jeho ženy k němu schly, schly. Když se vrátil domů z hospody, pozdě, na nepevných nohou, nevídal, s jakou nechutí se od něho odvrací. Lék stával se mu vášní. Už i zvečera někdy se opil a také tak i na jevišti vystoupil. Proto ředitel Mihule mu dal výpověď.
Jak mu to tenkrát před čtyřmi roky, 1793, řekl, s kulatými brejlemi na nose a s kloboukem na pudrované vlásence s dlouhým copem, v kanceláři plné divadelních rekvizit, Thám se jen trpce usmál. „To mám za své služby,“ řekl. Ale v ten okamžik se mu uvolnilo pomyšlením, že takto dostane Paulu od divadla.
Novinu, že je propuštěn, zvěděl právě po představení, po posledním za Mihulova řízení. Bylo německé a dávali Čarovný buben čili Dobročinný derviš od Šikanedra. Paula v tom představení také hrála, ale jen malou úlohu jako obyčejně. Thám, jenž pro ni přišel, potkal ji na chodbě.
Pohleděla na něj pátravě, nebo věděla, že se jedná o zřízení nové společnosti. Těšila se, že se s ní dostanou z Prahy a že bude teď hrát přednější role. Thám mlčel. Venku před divadlem opodál Prašné brány (byla vlažná májová noc) se ho optala, ví-li už něco.
A pak, to už kráčeli pod ševelícími korunami staré aleje na Příkopech, dala se náhle do pláče, když uslyšela, že je Thám propuštěn, že je po jejích snech a plánech. Plakala celou cestu, nemohla se přemoci – Thámovi bylo jí líto a zpočátku ji konejšil. Ale když neustala, když pak doma, to ještě bydleli v Řetězové ulici, začala mu vyčítat, popudil se a rozdráždil, když také Betyna se ozvala a ostře.
Kolik dní byla domácnost jeho chmurami zaklopena. A chlad z ní foukal. – Zatím byl už opět přijat k divadlu U hybernů, když správu převzal nový ředitel, komik Fasbach. A ženě své Thám podruhé povolil. Vystupovala zas, ač opět jen v menších úlohách.
Paní Butteauová povzdechovala, co by nebožtík tatínek říkal, toho že by rmoutilo, jaké neštěstí mají dcery u divadla, jaké nesnáze a jak divné intriky proti nim pracují. Věřila tomu, jako před lety, když tu měla ještě nejstarší, Loty, u divadla, stýskala tak upřímně, jsouc v tom ohlasem svých dcer, zvláště nejmladší, i v tom, že se Thám o ně nestará, že se jich nikde nezastane, ani Pauly ne.
Proto toužily z Prahy pryč, zvláště Paula, jinde že by měly víc uznání.
Pojednou však přestala mluvit o umělecké pouti. Byla klidnější a v Praze spokojenější. Thám se divil a domníval, že je to jistě kvůli matce. Byl tomu rád, ač to nebylo bez pelyňku. Kvůli němu by tak žena neudělala, na něj neměla žádných ohledů, až když začala matka churavět.
Ale proto přec, když se tchyně vážně roznemohla, měl o ni vážnou starost. Kdyby zemřela, strhly by se boje o Prahu a nové působiště znovu. A on nechtěl z Prahy, nechtěl se odtrhnout od českého divadla, kjterému tolik už obětoval.
Proto také, když vyprovázeje Helda přerušil mlčení, bylo jeho první, že se znovu zeptal na tchyni. Mladý doktor se až po něm obrátil, cože má takovou starost, a znovu potvrdil, že stará paní má zdravé jádro a že pevně doufá.
Šli Koňským trhem dolů.
Doktor začal o divadle, jednak že ho zajímalo a že se od Tháma nějakých novinek nadál, jednak že chtěl hovor kvůli Thámovi jinam obrátit. Zeptal se, jak je teď s divadlem U hybernů, je-li už líp. Thám mávl rukou.
