aby mohla ukázat své bílé, zdravé zuby. Hned také svou neteř uvedla do hovoru, co s ní má, jaká je to samotářka, že nikam nejde, že ji nemůže dostat do žádného hausbálu a že mohla, že měli tuze nóbl pozvání, ale Jetty jen číst a číst —
Tu čtenářku, pannu Jetty, Václav už znal. Potkal ji asi třikrát. Uviděl, že je štíhlá, hubená, pobledlá, světlých vlasů, velkých, modrých očí. Plaše na něj pohlédla, plaše se kolem mihla. —
Minulo čtrnáct dní, co Patrčka odjel z Prahy. Za tu dobu mohlo dojít psaní od něho, ale nedošlo. Zato z Dobrušky psali, Věk, také Věková několik řádek. Matčino srdce bylo v těch prostých slovech, a proto dojala. Za nějaký den přinesl posel zase psaní. Podle adresy poznal Václav, že je zase z domova, od otce. Lekl se, že se něco stalo, když tak záhy zase píše, když ještě on jim neodepsal. Psaní hlásilo vážnou novinu, neštěstí, ale ne u nich, u Věků, nýbrž Patrčkovo.
Věk z Dobrušky oznamoval, že solnického Patrčku stihla podobná rána, jako jej před sedmi lety; Patrčka že sice nevyhořel, stavení že má netknuto, ale že přece pohořel a že ten oheň způsobil mu škodu, ze které se ani nevzpamatuje, třebaže jindy by to neštěstí nebylo tak hrozné, ale tohoto času —
Už dříve byl Patrčka v úzkých, naznačoval Věk, tak jako on a všichni, poněvadž zboží před tím bankrotem nakoupené kleslo náhle a hrubě v ceně; tím Patrčka již mnoho ztratil, a teď teprve uhodila pohroma, když pozbyl a naráz, za chvíli, všeho zboží, jež si vezl z Prahy. Ani ho domů nedovezl, sotva na půl cesty.
Na první nocleh zajeli do hospody „na Velence“. Vůz zůstal na nádvoří pod velkou otevřenou kolnou; Patrčka šel si po večeři lehnout do světničky. Dlouho však nespal. Hluk jej probudil, bouchání na dvéře a křik, že hoří. Napolo ustrojen vyletěl ven, domnívaje se, že Velenka sama je v plamenech. Hnal se síní ven jako všichni z hospody, a tu ve zmatku a hluku někdo vykřikl, že stáje hoří.
Děsivě jasná rudá zář lila se proti nim z nádvoří a za ní valily se chumle, oblaka hustého, Čpavého dýmu. Jak Patrčka doběhl k zadním domovním dveřím, ihned seznal, kde je zkáza, že nehoří v stájích, nýbrž pod kolnou jeho vůz vysoko naložený.
Stál v černých mracích, jež se z něho valily; už chytily rohože i plachta a hořely plameníte. Lidé z hospody vyběhší i pacholci a kočí ze stájí vyrazivší křičeli a sháněli vodu, konve. Patrčka, jenž věděl, že jeho forman si ustlal na voze v seně a slámě, volal nejprve jeho, volal, křičel, žena se k vozu. Ale forman se neozval.
„Že zůstal ve voze!“ mihlo se Patrčkovi v náhlém leknutí. A jen mu tak děsivě blesklo, letěl k hořícímu vozu, nedbaje plamenů a kouře, nedbaje, že za ním křičí, ať počká, ať tam neleze, co dělá —
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.
