tam stojí.“ Co se podíval, byla už paní Thámová kousek dál, výš. Když ji dohonil, zastavila se. Ukázala na nebe.
„Podívejte se, dál už nemůžeme.“
Za vilou na vrchu, za jejími stromy se nebe kabonilo. Mrak tam vyvstal a rostl letem v černavu, od níž odrážely se v popředí koruny kvetoucích stromů.
„Bude pršet, pane Amling. A maminka dole – musím zpátky. Ještě tam doktor stojí?“
„Ne, už se kloní, odchází.“
„Ohlíží se?“
Amling postřehl, že se Held, jda od paní Butteauové dál, směrem k bráně Kanálské zahrady a k městu, ohlédl jednou, podruhé, ale zapřel to pro upokojení paní Thámové.
„Ne, neohlédl se, jde rovnou, už zachází za stromy, je pryč.“
Paní Thámová se obrátila směrem dolů k cestě, kde její matka seděla.
„Pojďte honem dolů.“
„Půjdu, hned, ale nepojedete do Teplic, není-li pravda?“ A nehýbal se z místa.
„Nevím. Ten,“ a ukázala za doktorem, „mohl by,“ chtěla říci „všechno pokazit“, ale nevyslovila toho.
„Doktor?! A kdybyste snad – přece – musila, budu ještě s vámi mluvit?“
Vítr zašuměl, projel korunami, až se z nich květy rozsypaly bělostnou prškou.
„Pojďte, pojďte,“ naléhala, „ať maminka —“Jak vykročila, ohlédla se po mraku, jenž za nimi stál vysoko již po nebi, takže v tu stranu bylo jako slitina za kvetoucími stromy. Amling musil rychle vykročiti, aby byl paní Thámové po boku. Šel těsně vedle ní a chytl ji za ruku.
„Prosím vás, přijdete?“
„Vy jste hrozný, pusťte mne, maminka —“ Červené skvrny proskočily jí po tvářích.
Pustil její ruku, prosbu však opakoval, vášnivě, nedbaje ničeho: „Přijdete?“
„Já nepojedu!“ Vyrazila náhle a sklonila hlavu, jakoby před větrem, všecka zardělá. A tak šla v chvatu dál a vítr, v němž se mladá tráva chvěla, dul do jejích světlých šatů. K lavičce došla dřív než Amling, ale vzrušená, jako udýchaná. Ještě však k ní nedokročila a již dychtivě vyhrkla:
„Viděl nás? Doktor?“
„Myslím, že ne, ale proč taky chodíš —“ Řekla to káravě, ač ne ostře. „A neptal se po mně?!“
„Ptal; řekla jsem, žes zapomněla v zahradě vádrle.“
Vtom došel Amling. Byla řeč o mraku, o dešti, že je na spadnutí. Vydali se bez meškání domů. Paní Butteauová se ptala, zdali něco viděli, jaká je vyhlídka.
Amling odpovídal. Paula mlčela a byla i dále roztržitá. U brány se Amling poroučel, a když ho paní Butteauová zvala, aby se stavil u nich, omluvil se, že musí napravo k Poříčské bráně, že slíbil na tuto chvíli kolegovi Arnoldimu. Paní Thámové stiskl vřele ruku. Poslední jeho pohled také mluvil.
Když zašel, ptala se hned paní Thámová na doktora Helda, jak přišel do aleje, co chtěl. Paní Butteauová jí vykládala, že byl v Kanálské zahradě, že také kvůli lidem hledal víc poklidnou cestu, a když se vracel —
„Stran Teplic neříkal nic?“
„Sama jsem začala, že je mi nevolno, že nemohu na nohy, že ostanu tady.“
„A on nechtěl dovolit, viďte —“
„Ani ne“ (zapřela kvůli dceři, že jí naléhavě zas radil, aby jela), „ale divil se.“
„A mne neviděl?“
„Ne, neříkal nic; a také vždyť jste byli hodný kus —“
„A kdyby viděl, copak na tom, vždyť, ale kvůli Thámovi, ten by zas dělal —“
„No vždyť; toť já vím, holečku, proto jsem mu taky řekla, žes v zahradě. Povídal, že se byl u nás rozloučit.“
„No,“ mladá paní pohnula pohrdlivě rtem, „kvůli mně nepřišel.“ Pojednou však se tón jejího hlasu uvolnil uspokojením.
„To už k nám nepřijde.“
„Dle toho ne, Paulinko.“
První velké krůpěje zašuměly a rozestříkly se na dlažbě. Obě paní dbcházely právě ku svému bytu. V tu chvíli vstupoval doktor Held na Kamenný most, míře ha Malou Stranu, kde bydlel. Celou cestu z Kanálské zahrady už na sebe nemyslil. Tam v osamělé kvetoucí aleji v polích vyřkl si rozhodně, k čemu se v duchu klonil a se rozhodoval: že přijme Mikanův návrh.
Vracel se klidnější, až ho pak paní Butteauová pohněvala svými stesky a výklady, že ví, že jí bude tady líp. Simulovala, viděl to, a lhala. Celou cestu na to myslil, jaké jsou to ženské, a mladou jak zahlédl nahoře v aleji s tím komediantem. Poznal ho také. Klacek, jakou hrál komedii, že se nemůže čtení dočkat – Proto on tak pospíchal a nic neříkal, proto sebou tak vrtěl. – A ona! Už tak daleko? A ta babka, jak ji zapřela a myslila si o něm, o doktorovi, že má chatrný zrak, že dceru nezhlédl nahoře v stromořadí, když se o ní sám naschvál nezmínil. Proto ty Teplice! Proto tam nechce mladá a kvůli ní stará —
A Thám! Řekl o tom čistém kolegovi, že se cvičí zatím na Romea jenom tak – Kdyby znal jeho Julii! Kdyby však – Held se v myšlenkách zarazil, že to snad bylo náhodné setkání. Amling šel s nimi jen tak; herci, herci – Ale solus cum sola? – Co teď – Povědět Thámovi? Held tu myšlénku hned zamítl. Je-li co na tom, Tedy především rozloučit – do Teplic musí, obě, stará, mladá, a ten Amling bude od nich, tu —
Nazejtří, brzo dopoledne, zašel si doktor Held na Koňský trh do domu U Bohuslavů. Thám žasl, paní jeho, chystajíc právě nějaký tlumok, se lekla. A hned ji zlost chytla. Doktor jí tak zdvořile říkal, že když se mu včera v Kanálské zahradě nepoštěstilo s ní se setkat, že přichází teď se poroučet. A hned se ptal na matku.
Paní Thámová byla na rozpacích.
„Šla do trhu, to jest jen ku kramáři vedle. Nechtěla jsem jí pustit, ale což si dá maminka říct? Vždycky chodila do trhu, a teď – dnes, se jí zastesklo,“ mladá paní se nutila do úsměvu, „zastesklo, že už prý dávno nebyla na koupi —“
„Z toho je patrno, že by paní matce cesta do Teplic neublížila. A prosím, nežli přijde —,“ doktorova tvář velice zvážněla. „Musím upozornit,“ doktor začal mluvit německy, týkaloť se medicíny. „Já včera s paní matkou hovořil. Stěžovala si, že musí ostat, že to do Teplic nepůjde.“
„Ano ano,“ chytala živě mladá, „naříká si,
