za chvilku se vzpamatoval.
Ne, tak zle nebude! Učenci se mohou mýlit! Ba, věru, mýlí se – šeredně se mýlí. Však jsem si myslel vždycky: což mohou páni professoři vědět o měsíci, o který z nich žádný ani nohou nezavadil. A tu je důkaz: Povídají, že země všecko k sobě přitahuje – a mne pustila až na měsíc! Povídají dále, že prý není na měsíci žádného vzduchu. Kdyby to byla pravda, nemohl bych zde dýchati – a hle! jsem dosud bohudíky živ a zdráv!“
Tato úvaha potěšila pana Broučka nad míru.
Tedy žádné přílišné strachy, Matěji!“ povzbudil se skoro vesele. Ten poslední párek schováš sice pro kmotra Příhodu; ale na nejhorší nemusíš ještě pomýšlet. Je-li na měsíci vzduch, je tu jistě také voda, a je-li zde voda, jsou tu i byliny a dojista i zvířata. Ba, svou hlavu dávám v sázku, že zde žiji také nějací rozumní tvorové jako jsme my lidé na zemi. Vždyť to dá rozum, že musí byt měsíc obydlen. K čemu pak by jinak byl? Či snad jen k tomu, aby nahlížel necudně do oken hezkým děvčátkům nebo aby svítil mokrým bratrům na cestu z hospody? A jsou-li na měsíci rozumní obyvatelé, musí se také něčím živiti a něco pití. A že rozumní tvorové nepijí jen vodu, rozumí se samo sebou.“
Tento logický circulus vitiosus rozjařil pana Broučka tou měrou, že vyskočiv neopatrně, skoro na sáh do vzduchu vyletěl. A když nazpět dopadl, zatmělo se náhle vůkol něho a cosi zašumělo nad jeho hlavou.
III.
Pan Brouček pohlédl vzhůru a spatřil podivnou lidskou podobu, vznášející se nad nim v povětří na okřídleném koni. Stříbrné podkovy a bělostná křidla mohutného oře, ušlechtilý obličej ztepilého jezdce, s vavřínovým věncem v rozpuštěných kadeřích, s jakýmsi varitu podobným stříbrostrnnným nástrojem v náručí a s jakýmsi dlouhým talárem, protkaným stříbrnými hvězdami – vše to poskytovalo obraz velmi krásný, ale zároveň ode všeho, co vídáme na zemi, naprosto rozdílný. Jezdec i kůň podobali se totiž spíše mlhovým obrazům, jaké nám ukazuji majitelé optických divadel, nežli útvarům z masa a krve: tak vzdušná, jemná, skoro průzračná byla jejich těla, o nichž se mohlo plným právem užíti básnického rčení, že byla utkána z lehkých oblaků a měsíční záře.
Také jezdec zpozoroval patrně pana Broučka, neboť spustil se dolů a sestoupil s křídlatého bělouše.
Tak stáli oba naproti sobě: Brouček na dně kráteru, podivný zjev na jeho valu, a poněvadž tento nebyl vysoký, viděli si dobře do obličeje. Brouček spatřil nyní zřetelně tahy neznámého i podivil se přejemné, průsvitně bledé pleti jeho tváře; spočívalo na ní cosi jako snivá, stříbrná zář luny.
Postava odvrátila napolo hlavu a napřáhla proti našemu hrdinovi dlaně týmž způsobem, jakým herec na jevišti coufá před hrozným zjevením.
Pak zadrnkala o struny svého varita a zvolala zpívavým hlasem: „Ha, ký to netvor děsí můj ustrnulý zrak? – Zda smyslů klam tě splodil, či věčné noci mrak?“
Rozumí se, že takové přivítáni panu Broučkovi hrubě nelichotilo; ale kritická situace velela mu potlačiti svou nelibost.
Jsem obyvatel země,“ odpověděl tedy klidně, „kterého zlý osnd hodil na tento daleký svět. A mám patrně čest mluviti s obyvatelem měsíce —?“
Měsíčan probral se z uleknutí a ve tváři jeho zračilo se uyní jen veliké podivení.
