spustil se zase hustěji. Ti odcházeli a jenom jediný blíže k sedlákovi přistoupil. To ten mladý třicetiletý muž, jenž před chvílí sem z krámu České expedice přišel. Byl slušně vysoký, štíhlý, v pudrované vlásence s copem, v klobouku, maje na sobč tmavozelený kabát širokého a v týle vysokého límce. Velké, modré jeho oči vlídného výrazu již chvíli pozorovaly starého sedláka. Napjatě naslouchal jeho výkladu jako žádný z okolostojících, a když staroch udal nejasně a obrazně příčinu, proč prý císaře Josefa zavezli, dotkl se sedlákova ramene a optal se, odkud je.
„Z Poděbradská,“ odvětil staroch, nadzvedaje svou beranici na pozdrav neznámému pánovi.
„Pojďte se mnou; vidíte, tamhle –,“ a pán ukázal na policejního strážníka, jenž v plášti a v gamaších, maje šavli na řemeni přes rameno zavěšenou a v ruce hůl s třapcem, blížil se směrem od Uhelného trhu. „Měl byste oplétání, že tu na ulici kážete.“
„Mluvím pravdu, jemnostpane –“
Pán se usmál a pravil: „Vím, odkud ji máte. Kam vlastně jdete?“
„Semhle, do České expedicí.“
„Také tam jdu. Jsem odtud.“
„Vždyť je to pan Kramerius sám,“ zvolal vetešník, jenž znovu opustiv svůj krámek, přistoupil ke zbytkům houfce, aby zvěděl, co „pan soused“ vyjednává s tím potrhlým písmákem. Ten, jak uslyšel Krameriusovo jméno, trhl sebou, a upřev zapadlé své oči na mladého muže, živě zvolal:
„Je–li to pravda, že oni jsou pan Kramerius, co vydal Knihu Josefovu?“
„Jsem, a vydal jsem tu knihu, ale už, pantáto, pojďte – Jdete jistě ke mně, a je zima –“
Zamířil do svého krámu. Sedlák poslušně za ním. Když strážník došel, stály tu jenom asi tři ženské – ostatní posluchači starochovi se zatím rozešli – a ty si ještě povídaly o starém sedláku a co tu říkal, že císař neumřel, ale že ho někam zavezli; a jedna s úsměškem dodala, bude–li to také v novinách, snad že to pan Kramerius také vytiskne.
Starý sedlák stanul uctivě smeknuv v České expedici, v klenutém to krámě, jenž příčnou zdí byl na dvé rozdělen. Příčná ta zeď, vycházejíc od zadní stěny, nedosahovala až ku přední, k oknům, takže bylo volné spojení mezi menší místností, ne tak hlubokou, kteráž byla vstupujícímu z ulice nalevo, a mezi místností větší, zrovna proti dveřím, kteráž byla sice úzká, ale hluboká. Podél té příčné zdi stály regály, jakož i v menší místnosti, za pudlem a psacím stolem, plné čísel Poštovských novin a knih, nových, tu vydaných, i starých českých tisků, namnoze velikých a hrubých.