„Ani o znání. Ještě hůř. Ta nešťastná vojna! My míváme dost prázdno a v národním ne míň. A taky nač by chodili.“ Dodal s úsměškem. „Na ‚Honzu z Přelouče‘, aby viděli, jak přijede na kobyle, a jak kobyla dělá extempore?“
Held se smál. Thám však chmuře čelo se rozhorloval:
„Co je pořádného, co má jen trochu jiskru, to se nesmí teď hrát. Don Carlos, Maria Stuart, Loupežníci a takové, to ne. Vědí, kde se jedná nějak o potentáty nebo o prožluklou svobodu. Ani muk o ní, ani zmínky, z té mají strach. To vědí, Francouzové jim nahánějí. A z nynějších příběhů se teprve nesmí nic vzít.“
Held přisvědčil a mínil, v muzice, s operou, že to je přece lepší.
„Aspoň nemají takové návštěvy jako my. Dřív k nám také nechodily, za císaře Josefa, ó to byly jiné časy!“
Held pohlédl naň tázavě, jaké to návštěvy – „Páni cenzoři nás teď pilně navštěvují.“ Thám se hlavou nachýlil k doktorovi a vyrazil ta slova tlumeným hlasem. „Všichni tři mají nařízeno, aby divadlo pilně pozorovali. Musí hlídat, mluví-li se tak, jak to přeškrtali.“ Usmál se trpce, a dotknuv se doktorova rukávu, řekl jako s úžasem i politováním:
„I náš znamenitý vlastenec, pan Procházka – No poroučejí, a tak musí, co naplat. Teď on také na Josefovu dobu vzpomíná. Teď by nesměl vydat Dalimilovu kroniku s tou staročeskou předmluvou od Pavla Ješína. Četli jí? Ne? A tu si přečtou, ta stojí za to, ta to povídá!“
Zatím se dostali na dolejší část Koňského trhu. Minuli zděné kotce a krámy v dřevěných boudách. Bylo tam živo, zvláště kolem krámců, kde prodávali jaternice a uzeniny. Z Ovocné ulice, z Příkopů ozýval se rachot kočárů a temný šum z proudů lidí, jak se hrnuli nahoru směrem k Prašné bráně i dolů k vodě.
Nebe bez mráčku bylo ještě jasné, po ulici však, mezi domy ulehly stíny podvečera; toliko okna nejvyšších pater proti západu leskla se zhasínajícím zlatým zásvitem. V měkkém prvním soumraku temněl proud lidí. Jen jasnější barvy, pestrá pštrosí péra a pentle dámských kloboučků, běl vlá-senek a účesů, cihlové, světlomodré kabáty a fraky a mezi nimi bělostné uniformy vojenské i pestré šátky dam přes ramena volně přehozené, jejich špencry živých barev, prosté nebo á collet s krátkými límci, a mantlety světle odrážely se z proudu a nesly se jím v stálé proměně jako pestré vlny.
Thám s Heldem zapadli do něho a chvilku nemohli spolu mluvit, jak je proud sevřel a šum jeho jim sluch zalehl.
Hokyně skládaly už své krámečky, ale kluci preclikáři s preclíky nastrčenými na vysoké tyči přes tu chvíli zahvízdali na píšťaly, hned tu, hned tam.
Thám s Heldem dostali se až k samému zábradlí pod stromy Staré aleje. Held začal opět hovor, tj. pokračoval v něm, o divadle.
„Pojede vaše společnost na léto zase do Karlových Varů?“
„Ne, letos pojedeme do Teplic.“
„Ták?“ divil se Held. „Já myslil, když teď baron Stenzsch převzal vaše divadlo – Ten může přece něco na to dát, léto by tu snad vydržel; ať připlácí, když je toho takový milovník.“
„Je.“ Thám se usmál. „A baletu ještě víc. A připlácí už beztoho, až se ohýbá. Ale přes léto musí také ven.“
„Jak s českými hrami, přeje jim?“
„Není proti nim, ale ani večeru jim nepřidá. To je ta svízel, milý doktore,“ povzdechl Thám upřímně, kdežto do té chvíle lhostejněji odpovídal,
