mám dělat? – zase do hospody? – já bych radši celý měch roztrhal… anebo do světa? – jen kdybych věděl, že dovedu zahrát, aby se to lidem líbilo! (Podepře se pololeže o loket a dá hlavu na dlaň.) Tady to arci jde – ale jak to půjde jinde? (Z dáli je slyšet dvanáct hodin bít.) Už poledne. – A ve mně je hotová půlnoc – před očima se mi to mihá – hlava mi jde kolem a přece – ten boží svět, to je krása. (Rozezní se plně píseň domoviny a zrání.)
VÝSTUP 7.
Proměna – poledne v polích u lesa.
Švanda. Později lesní panny a Rosava.
ŠVANDA: Ach, teď je mi volno – teď je tu krásně. (Usne.)
LESNÍ PANNY (vytančí v kruhu mezi břízami):
Je v půli den,
pospěšme ven
nasbírat slunce
do zlatých plen.
Svou čaromoc
až prostře noc,
na bílé kapradí
rozlijem slunce moc.
Volání z dálky, které se stále přibližuje: Polednice! Ptačí zpěv a hudba zmlkne. Lesní panny se zastaví v tanci. Vystoupí polednice Rosava.
ROSAVA:
Šťastnější sestry mé,
ztracená sestra,
zakletá sestra
z vašeho kruhu,
srdéčka moje,
o pomoc prosí,
aby své dítě
z úkladů a sítě
lidských nehod vyvedla.
BĚLENA: S člověkem syna máš!
LESNÍ PANNA: To že je syn tvůj?
ROSAVA:
Ano, můj synek,
pro něhož mě panovnice
nad pannami
temných lesů netrpěla více
v říši své – ta bláhová!
Myslí snad, že srdce ženy
proti bolu této změny
nezná žádné utěšení?
Já to přísné vyhoštění
ráda nesu – vždyť mám syna!
Když je šťasten, mizí utrpení,
které na mne uvalila vina.
BĚLENA: Spanilý to mládenec!
ROSAVA:
Ano, jako poupě boží,
leželo mé dítě v nuzném loži,
chudým jsem je svěřit musela!
A přec rostlo, smavé jako kvítí,
vídala jsem je, však políbiti –
ne, to matka nikdy nesměla,
to v mé kletbě bylo nejkrutější. –
Dnes je velký muž. A sám má rád
děvče, které nechtějí mu dát,
že je chlapec z chudých nejnuznější.
BĚLENA: Jaké že má nyní přání?
ROSAVA:
Rád by dostal svoji milou;
ale otec vede jinou:
že je ženich tuze chudý,
že nemá nic než své dudy.
Tu chce, chlapec ubohý,
skočit na nohy,
běžet do světa a získat zlato,
aby dostal dívku za to.
Dovede to, když mu z lásky dáte
vzácný dar, jejž samy jenom máte.
BĚLENA: Jakou chceš pomoc od lesních panen?
ROSAVA:
Vdechněte mu v jeho dudy
svoje sladké zpěvy,
ať tou hudbou jeho všudy,
kamkoli jen vkročí,
ztichnou smutek, bolest, hněvy,
radostná ať slza jiskří z očí,
ať se na něj každé srdce směje –
však i zlaté odplaty mu přeje.
BĚLENA:
Srdečná prosba,
splněná prosba.
Do jeho dud vložme
zpěvů svých kouzla:
dudy však budou jak on sám,
plné dobra i zla.
Ztratí svou moc, když on jim přestane věřit,
jejich zpěv sám v sobě nepozná.
Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly.
LESNÍ PANNY:
Zni z českých dud, hudbo mých zpěvů,
kdykoli mládenec ten zahraje!
Zni smutným srdcím pro úlevu,
veselým jak zpěvné šalmaje.
BĚLENA:
Sladce budou jeho dudy hrát,
pokud sám je bude milovat.
Kdyby však v samolibé pýše
chtěl sebe sama stavět výše
nad nástroj, jehož nástrojem je sám,
tu naše kouzlo pomine,
a syn tvůj snad i zahyne.
Úder jedné hodiny, pohyb Lesních panen k odchodu.
BĚLENA:
Poledne míjí,
vraťme se zpátky,
za dne nám dán je
k vládě čas krátký.
LESNÍ PANNY:
Skryjme se opět v lesnatém stínu,
nám přeje doba večerních stínů.
ROSAVA: Děkuji, sestřičky, za lásku k synu …
Zmizí.
VÝSTUP 8.
Kalafuna, Švanda spící.
KALAFUNA