V přední místnosti stála u zdi proti regálům prostá dlouhá lavice, nyní prázdná. Před pudlem čekali tři lidé, mezi nimi forman z Vysokého, jemuž pomocník Krameriův zavazoval právě balík knih. Kramerius, sotva vešli, pravil s nelíčenou vlídností ku starému sedlákovi:
„Tak vítám vás. Jdete ke mně? Co mně nesete, pantáto?“
Sedlák složil pytel na lavici u zdi, a rozbaluje ho a vytahuje z něho onu hranatou věc, mluvil:
„Vzácně učený pane, já sám nic – ale tuhle stará Brtková z Milčic –“
„Ach, z Milčic! Tam máte rychtáře Vaváka.“
„Ano, vzácný pane, Františka Vaváka; ten má dary Ducha svatého a jest rozšafný a v písmách honěný. Však právě s ním, teď tomu jest šest let, jsem viděl blesk toho mocného světla –,“ a staroch, povytáhnuv z pytle dřevěné, červotočivé pouzdro, věkem a kouřem, jak ve skrýších a pak u stropu na tramě leta letoucí odpočívalo, všecko zahnědlé, až zčernalé, obrátil se po Krameriovi. Ten tím obratem překvapen se otázal:
„Jaké mocné světlo?“
„Které vyšlo jako slunce na den; však o něm jejich péro všecko jak náleží vypsalo, stalé věci i proroctví.“
Kramerius, už na ulici poznav, že staroch, patrně přepilný a hloubavý čtenář, má všecky obraty svého výkladu, ano celé věty z Knihy Josefovy, kterou on, Kramerius, před šesti lety vydal, pokývl hlavou a pravil:
„Ach, císaře Josefa – Tak vy jste ho také viděl –“
„To štěstí přálo mým očím – jak jsem prál, před šesti lety. Jeli jsme s rychtářem, jako s Vavákem, do Prahy. Tenkrát zrovna bylo držáno veliké cvičení vojska, skrze oheň, jako by vojna byla, a tak bylo všude u Prahy za té patálie vojska jako čečetek. A nad hloubětínskou hospodou jsme, pane, uvázli. Nemohli jsme dál –“
„Pro vojsko.“
„Ba tak, pro vojsko. A když to konce nemělo, uhnuli jsme se nalevo, a tu se stalo, bylo to zrovna nad Kamencovou hutí, že nás císař pán dojel. A jenerálové s ním, Laudon, Lasy a hrabě Kinský, a zrovna vedle nás jel císař na koni. Já bych ho byl, pravda, nepoznal, ale rychtář, ten ho poznal podle malování; a tu jak císař pán a to komonstvo dojíždělo, vzkřikne rychtář: ‚Císař!‘ a z vozu dolů, a já za ním, a klekli jsme. Ó vzácný pane – já se div netřás – strachy i radostí.“
Kramerius vida, že by nadšený ctitel zesnulého panovníka zase zabočil, přerušil jeho řeč otázkou:
„A co on, císař?“
„Tuť jsem sám uviděl jeho sprostnost; už zdaleka kýval rukou a povídal: ‚Vstávejte! Vstávejte!‘ – a když dojel, koně zastavil a na nás promluvil, odkud jsme. Já, pane, mluvit nemohl, ale rychtář, ten jadrně povídá: ‚Z Poděbrad, z panství Jejich císařské Majestátnosti.‘ A on zas: ‚A co to vezete?‘ A rychtář prál: Ječmen, Milosti císařská.‘ A tu císař, zač je ječmen, a rychtář na to, že za dva renské a za groš. A vtom jeden jenerál hned vedle císaře, řekli nám pak, že to byl Laudon, povídá: Jeden strych.‘ A rychtář přisvědčil, že ano. A pak jeli pryč – a my ještě stáli a dívali se A tak jsem se sytě podíval na toho nejlepšího přítele nás ubohých sedláků. A bylo mně, jako když do světla bych hleděl, divže mne slzy nepolily –“
„A jak mluvil císař? Česky?“
„Česky, pravda, česky.“
„A Laudon také?“
„Taky, taky, vždyť Vavák, jako náš rychtář, německy neumí a já taky ne.“ Za řeči té vyňal z pouzdra starou knihu v černé koži s mosaznou sponou.
Zatím odešli oni dva kupci, a nyní se měl také forman z Vysokého k odchodu. Toho Kramerius zastaviv, přeptával se na vysocké „milovníky“ českých novin a vzkázal je pozdravovat. Forman odešel a Kramerius, obrátiv se zase k sedlákovi, zeptal se ho, jak se jmenuje.
„Říkají mně Šlechta, jménem Jan,“ odvětil sedlák a podal Krameriovi hrubou onu starou knihu. Byla to Bible kutnohorská. Majitel České expedice, podívav se zběžně na ni i do ní, ptal se, je–li na prodej a proč ji prodává.
