, ale ne ze Sáry manželky jeho, aniž z Hagar děvečky, nýbrž z druhé ženy jeho Cetury, a že sv. Kašpar měl, jak také Paprocký svědčí, v erbu devět zlatých hvězd v modrém poli, a sv. Baltazar měsíc a zlatou hvězdu, také v modrém poli, a sv. Melichar pak, jenž prvotně se Cheriperimel nazýval, ten že měl v erbu nahatého mouřenína s purpurovou točenicí a s oštipem v ruce a na tom oštipn korouhvičku.
Pan Lidl byl tím nenadálým úvodem nemálo překvapen a do jisté míry zklamán. Než ani nehlesl, čekaje trpělivě, co bude dál; důvěřovalť učenosti P. Vrby, jehož vědomosti genealogické čtvrtní farář mu, když v matrikách hledal souvislost s tím nejistým předkem Ferdinandem Eusebiem Václavem, do nebe vychválil.
A
