„Musí hladovět i v tom a nesmí prohlédnout.“
P. Vrba byl tou odpovědí zaražen. Ne její formou, nebo té porozuměl z poznámky Krameriovy; ale obsah její jej překvapil. A vtom ještě uslyšel to o staré bibli. Kramerius jim pověděl, proč pantáta přišel, a doloživ, jak ta babička chudá plakala pro tu knihu, řekl pojednou sedlákovi, že tu knihu nekoupí. Ten se nemálo zarazil, ale P. Vrba, vystihnuv úsměv i pohled Krameriův, zakýval souhlasně hlavou a ohledávaje kapsy ochotně pravil:
„Jsem s vámi – napolovic, napolovic – vlastně načtvrt, náš pan farář tu druhou částku nahradí, musí.“
„A já také něco přidám,“ doložil Šedivý porozuměv, co se chystá. Za chvilku poté měl starý sedlák v hrsti kolik dvacetníků. Žasna hleděl na ně i na nenadálé dárce; žasl však ještě více a děkoval, když mu Kramerius oznámil, ať ty peníze dle uznání dá tomu vojáčkovi, ale ten ať je opatrný, ať nedá všecko tomu kaprálovi spolknout, a on, Šlechta, ať vezme zas bibli s sebou staré Brtkové.
„A tu máte vy od cesty,“ dodal Kramerius a dal mu dvě knížky, kteréž z regálu vybral. „Když tak rád čtete.“
„A ve kterých kasárnách jest ten synek?“ ptal se P. Vrba.
„Na Dobytčím trhu, velebnosti.“
„Aha, tedy u nás, snad zrovna v mém pokoji – Byl jste tam už někdy?“ Když sedlák zakroutil hlavou, dodal:
„Tak vám ta kasárna ukážu. Máme jednu cestu. Ale počkejte chvilku.“ Obrátiv se ke Krameriovi, dodal:
„Jest psovský čas, v koleně mně to vrtalo a ještě tam mám ty mravence, ale nevydržel jsem doma. Chtěl jsem spatřit vaši novou Expedici, víte, Expedici Královských poštovských novin, královských –,“ opakoval s důrazem.
„Ach, všiml jste si –,“ a Kramerius se usmál. „Ano, královských. Máme teď jen krále –“
„A zůstane to tak?“ ptal se P. Vrba.
„Nechám to tak, dokud to na titulu nechají – A myslím, že nechají, alespoň teď. Budeme mít bohdá brzo korunovaného krále.“
„Víte néco, slyšel–li jste něco?“ tázal se rychle, nedočkavě P. Vrba.
„Baron Neuberk ti něco řekl?“ tázavě doplnil Šedivý.
„Ano, povídal, že tu v Praze bude brzo držán sjezd. Stavové se sjedou. Podají stížnosti, ale nejprve budou prý žádat o korunu, aby byla z Vídně vrácena. Povídal to hrabě Kolovrat, kanclíř, a hrabě Lažanský, Prokop, nejvyšší sudí. Ten to baronovi také řekl.“
„A to jsem chtěl slyšet, to jsem chtěl slyšet!“ opakoval P. Vrba a mnul si vesele ruce. „Vida, dobře jsem hádal, však jsem to panu faráři povídal. Už ne rex non coronatus, už ne; a dobře že jsem sem šel. Však jsem si hned pomyslil, že se takhle více toho dovím nežli z novin.“
„A já bych stavům ještě jedno poradil,“ pravil Kramerius, „aby také o to žádali, a důtklivě, aby nový král mateřský jazyk opět do všech našich škol a kancelářů zavedl. Nebo jen tak okřejeme –“
„To to, pane, to ale já myslím, že se to teď změní; dřív, víme, za nebožtíka, to ne, ten samou němčinu,“ mluvil horlivě P. Vrba. „To s korunou jest dobrý začátek. A vůbec, milí zlatí, já se těším, že bude teď jinak, a věřím, víte, co v Písmě svatém psáno: Co se bouříte a pláčete? Neumřelať, ale spí –“ A zdvihnuv pravici do výše, potřepal jí, a obočí vypjav, opakoval: „Neumřelať!“
Ale vtom už sebou škubl, jak zaslechl hlahol zvonů.
