pořád nic. Pořád jen slinil hubené, dlouhé prsty a utíral jimi svíčku a zase jimi sevřel u kořínků Frantíkovu kštici, cože pořád lelkuje.
Jak poté hoch ze školy vyrazil, jak zimním podvečerem domů uháněl! U maminky se mu uvolnilo. Otec byl v krámě, matka sama při louči chystala večeři. Chodil s ní ven přikládat, nebo tenkráte všude zvenčí se zatápělo, díval se na ni, jak strká do nístěje hrnce, zabravši je za ucho obratně vidlicí, opřenou o „vozíček“ na kraji nístěje postavený, aby lépe zvládla těžkými hrnci, díval se do praskajících plamenů, vyptával se nebo jí povídal, jak bylo ve škole, postěžoval si, potoužil, a maminka ho zase chlácholila, těšila ho připomínajíc mu, aby jen před tatínkem nic neříkal. Hochovi se uvolnilo a líbilo se mu doma za těch podvečerních chvílí, že často ani nepomyslil, aby si vyběhl do sousedství. Za takových chvílí slýchal ty matčiny starodávné písně, lecjakou zkazku o dědovi, o starých časích, které mu pak nikdy nevyšly z paměti, jakož i tak mnohé matčino napomenutí a poučení.
Když nastal advent, těšíval se Frantík na večery, kdy u nich odbývány přástky. Tenkráte se silně předlo i po městech. U Věků bývaly obyčejně v sobotu, kdy vydrhnutou podlahu postlali slámou, aby se hned nezašpinila. Přástevnice přivedla si Františkova sestra, nejstarší ze všech Věkových dětí. Přišli také sousedé, někdy starý Tlaskal, jenž byl samá vojna a samé strašidlo a jenž rád vykládal o pokladech a zlých duchách, jakož i o tom, kdy a kde a jak se mají virgule řezati. Přičemž pokaždé nadhodil něco o tajemné knížce, již choval jako velké tajemství a o níž jen tolik prozradil, že se jmenuje Bič ďábla neboli zaklínač a že skrze tuto knížku má moc, aby mohl pryč odháněti zlé duchy.
O jiných knížkách byla málokdy řeč. Nebylo žádných. Kromě modliteb neměli u Věků jiné knihy nežli Životy svatých, zvláště sv. Jana Nepomuckého. Tlaskal přinesl také jednou Pekelný žaltář s děsnými obrázky pekelných muk, ale Frantík, sotvaže se na jeden nebo na dva podíval, musil od knížky, jak mu matka nařídila, aby neměl strašných snů nějakých.
Mnoho se také vypravovalo o vojnách nedávno minulých, o Bramborácích, jak všude i tu hospodařili, o různých dobrodružstvích z těch pohnutých let. Časem také zmínili se o tajných nekatolících, a tu pokaždé si Frantík vzpomněl na Žalmana, co asi dělá sám a sám ten opuštěný staroch. Jako se o přástvách mnoho vypravovalo, tak se také mnoho zpívalo. Večery ty byly Frantíkovi velmi mily, jenže míval tu nehodu, že po takových přástkách špatně usínal.
Všecky ty osoby, o kterých slyšel vypravovati, živě se mu vyhouply před oči, dívaly se na něj stojíce nad postelí. Loupežníci na něj cenili zuby, seřezáni a panduři v červených pláštích blýskali očima a měli dlouhé, černé kníry, a chlapec, jakkoli se bál, nemohl od nich oči odvrátiti. Tak bylo před usnutím, a ve snu se mu pak zjevili třeba nanovo.
Jako se těšil na večery, tak se těšil na ráno, nebo bylo roráte a on rád chodil do kostela, snad nejvíce proto, že si tam mohl rozžehnouti pěkný svůj sloupek a že se mu líbily starodávné zpěvy rorátní.
Tak přecházela zima v odlehlém městě na úpatí Orlických hor. Minulo sv. Mikuláše, tenkráte jinak, hlučněji slaveného nežli nynějších časů, minula „dlouhá noc“ před samými vánocemi, nejveselejší a nejhlučnější přástka, při níž se odbývala i traktace a prováděny všelijaké šprýmy a čtverácké kousky, zvláště od svobodných; nastaly vánoce, tenkráte bez vánočního stromku o Štědrém večeru, ale s Betlémem na stěně, plné různých obyčejů a divných pověr.
