nervy. A potom si vzpomene nějakej vožralej chlap a začne mu nadávat. Kdyby dnes něco vypuklo, půjdu dobrovolně a budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla.”
Švejk se napil důkladně a pokračoval:
„Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce. Bude se to řezat.”
Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostodušná tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo vše tak jasné.
„Může být,” pokračoval v líčení budoucnosti Rakouska, „že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není v světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od jedenasedmdesátého roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc vám neřeknu.”
Bretschneider vstal a řekl slavnostně:
„Víc nemusíte povídat, pojďte se mnou na chodbu, tam vám něco povím.”
Švejk vyšel za civilním strážníkem na chodbu, kde ho čekalo malé překvapení, když jeho soused od piva ukázal mu orlíčka a prohlásil, že ho zatýká a ihned odvede na policejní ředitelství. Švejk snažil se vysvětlit, že se asi ten pán mýlí, on že je úplně nevinný, že nepronesl ani jednoho slova, které by mohlo někoho urazit.
Bretschneider mu však řekl, že se skutečně dopustil několika trestných činů, mezi kterými hraje roli i zločin velezrády.
Pak se vrátili do hospody a Švejk řekl k panu Palivcovi:
„Já mám pět piv a jeden rohlík s párkem. Teď mně dej ještě jednu slivovici a já už musím jít, poněvadž jsem zatčenej.”
Bretschneider ukázal panu Palivcovi orlíčka, chvíli se díval na pana Palivce a pak se otázal:
„Jste ženat?”
„Jsem.”
„A může vaše manželka za vás vésti obchod po dobu vaší nepřítomnosti?”
„Může.”
„Tak je to v pořádku, pane hostinský,” vesele řekl Bretschneider, „zavolejte sem svou paní, předejte jí to a večer si pro vás přijedem.”
„Nic si z toho nedělej,” těšil ho Švejk, „já tam jdu jenom pro velezrádu.”
„Ale pro co já?” zabědoval pan Palivec. „Já byl přece tak vopatrnej.”
Bretschneider se usmál a vítězoslavně řekl:
„Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy.”
A Švejk opustil hospodu U kalicha v průvodu civilního strážníka, kterého, stíhaje jeho tvář svým dobráckým úsměvem, se optal, když vyšli na ulici:
„Mám slézt z chodníku?”
„Jak to?”
„Já myslím, když jsem zatčenej, že nemam práva chodit po chodníku.”
Když vcházeli do vrat policejního ředitelství, řekl Švejk:
„Tak nám to pěkně uteklo. Chodíte často ke Kalichu?”
A zatímco vedli Švejka do přijímací kanceláře, u Kalicha předával pan Palivec hospodu své plačící ženě, těše ji svým zvláštním způsobem:
„Neplač, neřvi, co mně mohou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána?”
A tak zasáhl dobrý voják Švejk do světové války svým milým, roztomilým způsobem. Historiky bude zajímat, že on viděl daleko do budoucnosti. Jestli situace vyvinula se později jinak, než jak on vykládal u Kalicha, musíme mít na zřeteli, že neměl průpravného diplomatického vzdělání.
2´ DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK NA POLICEJNÍM ŘEDITELSTVÍ
Sarajevský atentát naplnil policejní ředitelství četnými oběťmi. Vodili to jednoho po druhém a starý inspektor v přijímací kanceláři říkal svým dobráckým hlasem:
„Von se vám ten Ferdinand nevyplatí!”
Když Švejka zavřeli v jedné z četných komor prvého patra, Švejk našel tam společnost šesti lidí. Pět jich sedělo kolem stolu a v rohu na kavalci seděl, jako by se jich stranil, muž v prostředních letech.
Švejk se počal vyptávat jednoho po druhém, proč jsou zavřeni.
Od těch pěti sedících u stolu dostal takřka úplně stejnou odpověď:
„Kvůli Sarajevu!” – „Kvůli Ferdinandovi!” – „Kvůli té vraždě na panu arcivévodovi!” – „Pro Ferdinanda!” – „Za to, že pana arcivévodu odpravili v Sarajevu!”
Šestý, který se těch pěti stranil, řekl, že s nimi nechce nic mít, aby na něho nepadlo nijaké podezření, on že tu sedí jen pro pokus loupežné vraždy na pantátovi z Holic.
Švejk si sedl do společnosti spiklenců u stolu, kteří si už podesáté vyprávěli, jak se do toho dostali.
Všechny to až na jednoho stihlo buď v hospodě, ve vinárně, nebo v kavárně. Výjimku dělal neobyčejně tlustý pán s brýlemi, s uplakanýma očima, který byl zatčen doma ve svém bytě, poněvadž dva dny před atentátem v Sarajevu platil u Brejšky za dva srbské studenty, techniky, útratu a detektivem Brixim byl spatřen v jich společnosti opilý v Montmartru v Řetězové ulici, kde, jak již v protokole potvrdil svým podpisem, též za ně platil.
Na všechny otázky při předběžném vyšetřování na policejním komisařství stereotypně kvílel:
„Já mám papírnický obchod.”
Načež dostával taktéž stereotypní odpověď:
„To vás neomlouvá.”
Malý pán, kterému se to stalo ve vinárně, byl profesorem dějepisu a vykládal vinárníkovi dějiny různých atentátů. Byl zatčen právě v okamžiku, když končil psychologický rozbor každého atentátu slovy:
„Myšlenka atentátu jest tak jednoduchá jako Kolumbovo vejce.”
„Stejně jako to, že vás čeká Pankrác,” doplnil jeho výrok při výslechu policejní komisař.
Třetí spiklenec byl předseda dobročinného spolku Dobromil v Hodkovičkách. V den, kdy byl spáchán atentát, pořádal Dobromil zahradní slavnost spojenou s koncertem. Četnický strážmistr přišel, aby požádal účastníky, by se rozešli, že má Rakousko smutek, načež předseda Dobromilu řekl