„Poledne! Pan farář bude čekat. Tak už nic nového, pane Kramerius? Tak pojďte, pantáto, zavedu vás.“ Podav ruku Krameriovi i Šedivému, měl se k odchodu. Ale u samých dveří se zastaviv, ptal se, nebyl–li tu někdo v makovém plášti kupovat Paprockého. Uslyšev, že nebyl, dal se do smíchu a pravil: „Však on přijde. Hledá svůj rod šlechtický, Herr von Lidlowa. Ať si Paprockého dobře počítáte, takový bohatý soused a šlechtic k tomu ať platí. Spánembohem! Tak pojďte, pantáto.“
Sedlák, dosud sedě stranou a pány pozoruje a jejich hovoru naslouchaje, vstal na vyzvání knězovo, ale hledě z bible na Krameria, ptal se ho, jestli to tedy tak, má–li bibli opravdu zase vzít staré Brtkové. Když Kramerius přisvědčil, děkoval staroch znovu za Brtkovou a sám za knihy a dodal, podávaje Krameriovi drsnou svou pravici:
„Vzácný pane, jsou jako náš sloup a naše světlo. Aby jich pánbůh ve zdraví zachoval.“
Kramerius mu stiskl ruku a zval jej, aby zas, až přijde do Prahy, se tu zastavil a aby pozdravoval rychtáře Vaváka, aby už zase jednou přišel, že už tu dávno nebyl ani nepsal.
Tu se staroch lekl.
„A proboha!“ zvolal, „vždyť já – odpustějí – ale měl jsem plnou hlavu těch myšlínek – Vždyť jim nesu od našeho rychtáře psaní –“
Složiv pytel, hrabal se vespod v kožichu, až odtud vytáhl dobře složené psaní.
„Měl jste přinést odpověď?“ ptal se K,ramerius, bera list. „Rychtář nic neříkal.“
„Tak jest dobře, pozdravujte ho. Sbohem, velebný pane!“ dodal, pozdravuje P. Vrbu, který ze dveří vykračoval. Za ním se hrnul sedlák v kožichu, nesa bibli zase v pytli na zádech, dav si na šedou hlavu vysokou svou beranici s pentličkami.
III. O MLADÉ ŠLECHTIČNĚ A STARÉM JEJÍM STRÝCI
„Jistě něco do novin posílá,“ pravil Kramerius, rozbaluje list u psacího stolu.
„Nějaké skládání,“ mínil Šedivý, jenž usedl na židli vedle té, na které ležel jeho plášť, poblíže nevelikých kamen kachlových zelené barvy.
„Ach – to jest divné skládání!“ zvolal Kramerius, jenž zatím list Vavákův zběžně prohlédl. „Poslechni!“ A opřev se zády o psací stůl, jal se čisti. „Nejmilejší pane vlastenče! Upřímný Čechorode, Zemovlastní Rečovode!“
„Aj, to je titulů!“
„Veleslavín by se jim hrubě divil. Ale tohle je ještě divnější. Poslouchej.“
I četl Vavákovu zprávu obšírně psanou o jakémsi myslivci Maternovi, jenž mnohá léta sloužil na Poděbradště a na Kolínště. Ten myslivec že byl jediný ze všech, protože byl na lid hodný, uznalý a spravedlivý. Ale právě proto že se nezachoval svým představeným, a když nejednal tak krutě, an toho nedovedl, jak oni poroučeli, byl ze služby propuštěn, ač jinak byl ve službě a ve všem úplně zachovalý, to že on, Vavák, dosvědčuje na své dobré svědomí. Ten Materna že se pak odstěhoval do Městce Králové se svou dcerou, jsa už kolik let vdovcem, jediného syna maje ve Vídni.
A ten že byl také jeho jediná naděje, neboť starý Materna žil chudě, ač byl šlechtic, ze starožitného