O ostatcích chodily městem maškary, medvěd z hrachoviny, židé a divné figury se starou harfou a trumarinou; pak nastal půst. Ten všude a zvlášť u Věků přísně zachovávali. Každého pátku a každé středy musila všechna rodina vykonati doma postní pobožnost. Všichni, i děti, klečeli na zemi před obrazy v koutě nad stolem. Věk předříkával a ostatní po něm a s ním se modlili růženec a jiné modlitby, jež Františkovi zdály se někdy tak nekonečnými jako ty německé hodiny. Jenže měly tu výhodu, že ho nikdo za vlasy netřepal nebo přes kotníky ho neklofal, když spaním přemožen počal klímati.
Otec kleče v čele toho neviděl a matka měla poshovění s hochem, kterého pak, když otec dokončoval, včas probudila, aby nebylo nakonec ještě ostrého kázání.
Tak to chodilo rok co rok, a nic se v domácnosti Věkově a v jejím pořádku neměnilo, leda to, že děti rostly; nejméně František. Ten zůstával pořád hoškem nevelkým a útlým, ač jinak čiperným. Kmotříček si ho nemohl vynachváliti, přičemž vždycky sám dokládal: „Ne abyste si myslili, že jsem jeho kmotr. Ne, nic mu neslevím. Ale kluk chytrá, muzikant rozený –“
Tím si vlastně František získal nejvíce jeho přízeň, neboť, „chori et scholae rector“ mnoho, a snad všecko dával na zpěv a hudbu. Byltě sám výborný hudebník a před lety nebylo nad něj lepšího zpěváka široko daleko.
Františkovi dával zvláštní hodiny ve zpěvu i na housle; to byl chlapcovi jiný privát nežli ten německý! Tu nebylo ani okřikování, ani štikování a za vlasy třepání. Páně kantorova kulatá, začervenalá tvář tupého nosu se jen usmívala, a spokojeně střevícem poklepával a hlavou pokyvoval, až cop po zádech se smýkal, když kmotřenec jeho malý zpíval svým čistým, krásným sopránovým hlasem, nebo když na housle hrál. A toto, ten zpěv totiž a housle, byly chlapcovým, jak se říká, osudem. –
IV. F. VĚK S DOMOVEM SE ROZLOUČÍ
Bylo jednou v neděli odpoledne, zrovna po nešporách, když k Věkům přišel na návštěvu regens chori Havránek. Na jeho tváři bylo znáti, že nepřichází jako jindy, ale že nese něco zvláštního. Také opravdu, sotvaže usedl a trochu pohovořil, sáhl pojednou do hluboké kapsy svého řebíčkového kabátu a vyňal odtud list. Byl už rozpečetěn. Položil ho před sebe na stůl, usmívaje se na Věka i jeho ženu, kteří na něj zvědavě hleděli. Kromě nich tu nebylo nikoho. Děti všechny byly venku, nebo bylo v měsíci srpnu a den překrásný.
„Nesu vám novinu,“ začal regenschori. ,,Tu to psaní jsem dostal z Prahy, ale vlastně je pro vás. Chce vám vzíti Frantíka.“
Věková se lekla.
„To je tak,“ pokračoval Havránek, „píše mně bratranec Strádecký, víte-li, znamenitý pozaunista, vím-li o nějakém hochu, dobrém sopranistovi, že by mohl za choralistu k benediktinům. A jak to přečtu, pravím, dobrého sopranistu? O tom nevím, ale o výborném sopranistovi, to bych věděl, a to je Frantík kmotříčkův. Lepšího nedostanou v celých Čechách, no a pro hocha by to také bylo. Štěstí ho samo hledá. Tak jsem šel rovnou cestou sem.“
Věková neměla valné radosti. Věk poklidně čekal, až učitel domluví, a pak se ozval po kupecku: „Nu a stálo by to štěstí za to?“
„Bodejť by nestálo! Strava všecka zadarmo a byt i šatstvo, zkrátka všecko zaopatření zdarma, a František by chodil přitom do latinských škol. Vystuduje, ani groše za něj nevydáte, a nežli se nadějete, bude z něho pan páter.“
„Ale ještě je mladý –,“ ozvala se matka lekajíc se, že by se měla se svým nejmladším tak náhle rozloučiti, že by její mazánek musil v tak útlém
