karafiát, druhému růže, třetímu fiala; každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu. – Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne, jsme si rovny. – Nebudeš opravdu na žádného z chlapců myslet, ani jsi posud nemyslela?» – «Ne, ne,» zavrtěla Bára hlavou, usmávši se, «na žádného nemyslím, a když mi přijdou na zálety, zkrátka je sprovodím. Pročpak bych si mysl kalila, proč zlatou svobodu vázala!»
«Kdyby tě ale některý z nich rád měl, tuze rád a ty jeho, pak bys přece vázat se dala?» ptala se Elška.
«Což nevíte, Elško, jak to chodí? – Dříve by se jeho rodiče smlouvali s mým tatíkem, mnoho-li mi dá, nežli by směl chlapec si mne vzít. U nás věna není tolik, aby se jím kteříkoli rodiče spokojili, a z milosti přijít do statku nechci, raději bych si mlýnský kámen na krk uvázala a do řeky skočila. – Kdybych si ho dobrovolně na krk vložila, musela bych sama sobě bláznů nadat. – Jestli lajou teď na mne, pak by láli dvojnásob. A nechť jsem, jaká jsem, kytici mám za pasem,» dodala, zpívajíc a zastrkujíc za pas kytici z kvítí, co zbylo z věnce. Pak ale ukazujíc na ranní červánky, pravila: «Svrchovaný čas!»
Rychle dovila Elška věnec a obě děvčata pospíchala k blízkému mostku, který vedl přes řeku na luka. – Uprostřed mostku se zastavila. «Hoďme zároveň,» pravila Elška, držíc věneček nad vodou. – «Tedy!» zvolala Bára, odhodivši věneček nad vodou. – Avšak věneček, silným ramenem odhozen, nedopadl vody, zůstal viset na vrbě, okamžení zůstala Bára zaražena, plakala, odhodlaně pohodila hlavou řkouc: «Nechť tam visí; pěkně to kvítí vrbě sluší.» – Elška ale nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spuštěný, točil se okamžení na jednom místě, pak ho uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále, až zmizel děvčatům s očí.
Elška sepnuté ruce položené majíc na zábradlí, dívala se planoucím okem i tváří za věnečkem, jak ho proud daleko unáší, Bára, podepřena tělem o zábradlí, též za ním mlčky hleděla. «A tvůj věneček uvázl zde; vidíš, že se vdáš zde!» ozvala se Elška, obrátíc se k Báře. «Dle toho bychom ovšem neměly býti pohromadě; já měla bych zůstat zde, a vy přijít daleko od nás. Nevěřím tomu ale; člověk míní, pánbůh mění.»
«Ovšem,» řekla Elška hlasem skoro smutným a sklopila s povzdechem oči na vodu.
«Tedy byste, Elško, tak ráda daleko od nás se dostala, nelíbí se vám zde?» ptala se Bára a temnomodré veliké její oko zpytavě pohlíželo do Elščiny tváře.
«Což si to myslíš,» šeptala Elška, nepozdvihnouc oko, «líbí se mi tu, ale…»
«Ale tam daleko je někdo, po němž se mi zde stýská, za tím bych ráda, viďte, Elško?» dořekla Bára, a položivši hnědou svoji ruku na bělounké rámě děvčete, hleděla jí s usmáním do tváře. Elška popozdvihla oči k Báře, usmála se, ale zároveň pustila se i do pláče.
«Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě,» pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; – Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. – Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. – Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.
«Po cestě si to povíme,» pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.
«Ale kterak jsi to poznala na mně?» ptala se Elška.
«I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; – jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem.»
«Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude,» ouzkostlivě pověděla Elška; «ona by se hněvala, nelíbil by se jí,» doložila.
«Zná ho?» – «Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil.»
«Ten doktor? Vidíme; – vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?»
«Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný,» skoro plačtivě povídala Elška.
«Což není libný?»
«Ach Báro,» vzdychlo si děvče, «tak krásný člověk není v celém okolí jako on.»
«Snad není bohatý?»
«Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?»
«To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila.»
«Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.»
«No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, – že ho máte ráda.»
«Já jim to nesmím povědět, pražská tetinka mi to zakázala, ale slíbila nám, že se postará o naše štěstí, i kdyby tetinka bránila. – Před týhodnem psal mi, že se na druhý měsíc shledáme.» – «Vy si píšete?» – «To je tak: pražská tetinka neumí psát a je krátkozraká. Hynek – tak se jmenuje – , viď, že to je pěkné jméno?» – «Podivné, ještě jsem takové neslyšela,» mínila Bára a Elška dále povídala: «Hynek se nabídl, že jí listy na mne bude psát. Ona by nepsala, leda jednou za rok, ale on ji pohání k tomu, aby mi vždy nějaké vyřízení psala. Však se tomu strejček diví, že tetinka tak často píše.» – «A jak, když strejček list čte?» – «I holečku, to my jsme si všecko vymysleli; píšeme tak, aby tomu nikdo nerozuměl než my.»
«Je to přece hezká věc, když se člověk něčemu naučí, já bych to nedokázala.»
«I tomu bys lehko se naučila,» mínila Elška. Právě došly k pastýrně; i vzala Báru za obě ruce, a hledíc jí jasným svým okem do tváře, pravila: «Ani nevěříš, jak mi je nyní volno, jako by mi kámen se srdce spadl. – Nyní mohu s tebou o něm mluvit. Ale,» doložila s důvěrným přízvukem hlasu, «ty, Báro, nemáš mi co říci?»
«Já?» zajíkla se Bára a sklopila velké oči, «já – nic.» – «Přece snad slovíčko?» – «Nic, Elško, nic, pouhé sny!» – «Pověz mi je tedy.» – «Až někdy!» zavrtěla hlavou Bára, vysmekla ruce z Elščiných, a ukazujíc na chlív a boudu, doložila: «Vidíte Lišaje, kterak se stuchá, a Černá se tam ještě oběsí. Čas je pustit; a vaše krávy také již v stádu, slyším je zvonit. Hned požene tatík kolem. Jděte okolo zahrad, Elško, by vás selky neviděly a nepomluvily.»
«Eh, ať si mluví, vždyť nedělám nic zlého. Poslechnu tě, jdu, ale co nejdřív si povíme více,» pravila Elška a zmizela mezi ploty.
III