„Co slyším, ha! tys plodem charých zemských niv? – Ký v naše světlé stany přenesl tě div? – Ó, země syn jsi jistě, neb náš jasný byt – jak moh‘ by takou stvůrou zář svou poskvrnit!“
Po té zadíval se bedlivěji na pana Broučka s netajenými známkami ošklivosti.
Náš hrdina pravil s povzdechem: „Nedivím se, že vypadám pro Vás podivně. Vždyť Vy navzájem – hm – mně navzájem – hm hm.“ Pan Brouček spolkl štiplavou odvetu a pokračoval nevinně: „Ostatně Vás ujištuju, že jsem se na měsíc samovolně nedotřel a že bych ze srdce rád na zeměkouli se vrátil, jen kdybych věděl jak. Jakás neznámá síla odtrhla mne z čista jasna od země s takovou prudkosti, že jsem pozbyl smyslův, a když jsem z omráčení procitl, byl jsem již zde. Buď učinil bůh se mnou nějaký zázrak, kterýmž jsem potrestán za hříchy své, anebo si ztropil ďábel ze mne pekelný žert.“
Měsíčan se zamyslil a také pan Brouček použil té přestávky, aby spořádal své zmatené myšlénky. Byv před tím všecek zaujat neobyčejným zjevem, uvědomil si teprve nyní překvapující faktum, že měsíčan mluvil česky. Sice češtinou trochu zvláštní, s neobvyklým přízvnkem, ale přece česky.
Měsíc českou půdou! Jaká to zvěst! Jaká útěcha pro náš ubohý národ! Povrch měsíce obnáší asi třináctý díl povrchu zemského a dle pozorováni Broučkových možno souditi, že jest dosti hustě obydlen. Právem tudíž lze se domnívati, že počet populace měsíční činí asi třináctý díl obyvatelstva zeměkoule, tedy snad více než 100 milionů měsíčanů – a tyto miliony jsou rodní naši bratří!
Rázem tedy stáváme se největším národem evropským a smíme pohrdlivě shlížeti na Němce, Francouze i Rusy – který z národů těch může se pochlubiti, že má bratry až na měsíci, že jazyk jeho sahá až do hvězdných oblastí?! S jakou pýchou rozšíříme svou národní hymnu o sloku:
Kraterů kde jícny zejí,
kužely z nich jasné čnějí,
kde se šklebí tisíc rýh
po rovinách kruhových —
i tam žije Čechů plémě,
na měsíci domov můj!
Nyní konečně můžeme si v bezpečí oddechnouti po dlouhém krušném zápase o zachování své národnosti. Můžeme složiti ruce v klín a klidně přihlížeti, jak tajní i zjevní germanisatoři o překot usilují o naše vyhlazení, ba můžeme v moudré umírněnosti sami němčině do kořán otvírati všechny brány svého národního života – neboť kdyby nakrásně poslední Čech zmizel s povrchu zemského, národ český tím přece nezahyne: onť bude žíti dále na měsíci, kam neproniknou bohdá nikdy ani agenti Schulvereinu, ani zákopníci státní řeči, ba ani Moltke se svými armádami.
Jinak by nám arci možná komunikace s měsícem přinesla též ohromné výhody. Považte si jen, kdyby nyní po. návštěvě zaoceanskych hostí zavítal k nám ještě divadelní balon z měsíce. Jaké teprv nadšení by uchvátilo náš národ a jaký vztek by zalomcoval našimi odpůrci. A kdyby vláda tu měsíční demonstraci zakázala, učinili bychom prostě sami výlet na měsíc, kde bychom pak mohli pořádati průvody, odbývati tábory, řečniti a banketovati po libosti srdce svého. Myslím, že by naši vůdcové na vládě nám přátelské snadno vymohli, abychom směli vůbec na měsíci užívati všech práv základními zákony státními nám zaručených, jichž vykonávání na zemi je nemístné.
