se lekl, že uvalil na sebe tak těžký hřích, ale pak pravil: „Nemám hřích, protože opovážlivé spoléhání na milost boží jsme v nábožce ještě neměli.“
„Hahá!“ pravil jsem silně. „Náhodou jsme měli, pan káťa nám o tom vypravoval.“
„Kdy?“ tázal se Čeněk Jirsák.
„Minulý týden ve středu,“ pravil jsem, „tadyhle Tonda je svědek.“
Bejval pravil, že je svědek, Éda Kemlink taky pravil, že je svědek.
„Ve středu jsem chyběl,“ pravil Čeněk Jirsák, „a tak jsem nanejvýš zhřešil nevědomostí. To je lehký hřích a spraví se to jedním otčenášem a jedním zdrávasem.“
„Jo, pěkně!“ pravil jsem. „Pohané také hřeší nevědomostí a je jim to houbec platné. Všichni přijdou do pekla, a když se budou vymlouvat, že nepoznali světlo pravé víry, tak jim Pánbůh řekne: Tak jste se měli starat, vy troubové, a šup s vámi do pekla!“
Čeněk Jirsák mlčel a už nic neříkal a hodnou chvíli přemýšlel, co by řekl, aby nebylo vidět, že jsem ho parádně převezl.
Potom pravil hrdě: „To nebylo žádné opovážlivé spoléhání na milost boží, ale sportovní výkon.“
Mně se nelíbilo, že je tak hrdý, a pravil jsem: „Náhodou to bylo opovážlivé spoléhání na milost boží, to bych se chtěl vsadit.“
„Tak se vsaď!“ pravil Čeněk Jirsák.
„Vsadím se, oč chceš!“ pravil jsem.
Čeněk Jirsák pravil, že by pak všichni sportovci přišli do pekla, kdyby to bylo pravda, jak jsem povídal. Přišli by tam sprintéři, těžká i lehká atletika, volejbal i házená, plavci i závodníci, cyklisti i automobilisti, vzpěrači těžkých břemen, ba i fotbalisti. Ba i sám velebný pán by podle toho musil přijít k věčnému zatracení, protože je o něm známo, že když byl majstrem, tak hrával za seminářskou jedenáctku proti strahovákům a jako brankář obětavě hájil svatyni.
„To by pak peklo bylo plné a nebylo by v něm hnutí,“ pravil.
„To je mně fuk,“ pravil jsem já.
Tak jsme mluvili a hádali jsme se celou cestu, jak jsme šli přes louku, a pořád jsme o tom rozmlouvali, až jsme přišli ke Klobouku.
Bejval Antonín pravil, ať už toho necháme, že jsme oba volové. Tak jsme toho nechali.
U Klobouku bylo horko a slunce svítilo. Já mám rád, když slunko svítí, protože když přivřu víčka, tak se dělají duhové balónky. Když jsem byl malý, tak jsem je chytal, chtěl jsem si je zavřít do šuplete, protože jsem neměl rozum. Dnes už mám rozum, ale přece jsem rád, když se dělají duhové balónky.
Tak jsme se svlékli a hovada nás štípala, poněvadž u Klobouku je plno hovad. Někteří praví, že když hovada štípají, tak bude pršet, ale já jsem vyzkoumal, že to není pravda, jelikož hovada štípají pořád. Hovado je chytré, ono se neutopí, to je můžeš držet pod vodou třeba hodinu, ono pak vyplave a ulítne jakoby nic, sprosťák! Ono je napuštěné nějakou mastnotou, proto mu voda nic neudělá. Nejlepší jest proti hovadímu štípnutí se namazat bahnem, ale my se stejně namažeme, abysme vypadali jako černoši. Bejval Antonín si udělal šmouhy, aby vypadal jako zebra, ale já jsem si namaloval vousy, abysem vypadal jako pan strážmistr Kordule, co vodí vandráky a loupežníky do basy. Všem se to líbilo a každý to dělal po mně a Venda Štěpánek to taky dělal po mně, ačkoli nemá z toho ještě rozum.
A váleli jsme se po louce, někteří mluvili, ale já jsem nemluvil a díval jsem se, jak lidé kosí seno. Pak jsem viděl, jak z dálky přijížděl vlak, a tak jsem si myslil: Jestlipak přijeli cesťáci? Já jsem rád, když přijede cesťák, protože on pak přijde k nám do krámu a tatínek se s ním hádá. On pokaždé říká, dejte mi pokoj, já nic nechci, zůstalo by mně to ležet, lidi nekupujou, jsou špatné časy. Pan cesťák taky mluví, že jsou špatné časy a že to není nic platné. Tak se hádají hodnou chvilku a potom pan cesťák vytáhne notes a zapíše si objednávku. Pak zastrčí notes, podá tatínkovi ruku a řekne nejuctivější služebník, já se vám klaním.
Mně se pan cesťák velmi líbí, protože je vždycky celý nový, vousy má voňavé, vlasy taky voňavé a chodí si jako ve svátek. Když do krámu vstoupí maminka, tak pan cesťák řekne rukulíbám, milostpaní je pořád jak ta růžička, maminka se směje, pohrozí mu prstem a praví: „Vy jeden!“
Proto mám vlak rád, že vozí cesťáky, a také proto, že z něho jest rozhled do šíré krajiny. Až budu velký, tak budu pořád cestovat a budu mít kožený kufr.
Když jsme se vyváleli, tak jsem pravil: „Kdo se nejdřív osmělí?“
Všichni křičeli: „Já!“ Ale nejdříve se osmělil Éda Kemlink, ten vám má skok jako plavec závodník. Bejval a já jsme plácli do vody jako žába, ale Čeněk Jirsák skočil pozpátku, protože je hrdý. Ale předtím se pokřižoval.
Ten malý chlapec Venda Štěpánků taky vykřikl: „Já!“ a skočil do vody, jak to viděl u těch dospělých.
U Klobouku jest velká touň a my jsme si nevzpomněli, že Venda Štěpánků třeba neumí plavat. On taky neuměl.
A zmizel pod vodou, pak se vynořil, něco vykřikl, zase zmizel a polykal andělíčky.
„Ježíšmarjá!“ křičeli jsme. „On se utopí!“
Protože je tam vír a voda se točí pořád dokola a je tam plno kořenů, do kterých se zapletou nohy. Tak jsme stáli a křičeli a byli jsme polekáni, protože jsme nevěděli, co teď.
Jenom Zilvar z chudobince nekřičel, on nikomu nic neřekl a skočil do touně. Nýbrž plaval pod vodou a šmátral kolem sebe, vynořil se, kašlal vodu a pravil: „Už ho mám, už ho držím za vlasy!“
Všichni jsme křičeli: „Nepusť ho!“
On odpověděl: „Nepustím, neboť ho držím pevně.“
Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: „Herdek filek!“ a vysmrkal se.
Venda ležel bez hnutí a nebylo vidět, že dýchá. Už jsme si myslili, že je po něm, tak jsme byli celí pryč, a já jsem pravil: „Tak vidíte, já jsem nechtěl, aby šel s námi,“ a bylo mně do bréče.
Bejval Antonín taky pravil, že nechtěl, aby šel s námi, ale já jsem pravil: „To není prauda, ty vrdloužeš, sáms povídal, nechte ho, ať jde s námi.“
Bejval sprostě pravil, že sám vrdloužu, ale Čeněk Jirsák pravil: „Teď se nehádejte, to nemá žádnou cenu, nýbrž musíme přivést utopence k životu.“
Éda Kemlink pravil, že je to prauda, co říká Jirsák, ale jak to máme udělat?
Čeněk
